Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pražská politika není dětská hra, říká Petr Lachnit

18.02.2023
Pražská politika není dětská hra, říká Petr Lachnit

Foto: Se svolením Petra Lachnita

Popisek: JUDr. Petr Lachnit

„Asi nejsem sám, kdo moc nechápe zmatené (ne)rozhodování zastupitelů hl. m. Prahy. Jednou tak, podruhé jinak, jednou jeden (jedna) za tu stranu, pak za druhou a někdy i za třetí, čtvrtou, a dokonce i za pátou. Celé mně to připomíná starou dětskou hru „Král vysílá svoje vojsko“,“ upřesňuje téma zastupitel MČ Prahy 5, JUDr. Petr Lachnit. A pokračuje...

Děti si mají hrát. Dětské hry je připravují na život. Naučí se při nich spoustu věcí. Každý z nás si vzpomíná na nějakou svou oblíbenou. Drtivá většina dnešních pacifistů si hrála v dětství na vojáky. I ti, kteří neslouží u policie nebo nekradou, si hráli na četníky a zloděje. Dítě je zapálené do hry, dokud si hraje. Zítra si bude hrát na něco jiného. Se stejnou partou. Nebudou si vyčítat, kdo byl včera četníkem nebo zlodějem.

Názory, postoje, přístupy každého z nás se vyvíjí. To je správné. Člověk by se měl vyvíjet, jinak celá společnost ustrne a ztuhne. Stejně tak se vyvíjejí i politické strany. Může se ovšem stát, že se rozejdete s jednou politickou stranou a naleznete jinou, která vám dává větší naději na realizaci programu, který lépe odpovídá vašim názorům. Sám jsem to zažil. Jednoduše partaj radikálně změní svoji politiku, zatímco vy ne. Tím opouští vás, nikoli vy jí.

Známá dětská hra „král vysílá svoje vojsko“ neměla dopad na ty, kteří nebyli na hřišti. V politice jsou ovšem na hřišti všichni občané. I ti, kteří sami nehrají, a nejsou hráči žádné ze stran. Ti všichni potom doplácejí na dětskou hru těch nedospělých věčných přeběhlíků, připomínajících drůbež na dvoře, která bezmyšlenkovitě zobne tady, zobne tam, vedená jediným cílem – sezobnout co nejvíc.

Dětská hra není stejná jako život. Snadno to poznáte, když si děti hrají na dospělé. Je to kouzelná parodie vlastností dospělých, jak vypadají z dětského pohledu. Není to nebezpečné.

V politice by si neměli dospělí hrát na děti. To už nebezpečná hra být může.

Tak mě napadá, že někteří z těch magistrátních politiků mohou zkusit při změně strany změnit i jméno a příjmení. Pak mohou přeci vždycky začít s „čistým štítem“, v zásadě za kteroukoli stranu jako „noví lidé“. A navíc správní poplatek za změnu jména a příjmení činí dohromady 2000 korun. A za to by to některým mohlo stát. Konec konců změna jména není tak výjimečná, jak by se mohlo zdát a důvody, které k ní vedou, jsou různé.

Před časem se na mě obrátil kamarád s dotazem, jak se mění příjmení a co to stojí. Nemá starosti s identitou, pohlavím nebo něčím podobně pokrokově moderním. V tomhle má jasno. Bohužel jeho problém je trochu jiný. Říkejme mu třeba „pan Václav“. Snažil se žít svůj život drobného podnikatele bez pozornosti veřejnosti, novinářů, fotografů, zvědavců.

Pan Václav je totiž synem slavného otce a bohužel pro něj a jeho introvertní přístup ke světu má i stejné jméno a příjmení. Vyprávěl mi, jak měla s otcovou popularitou rodina problémy již od dětství. Jedním z jeho nejstrašnějších zážitků byl rodinný pobyt v lázních. Rodina s malými dětmi vyrazila na prázdninový pobyt v lázních. Jenom co přijeli na hotel, zůstali děti s maminkou stát v hale vedle schodů, hromadou kufrů, tašek a na tatínka se vrhli obdivovatelé. Rodina nerodina. Čekali, než se po dlouhé době tatínek pozornosti fanynek zbavil. Tímto pobytem v panu Václavovi pohár trpělivosti přetekl. A rozhodně se odmítal stát hercem, režisérem, scénáristou, zpěvákem či bavičem, jak to po něm tatínek chtěl.

Když začal podnikat, měl na chvíli klid. Do doby, než si vytvořil stálejší klientelu, pak se nenápadně někteří začali ptát na nápadně shodné jméno s celebritou a on se snažil odpovídat. Zapírat se také nedalo pořád. Postupně si jeho příbuzenského vztahu ke slavnému otci přestal okruh lidí kolem něj všímat a byl klid. Konec konců od dětství po ničem jiném netoužil. Televizi nesledoval, do kina nechodil, tak jaký problém. Kdyby Václav sledoval televizi a četl obrázkové časopisy, mohl mít život jednoduchý i nadále.

Ale lidé a pan Václav míní, ale osud vše mění. Jednoho dne šel Václav po Václaváku a slyšel, jak na něj někdo volá. Otočil se a tam byla ona. Václav sice nesledoval televizi a měl pocit, že i když se ona spletla a volala jiného Václava, je to krásný důvod se s dotyčnou seznámit. Líbila se mu a samotného Václava překvapilo, že byla ochotná jít s ním na kávu.

Václav udělal mnoho chyb, nesledoval televizi, nečetl časopisy pro ženy a zamilovaný se nekoukal kolem sebe. Jaroslav nemluvil, ona s mluvením vystačila za oba, a to se Václavovi líbilo. O tatínkovi jí řekl lety naučenou nepravdu, že je knihovníkem. Ona většinou mluvila hlavně o sobě, takže příbuzní pana Václava ji moc nezajímali. A to se panu Václavovi líbilo nejvíc.

Všechno bylo krásné a zalité sluncem, dokud nenastal den „D“ - sňatek. Nevěsta o rodičích pana Václava jenom něco málo slyšela, ale nikdy je neviděla. U rodičů nevěsty to bylo podobné. Pana Václava v den svatby nemile překvapilo množství bulvárních fotografů před obřadní místností. Přičítal to svému tatínkovi, zatnul zuby a řekl nevěstě „ano“. A tím se osud naplnil a staré české přísloví „odříkaného chleba největší krajíc“ se naplnilo.

Teprve po obřadu mu došlo, že s nevěstou to je složitější, než si myslel. Nemluvný introvert pan Václav, odmítající vše obtěžující spojené se slavným otcem, si vzal jednu z hvězd show byznysu, aniž to tušil. Toho, co od dětství nechtěl, měl nyní požehnaně a dvojnásobně. Ale co dělat, otce měl rád a svoji manželku také, tak se rozhodl pro řešení pro něj schůdné a pro všechny ostatní přijatelné. Změnit si úředně jméno. Je přesvědčen, že tím bude vše vyřešeno a on se ponoří do vytoužené anonymní samoty.

Pan Václav změnou jména snad najde svůj vnitřní klid a subjektivní pocit štěstí, ale je to jeho věc, a nikoho než sebe samého, tím neobtěžuje.

Vložil: Markéta Vančová