Petr Lachnit: Přibližně vyčíslený rozsah občanských práv

Foto: Vít Hassan

Popisek: JUDr. Petr Lachnit

„Při zavedení přímé volby prezidenta nám všechna media tvrdila, že si nadevšechno my občané přejeme přímou volbu prezidenta. Když se ukázalo, že část z nás to bere jen jako zábavnou hru a zbytku je to celkem lhostejné, změnili novináři tón,“ začíná svou dnešní úvahu JUDr. Petr Lachnit (ANO 2011), zastupitel MČ Praha 5. A pokračuje…

Najednou to byli poslanci, kdo neuváženě a bez dostatečného projednání zbrkle přijali zákon o přímé volbě. Dle některých špatný zákon. Jako by novináři zapomněli, jaký tlak na politiky vytvořili, aby se poslanci dobrovolně vzdali ve volbě prezidenta své odpovědnosti. 

Za tento vývoj nemohou média. Známe a stále zdůrazňujeme rovnost před zákonem. Ale občané na ministerstvu vnitra jsou si patrně rovnější než druzí. Překážkou práva petičního nemůže být chyba v adrese. Svá občanská práva nemůže občan ztratit, protože uvedl jinou adresu, než má v občanském průkazu. Ta totiž nejsou vázána na adresu, ale na fakt občanství. Premisa o bezchybnosti a nesporné autoritě registru občanů je směšná.  Nikoli jenom ve světle problémů s registrem automobilů, ale především díky naší zkušenosti se seznamy voličů, které jsou právě tvořeny podle registru občanů. Zaměstnanci ministerstva vnitra si zřejmě neuvědomují, že jsme to my, kdo je platí. Nevidíme důvod, proč je máme platit za špatnou a ošizenou práci. Nebyl to parlament, který vymyslel špatný zákon. Jenom schválil špatný návrh úředníků ministerstva vnitra.

Přesto zákon obsahuje nedostatky, jejichž přehlédnutí poslanci nás nepřestane udivovat. Jeden příklad za všechny. Ke kandidatuře na prezidenta je u kandidátů, kteří nemají podporu poslanců nebo senátorů, zapotřebí získat padesát tisíc podpisů občanů. Přesně padesát tisíc, ale zda je tento počet naplněn, se určuje podle přibližně vyčíslené chyby. Přibližně vyčíslený rozsah občanských práv mě děsí.

Mám svého kandidáta. Přeji si, aby vyhrál. Ale chci, aby vyhrál, protože je nejlepší – ne proto, že ostatním soupeřům bude někdo nařezávat řemení sedel, aby jezdci nemohli odstartovat nebo před cílem upadli. Takové vítězství by mě skutečně netěšilo. 

V prezidentském systému by měla být přímá volba prezidenta samozřejmostí. Jenomže naše země má parlamentní režim. To je právní terminologie. Pro laickou veřejnost můžeme zjednodušit rozdíl obou systémů: v prezidentském systému je prezident rozhodujícím ústavním orgánem výkonné moci (USA, kde dokonce neexistuje funkce premiéra a vykonává ji prezident, Rusko, Francie, Polsko a řada dalších). V parlamentním nebo kancléřském systému (Německo, Rakousko) má prezident okrajovou funkci. Rozhodující pro uplatnění jeho politického vlivu je jeho vlastní autorita. Politická i mravní. Jediná jeho skutečně významná funkce, kterou občané vnímají, je jmenování vlády. Pokud by ale v parlamentním systému prezident začal v této pravomoci „zlobit“, je vcelku snadné, aby mu parlament změnou ústavy tuto pravomoc omezil.

Od vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 byl prezident až do roku 2013 vždy volen parlamentem. Nechci za každou cenu lpět na tradici. Vynechám i polemiku o vyvážení ústavní dělby moci. Jenom jedno považuji v této volbě za zásadní: když se tedy změnil tradiční způsob volby, nedopusťme, aby přímá volba nebyla bezobsažnou fraškou!

Vložil: Markéta Vančová