Kdyby s tímhle Karlem byli vrstevníci, Gott by tvrdě ostrouhal. Za co ho národ zbožňoval, to nakonec zaplatil životem. Tajnosti slavných

Foto: plus.google.com/Radan Dolejš

Popisek: Legendární písničkář Karel Hašler

VIDEO Dát si pusu na zámek, to prostě nedokázal, i když šlo o život. Chytlavé melodie a břitký humor, jímž se trefoval do všech nešvarů, byly součástí jeho života. A neodpustil si to ani na adresu fašistických okupantů.

Kdyby za první republiky existovala anketa Český slavík, měl by doma vitrínu nacpanou zlatými soškami a sotva by ho někdo o prvenství připravil. Na rozdíl od současného slavíka byl ale Karel Hašler nejen zpěvák, ale také seriózní herec, kabaretiér, scenárista, skladatel i textař. A především autor více než tří stovek písniček, a sotva přišel s novou, téměř raketovou rychlostí okamžitě zlidověla. Jeho textům totiž nechyběly nejen krásné melodie, ale také břitký humor, jímž se strefoval do všech nešvarů. Nešetřil politiky a nešetřil pak ani nacistické okupanty. Jeho legendární Ta naše písnička česká držela během druhé světové války psychicky nad vodou tisíce vlastenců, trpících v pracovních a koncentračních táborech. Hašler tím dráždil mocné, kteří se nezastavili před ničím. A ti mu to nakonec velmi krutě spočítali.

Karel Hašler: Ta naše písnička česká:

Táta o něj přerazil fajfku

Narodil se 31. října 1879 v pražské dělnické čtvrti, oba jeho rodiče pracovali v tamních sklárnách. Původně se na otcovo přání vyučil rukavičkářem, řemeslo ho ale nebavilo, a tak krátce po získání tovaryšského listu od něj utekl. Nejprve vystupoval po pražských hostincích, což se mu rozlícený tatínek pokoušel zarazit. Traduje se, že když ho v jednom z nich načapal, zabraného do zpěvu kupletů, přerazil o něj fajfku a tajtrdlíkování mu zakázal. Jenže nezdárný syn stejně utekl a dal se ke kočovníkům. Zpočátku hrál v divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, v roce 1901 v Brně a o rok později v Lublani. Již v roce 1903 se stal členem souboru Národního divadla, současně ale účinkoval v různých kabaretech a varieté, takže byl v roce 1906 propuštěn pro nekázeň, poté co zmeškal představení. Jeho další životní dráhu předurčilo osudové setkání s pianistou a hudebním skladatelem Rudolfem Frimlem, který se později proslavil ve Spojených státech jako autor řady operet. A nejen tím, že se zakoukal do jeho sestry Zdeny a po čase se s ní oženil.

Za všechno může slavný švagr

Friml v Karlovi zažehl touhu po skládání vlastních písniček. Na veřejnosti s nimi údajně vystoupil poprvé v roce 1908 v restauraci U Slona v Sedlci u Prahy, která byla oblíbeným výletním místem Pražanů, obzvlášť poté co byla provedena regulace řeky Vltavy a hostinský Pivoňka nechal na vlastní náklady zbudovat přístaviště, aby u jeho Hotelu California mohly přistávat výletní parníky. Hašler měl okamžitě úspěch a jeho písnička Večer za Strahovskou bránou se zpívá dodnes. Pak už chrlil jednu za druhou. Ty petřínské stráně, Když nad Prahou se večer uklání, Strahováček, U svatého Matěje, Staré zámecké schody...Ve svých písničkách totižtrefil lidový tón, který bavil i dojímal, a ke zpěvu dokázal hravě strhnout celý lokál.

V Národním divadle v říjnu 1912 jako Kozakov v představení Mumraj

Je libo Hašlerku?

Hašlerovy písničky se zapsaly do všech událostí tehdejší doby. Když chlapi rukovali za první světové války na frontu, zpívali si Když jsem mašíroval přes hranici, měl jsem bílý kvítek za čepicí... zpívával si ji i dlouhá léta poté například i můj pradědeček. Hašler se zařadil mezi mistry kabaretu, jako byl Vlasta Burian či Ferenc Futurista. Opustil romantickou idylu zámeckých schodů a naučil se využívat kabaretní scénu k hudební kritice aktuálních událostí. Trefoval se do politiků, rádoby vlastenců či šmelinářů, ráno se něco semlelo a večer už o tom zpíval. Ve stejném duchu pokračoval i po vzniku republiky, bohatou inspiraci mu dodávaly soupeření politických stran o moc a první korupční skandály. Několik let vedl Havlovu Lucernu a založil v Praze velkou revue po vzoru pařížských. Úspěch měla ale jen krátkodobý. V té době se zrodila i nová cukrovinka a její autor František Lhotský vymyslel na tehdejší dobu přímo geniální marketingový tah. Přemluvil populárního Hašlera, aby jí propůjčil své jméno, a zrodily se tak nesmrtelné Hašlerky, na nichž si pochutnáváme dodnes.

Reklamní auto na Hašlerky

Příliš velký bohém

Dalším hnacím motorem se pro něj stal nástup zvukového filmu. Hašler se do této branže doslova vrhl po hlavě jako hudební skladatel, scenárista, režisér i herec a úspěšně. Hned první český zvukový film Tonka Šibenice z roku 1930 byl uveden dvěma jeho písničkami, Hradčany krásné a Když v Praze padá první sníh. V roce 1932 si zahrál ve vlasteneckém dramatu režiséra Svatopluka Innemanna Písničkář, k němuž napsal společně s Přemyslem Pražským scénář, který je v podstatě jeho biografií. Samozřejmě v něm ztvárnil hlavní roli a mimo jiné právě z tohoto filmu pochází jeho nejznámější šlágr Ta naše písnička česká, který se za nacistické okupace stal druhou českou hymnou. V následujících letech vytvořil dalších zhruba dvacet filmových rolí. Úspěch a popularita s sebou ale přinesly i poněkud bohémský životní styl, což se nelíbilo jeho ženě Zdeně. Spory a hádky se kupily, manželé se prý často nemohli shodnout ani na výchově synů Karla a Gina (Zdeňka). Vztah se Zdenou se rozpadal a od poloviny 30. let žili manželé odděleně.

Karel Hašler z filmu Písničkář:

Hoši od gestapa…

Za protektorátu pokračoval dál u filmu, přítel František Spurný, pozdější úspěšný producent, ho ale přemluvil, aby společně obnovili kabaretní zájezdy, a podporovali tak národního ducha. Hašler prostě nemohl odolat, aby se současně nevrátil i ke svému zvyku vyřizovat si svými parodiemi účty s aktuální politickou situací. A nacistické gestapo to nemohlo přeslechnout, zvlášť když jim například zpíval: Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertrudy i Gréty... (text se dochoval díky Rudolfu Deylovi staršímu, který jej zaznamenal ve své vzpomínkové knížce – pozn. red.). Problémy začaly při natáčení filmu Městečko na dlani, kde byl uměleckým poradcem. Často totiž mezi natáčením zpíval v hospodách aktualizované, protiněmecké verze svých známých písní. Poprvé byl zatčen v březnu 1941 v Ronově nad Doubravou, pak ho sice gestapo propustilo, podruhé si ale pro něj přišli 2. září 1941 na natáčení do Ládví u Prahy. Dodnes není jasné, kdo Hašlera udal. Dlouho se uvádělo, že nejspíš režisér projektu Václav Binovec, ten to ale vždy rázně popíral.

Jeho poslední filmovou rolí se stal šéfredaktor v komedii Roztomilý člověk v komedii režiséra Martina Friče Roztomilý člověk. Na snímku s Ferencem Futuristou a Oldřichem Novým.

Na schodech smrti

Nejprve prošel drsnými výslechy v nechvalně proslulém sídle pražského gestapa v Petschkově paláci, pak věznicí v Drážďanech a v polovině října ho odvezli do koncentračního tábora v Mauthausenu. Zpočátku byl umístěn do punčochárny, později ho nacisté převeleli do kamenolomu, odkud vynášeli vězni půlmetrákové kvádry po takzvaných schodech smrti. V polovině listopadu ho podle svědků v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Krátce nato se projevily první příznaky flegmóny, tedy těžkého bakteriálního zánětu. Navíc prý trpěl i úplavicí. Podle úředních záznamů zemřel 22. prosince 1941 na „všeobecnou otravu po flegmóně“. Podle jiné verze na něm nacisté vyzkoušeli nový způsob mučení, kterému říkali ledová socha. Osprchovali ho ledovou vodu, vyvlekli na mráz, svázali a nechali umrznout. Oficiální příčinou smrti byl pak zápal plic.

Lotte mu porodila syna Thomase pouhých šestatřicet dní před jeho smrtí v koncentračním táboře Mauthausen

Syn, kterého se nedočkal

Svého třetího syna Thomase Haslera, který se narodil 16. listopadu 1941, už Karel Hašler nikdy nepatřil. Jeho matkou byla paradoxně Němka Lotte Jurda. Potkali se v roce 1939 na oslavě jeho šedesátin, jí bylo tenkrát devětadvacet. A nezamilovat se do tak neodolatelného gentlemana a skvělého tanečníka, to prostě nešlo. O pár měsíců později se Hašler rozvedl a Lotte se přestěhovala do jeho vily na Smíchově. Požádal ji o ruku, Němci jim ale svatbu nepovolili, protože „byl příliš starý na to, aby měl děti”. Mezitím ale Lotte otěhotněla. Podle svědků se prohlašovala za Hašlerovu manželku, přestože oddáni nebyli, a tak po jeho smrti přišla o střechu nad hlavou. Přesto zůstala v Praze a po válce pracovala až do roku 1949 na holandské ambasádě. Pak ale byla obviněna ze špionáže a uprchnout se synem do Austrálie se jí podařilo doslova na poslední chvíli. Tam Thomas vyrůstal do šestnácti let, poté se přestěhovali do Baltimore v USA, kde žije dodnes. Šestnáct let pracoval jako žurnalista, pak začal podnikat ve výpočetní technice a později se stal poradcem evropské společnosti McKinsey & Co, Management Consultants. Jako většina Čechů prý miluje dobré pivo a ještě raději mluví o svém otci, legendárním písničkáři, o němž se dozvěděl až z matčina posledního dopisu. Bylo mu tenkrát již šedesát let.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská