Nějak se to komplikuje...

Foto: Markéta Vančová

Popisek: Krajské listy.cz, ilustrační foto

EDITORIAL Dezinformace a na čí objednávku. To jsou dvě strany téže mince, nejskloňovanější slovní spojení v médiích posledních dnů. „Mně se zdá, že si jdou všichni po krku,“ prohlásila moje dcera minulý týden; měla na mysli novináře. Objevila totiž další článek o Parlamentních Listech.cz, kde pracuje, a jako obvykle, nebyl pochvalný… Zato slovo dezinformace tam autoři použili na každém řádku. A mně dnes dorazila mailem reakce na článek v Krajských Listech.cz, kde jeho autor, pan Josef Kouba z Liberce, obvinil autorku Adélu Hofmanovou z ekonomického ignorantství – na to má plné právo, ale také ji poslal k plotně (jojo, nic nového) a poradil, aby si vybrala jiného koně, když píše „na něčí objednávku“. Čas se ozvat?

Dezinformace je podle Wikipedie „(z latiny: de = od, informare = vzdělávat, upravovat) je lživá, klamná, falešná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti, tak aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti.“ Což se začasté děje na NĚČÍ objednávku, že. Kdo se této ohavnosti dopouští? A jsme u té „války“ novinářů, obviňují se z toho navzájem čím dál častěji. Překvapivě na nože jsou i ti, kteří by měli stát v jednom šiku.

Tak například Svobodné fórum.cz, web bývalého šéfredaktora Reflexu Pavla Šafra, včera upozornil na Facebooku na „zásadní článek o tom, že je nestoudné a hloupé vyzývat demokratické strany ke spolupráci s Andrejem Babišem“. Měl na mysli Erika Taberyho z Respektu, který patří do stáje Ekonomie, vlastněné někdejším uhlobaronem Zdeňkem Bakalou… Tabery a mnozí další se zas ustavičně přou s těmi, kteří pracují v MF Dnes, vlastněné Babišem… Atd, atd, o těchto sporech  i my hodně píšeme, je to vděčné téma, přiznejme si.

Revolver Revue: Proti všem

Co mě ale dodělalo, byl Bubínek Revolveru. Abych to vysvětlila. Jsem názorový prasopes. Některé mé názory souzní se Svobodnými, jiné s veřejným nepřítelem číslo 2 Matějem Stropnickým (jen velký Manitou ví, proč ho nikdo nemá rád – spousta věcí, co říká, dává smysl), volím Piráty, jsem proti islámské imigraci a čtu vše, co mi přijde pod ruku, zleva doprava. A všude si nacházím něco, co mne inspiruje a nutí furtum furt opouštět vyjetou myšlenkovou stopu. Proč? Mně to baví, odpovím po cimrmanovsku.

Odbočka do minulosti. Před nějakými dvaceti lety jsem pracovala v kulturním pražském programovém časopisu 14. Redakci jsme měli společnou se Standou Pencem a jeho Dokumentačním střediskem pro lidská práva, v bývalé dílničce na dvoře jednoho žižkovského činžáku. Moc mě bavilo, když k ´lidskoprávníkům´ přišla návštěva, obzvláště anarchisti. Jsem praktická, no, spíše pragmatická Židovka, ale vášnivé debaty s ocvočkovanými dredaři z opačného břehu jsem milovala. Člověk si vybrousí argumenty, vyposlechne názorové oponenty, zda nemají taky kus pravdy (většinou mají) a k tomu se báječně pobaví. Dnes k těmto účelům používám levicový A2larm, byť diskuze s nimi vedu doma a v duchu.  

(Mimochodem, jak mě Respekt poslední dobou štve svou podprahovou manipulací; a to jsem ho tak mívala ráda, v aktuálním čísle mě zaujal článek „Emsí“ Putny ´Báťuška není kámoška´ -  jasné teze, přesvědčivé argumenty. Ano, Putna mě přesvědčil, že Ruska je třeba se bát.) Pro zpestření jsem si objednala i webovou verzi slavné Revolver Revue, která v osmdesátých letech formovala názory všech antikomunistů, řekněme jim tak.

Jmenuje se to Bubínek Revolveru a každé ráno mi přijde na mail vybraný článek. Naposledy to byly takové střípky, podepsané jen zkratkou. Dočetla jsem se, že: „Šéfredaktor Respektu a politický komentátor Erik Tabery poskytl obsáhlý rozhovor časopisu Finmag. Interview se týká především současné české politické a mediální situace – a pozoruhodná je na něm hlavně důslednost, s níž se Tabery vyhýbá konkrétnímu pojmenování konkrétních problémů s konkrétním oligarchou a dominantním politikem v jedné osobě.“ AD dále píše s výčitkou, že Tabery se netrefuje do Babiše:  „Celé interview by mohlo v budoucnu sloužit jako učební pomůcka v hodinách občanské výchovy demonstrující „nechumelismus“ v praxi. Tím, že Tabery vytěsňuje Babiše, předkládá čtenářům bezzubou fikci, popisuje jakousi obecnou politickou realitu, která ve skutečnosti neexistuje. Není jasné, proč si šéfredaktor Respektu počíná právě takto, jednu z možných odpovědí však v rozhovoru dává v jiné souvislosti: „Strach. Nemalá část společnosti se bojí. Někdy racionálně, někdy iracionálně.““

Prachy jenom prachy nečekají

Následuje atak na Balšínka od zkratky EO: „Hned zkraje editorialu – neseném rozpustilým tónem – se přiznal, že jeho „prvotní starostí je zajištění prostředků na provoz samotný, pak teprve je editoriální politika“. Tu ponechává vlastnímu životu, neboť „ví“, že ač jsou autoři jeho média „pochopitelně i neuvěřitelně komplikovaní“ a on už „dávno rezignoval na to, že by měl se vším souhlasit“, „jsou jedineční, zajímaví, osobití“. Jinými slovy tu Balšínek říká, že jako šéfredaktor na šéfredaktorování nemá vůbec čas.“ A v závěru stojí: „Zdá se, že je Balšínek ve snaze o třeskutou vtipnost schopen obětovat mnohé: tentokrát zpochybnil způsob a hodnověrnost práce své vlastní i svých kolegů, což asi přece jen neměl v úmyslu.“

Přejdu dvě podle mne podstatná fakta (Taberymu je asi blbé dělat do Babiše, když sám má na hlavě pragolaktos s Bakalou; Balšínek zas upřímně přiznává, že hlavní starostí média, které nad sebou nemá Babiše, Bakalu či štědrého mecenáše Sorose, jsou prachy) a upozorním. Byť Respekt de facto vyrostl z lidí kolem Revolver Revue, dnes stojí proti sobě. Jediné, co všechny spojuje, je vášnivý odpor k Parlamentním listům.cz.

Nikdo nám nediktuje, co máme psát

Respekt v novém čísle obvinil Parlamentky z přinášení dezinformací v dresu Putina. Jako obvykle se nepovedlo prokázat ruskou stopu (žádná neexistuje), co se dezinformací týče, v článku stojí, že web umně míchá střípky pravdy s lžemi, čímž ty lži činí důvěryhodné. Jako vždy bez argumentů, jen s odkazy na spoustu MUDr PUDr akademiků a jejich výzkumy. Také upozorňuje na dryáčnické bulvární titulky, což je pro změnu pravda pravdoucí. Pane Tabery, prosím, mohl byste publikovat alespoň jedinou lež, tedy dezinformaci, jíž se  Parlamentky dopustily? Předem děkuji.

Ukazuje se, že v rámci všeobecného konspiračního třeštění nikdo neuvěří, že pánové Polanský (šéfeditor) a spol si prostě myslí to, co píší, a jedinou odměnou za to je pro ně výplata. A ano, Jaroslav Polanský je dost doprava, někdy až padá z politické mapy. Jenže Jan Rychetský, redaktor Parlamentek, je zas doleva. Oba znám osobně, fakt jim nikdo nediktuje, co mají psát. Majitel, pan Voráček, chce jediné: Ať to čte co nejvíce lidí. A většinového majitele, pana Valentu ze Synotu, pokud je mi známo, nikdo na vlastní oči z redakce neviděl.

Just like Rolling Stone

K novinařině jsem se dostala v roce 1991 v půl čtvrté ráno. Potácela jsem se na barové sesli klubu Újezd, který myslím už neexistuje, když se ke mně přimotala kámoška, že prý v Reflexu hledají sekretářku. Děti jsem tedy vrzla v prvním možném termínu do školky a šla dělat k nebožtíku Pavlu Melounkovi do kulturní redakce. Byly to zlaté časy, v podstatě jsem neměla co na práci, obzvláště když redaktoři zjistili, že na počítači píšu tak pomalu, že hlemýžď je oproti mně olympionik. Ale drápek už byl zaťatý.

V románu Stephena Kinga Žhářka je jedna pasáž, která se mi vždycky ohromně líbila. Malá holčička má obrovskou schopnost pyrokineze; všemocná agentura, zvaná Dílna, chráněná vládou, zabije jejího tatínka, ji na dlouho uvězní a udělá z ní pokusného králíka. Když se Charlie osvobodí, ví, že jediné, co ji může ochránit, je veřejné mínění: „Knihovník pozorně a zdvořile vyslechl žádost té malé. Táta jí říkal, začala, že jestliže člověk má opravdu těžkou otázku, nejlepší je zajít do knihovny, aby na ni našel odpověď. Protože v knihovně znají odpovědi skoro na všechny otázky. Zezadu se šířil tlumený ruch, panující ve vestibulu newyorské veřejné knihovny, venku drželi věčnou stráž kamenní lvi. Když skončila, knihovník to zrekapituloval, vypočítávaje hlavní body na prstech. „Solidní.“ Přikývla. „Velký, to znamená celostátní.“ Opět přikývla. „Bez závazků vůči vládě“. To hubené děvče potřetí přikývlo.“

Pointa? Charlie šla do redakce časopisu Rolling Stone, kam ji knihovník poslal. Aby jim něco řekla a něco ukázala. A takhle jsem si to představovala i já. Solidní, velké, významné, bez závazků vůči vládě či oligarchovi. Tak takové médium v Česku nemáme. Jenže v devadesátkách i po roce 2000 to ještě vypadalo, že by to snad nějak šlo. Teď je krystalicky jasné, že nešlo, nejde a nepůjde. Menší či větší ústupky musíme dělat všichni - realita malé, nebohaté země nás doběhla a dala nám direkt rovnou mezi světla. Nějak se to komplikuje…

Anna Vančová

P. S. Adéla Hofmanová si píše, co chce, pane Koubo. Snad ji neurazí, když dodám, za kolik. Za 250,- za článek. Někde člověk zkrátka ustoupit musí, v názorech, anebo v penězích.   

Vložil: Anička Vančová