V dobrém i ve zlém, skončila jedna epocha. Karel Gott odešel a milenky pláčou. Komentář Anny Vančové
02.10.2019
Foto: Supraphon / Martin Kubica
Popisek: Karel Gott na jedné z posledních fotografických sérií svého dvorního českého vydavatele, Supraphonu
FOTO, VIDEO Asi se to dalo čekat, když Karel Gott v polovině září oznámil, že trpí akutní leukémií a ambulantně se léčí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Z té ho propustili, lékaři zřejmě tušili, že se blíží konec. Zemřel v úterý krátce před půlnocí, doma, v kruhu své rodiny, ´v tichém spánku´, jak napsala jeho žena Ivana. Přesto, když mne s tou zprávou dnes probudila kolegyně Adina, padla na mne hořkosladká melancholie a tichý smutek. Odpusťte, nebudu psát o Mistrovi, tahle přehnaná, až trochu vlezdoprdelkovská přeuctivost mi není vlastní, navíc Karel Gott prý toto oslovení ani neměl rád. Také nepatřím k jeho skalním fanynkám, spíš naopak, my, máničky jsme se proti ´popu, a to nejen normalizačnímu´ v letech osmdesátých i devadesátých vždy vymezovali, když to řeknu nějak slušně… ale i mně odešel kousek života.
Začít nekrolog vtipem? Fakt nechci být za každou cenu originální, jenže tenhle fór se hodí. Hlavně proto, že už není vůbec směšný: „Víte, kdo to byl Gustáv Husák? Nevýznamný prezident v éře Karla Gotta.“ To jsme si vyprávěli v dobách, kdy komunistický boss se svými otřesnými brýlemi se skly jak dna od jogurtů na nás upřeně zíral z každé výlohy, z každé školní třídy, z každé stránky novin. Jenže kolo dějin se otočilo a z vtipu se stala surová pravda. ´Gottland´, jak Česko nazval polský spisovatel, osiřel.
_20191002.jpg)
Léta šedesátá, zpěvák hitů a velký idol...
Die Biehne Maja, Včelka Mája už jen z cédéčka
Jedna každá novinářská ruka i noha v tuto chvíli drtí notoricky známá fakta o nejslavnějším českém zpěvákovi, kterému se říkalo Božský Kája, Sinatra východu či Zlatý hlas z Prahy, a to nejen v českých, ale i německých redakcích: O úmrtí Gotta informovaly všechny hlavní německé zpravodajské televize i weby, pro mnohé to byla ve středu zpráva číslo jedna. ´Karel Gott je mrtvý´, napsal kapitálkami web nejčtenějších německých novin Bild, na pozadí černobílé fotky české hvězdy. „V Karlu Gottovi zemřel velký tenor a zpěvák populární hudby,“ konstatoval Bild a připomněl, že Gott za svůj život prodal přes 50 milionů nahrávek. Celou středu se ostatně Gottovi věnuje stanice Český rozhlas Dvojka, na které několikanásobný zlatý slavík moderoval pořad Zpátky si dám tenhle film, ČT24 připravil zvláštní blok, premiér Babiš ohlásil, že chce vládě navrhnout státní pohřeb v katedrále svatého Víta a vyhlášení státního smutku. „Bylo by to adekvátní,“ jak sdělil. A radnice města Plzně, kde se Gott 14. července 1939 narodil, vyvěsila černou vlajku a založila kondolenční knihu…
Zpěvák ještě stihl oslavit v červenci své osmdesátiny
42 slavíků, to už nikdy nikdo nedá
I kdyby ta anketa náhodou pokračovala… Velká čísla a ceny, to je další téma, k němuž se redaktoři uchylují: Gott šest dekád své kariéry posbíral 42 (Zlatých a Českých) Slavíků, titul národního umělce od zmíněného Husáka, který mu tehdy prý řekl „To je od lidí,“ Zlatou jehlu Polydoru, dva Zlaté klíče festivalu Intervize, zlatou a bronzovou Bratislavskou lyru, Stříbrného a Bronzového lva rádia Luxembourg, Zlatou harfu ve Stuttgartu, Trophée nationale na přehlídce MIDEM v Cannes, cenu Třešňové květiny na festivalu v Tokiu a množství zlatých a platinových desek. V roce 2009 pak obdržel od tehdejšího prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy I. stupně. A lze důvodně očekávat, že ještě něco se lvími spáry přihodí letos 28. října prezident Zeman…
Tento snímek z Facebooku není Gottova ´trofej´, právě naopak. To si vyvěsil premiér a je na tu fotku náležitě pyšný. Dopadne jako Husák? Bude z něj bezvýznamný premiér v éře Karla Gotta? Je to dost pravděpodobné
Nabušená Lady Carneval a ´pustíme si Goťáka´
Moji rodiče, ač nebyli vysloveně chudí, s výkřiky techniky do domu nijak nespěchali. Takže já, ´Novotného dítě´, ročník dvaašedesát, mám Pražské jaro spojené s písní Waldy Matušky ´Už koníček pádí´. Tenhle hit hrálo rádio a já si pamatuju mámu a tetu Míšu, jak, každá v ruce dvojčičku, z níž chlístalo bílé na všechny strany, cválaly z obýváku do předsíně a zpátky, hýkaly jako koně a smály se jak blázni… Pak ale tatínek zakoupil páskový magnetofon Tesla B57 a věnoval mi ho i s pár nahrávkami. Byl tam Zlatý slavík ´68, který vyhrála Kubišová s burcující Modlitbou a Karel Gott s písní Lady Carneval – z té ještě čišela syrová energie těch úžasných let šedesátých, energie, jež vytryskla jak gejzír a jíž převálcovaly ruské tanky. Bylo mi nějakých deset let, když jsem to poslouchala pořád dokola… Vzpomínka na ta úžasná a tak krátká šedesátá léta, mne pak vehnala slzy do očí ještě dvakrát, co si pamatuju, a v obou figuroval ´Goťák´ – v roce 1992 brněnský Kabinet múz udělal fantastickou inscenaci Hvězdy na vrbě, s níž celkem často hostoval v Praze, zpočátku hlavně na legendární Chmelnici.
Divadelníci ve zdánlivě banálním příběhu o nácviku středoškolaček na družební koncert v srpnu roku 1968 využili populárních dobových hitů právě Gotta a dalších; scéna byla prajednoduchá, školní tělocvična s žíněnkami, kozou, kruhy, ribstolemi a švédskými bednami, kde posedávaly ty mladičké holky a jedna po druhé se zvedala, vylezla na bednu a zazpívala dobový song. A pak to přišlo - ruská okupace, podkreslená muzikou The Doors, ta byla tak silná, že nejen já musela zabořit čenich do šnuptychlu, aby nikdo neviděl, že tiše brečím… nad zmařenými nadějemi, zničenými životy, léty, která nám už nikdo nevrátí. Tenhle ´feeling´ se pak podařilo dostat do svých Pelíšků i Hřebejkovi. A právě tam je nesmrtelná scéna, kdy Jaroslav Dušek jako Saša Mašlaň navštíví Evu Holubovou s nabídkou kvalitního sexu a přinese s sebou na singlu, to byla malá vinylová deska, na níž byla z každé strany jedna písnička, Gottův Trezor.
Se svými fanoušky rezonoval 60 let
Šest dekád. Tak dlouho trvala Gottova kariéra, tak dlouho svými songy tvořil hudební podkres skoro každé vzpomínky na dětství a mládí nás všech. „Muž, který vytvořil soundtrack našeho života," jak to geniálně vystihl novinář Honza Dědek... Já vidím své čtrnáctileté já, hubenou holčinu s ňadry po tatínkovi, brýlemi, bobřími klofáky a myšími vlásky, jak dělá ocásek svým sexy kamarádkám, Saše, Olině a Dáše, které už měly prsa pětky a díky tomu patřičný zájem druhého pohlaví - což bylo to jediné, na co jsme tenkrát myslely - na Smíchov padá soumrak a z přenosného tranďáku řve na plný koule ´Kávu si osladím´, takhle jsme tenkrát trajdaly ulicemi. Jo, asi to nebyla Gottova nejlepší píseň, ale nesahejte mi na ni, je to moje, ne vaše vzpomínka. Vy si nechte své vlastní.
5 věcí, které si na Gottovi nejvíc cením
Karel Gott byl slušný člověk. Pomáhal spoustě lidí, za normalizace svým ´odstaveným´ kamarádům, později třeba pejskům, nikdy nechyběl na smíchovském dni Helppes. Což sice není žádné tajemství, on se tím ale nikdy nechlubil. Necpal médiím fotky z charity, jak to dělá většina celebrit…
Se smíchovským radním Petrem Lachnitem - Helppsa vždy podpořil
Byl vždycky zdvořilý, prostě stará škola. Což potvrdí každý novinář, který s ním měl cokoli do činění. K médiím měl dokonale profesionální vztah, říkával: „Ať píší, co píší, hlavně že píší.“ Rozhořčené, hysterické telefonáty do redakcí, to od něj opravdu nehrozilo. A podpisy fanouškům rozdával po každém koncertě až do umdlení, vydržel, dokud neodešel opravdu ten poslední.
Byl na ženský, to ano, ale ke každé se choval jako k princezně.
Teď na něj vzpomíná mnoho jeho kolegů a takřka žádný neopomene zmínit jeho profesionalitu: „Karel byl obrovský profík, vždy pečlivě připravený,“ říká třeba Eva Pilarová.
A ´last, but not least´, on opravdu spojoval lidi. Rozhodně tedy v posledních dvou, třech desetiletích. Skoro nikdo o něm nemluví špatně, všichni nakonec tak nějak zjistili, že si ho váží. Takových lidí máme málo, strašně málo.
A že podepsal Antichartu, měl projev v Divadle hudby a tak dále? I s těmi chybami a omyly – a kdo z nás, kdo prožil velkou část života v tom minulém, ´divném´ století, jich pár nemá na kontě, že. Karel je vlastně symbolem tohoto národa. On mohl emigrovat, jen málokdo měl našlápnuto na takovou kariéru a v Německu by si krásně žil, ale… zůstal. Se svým českým publikem, v dobrém i ve zlém. Jak se píše na konci v Pelíšcích, to věnování nám všem, kteří jsme „tady tehdy na všechno zůstali sami“; možná jsme tak úplně ´věrni nezůstali´, ale fakt jsme se snažili. Stejně jako Karel Gott - jeho písničky si budou lidi pouštět ještě hodně, hodně dlouho. Sbohem a šťastnou cestu!
Vložil: Anička Vančová