Ještě v devadesáti klidně vyskočila na stůl a nad jejím elánem všichni žasli. U divadla jsme všichni praštění, říkávala nezapomenutelná seriálová manželka Vladimíra Menšíka. Tajnosti slavných
16.04.2016
Foto: divadlonajezerce.cz
Popisek: Herečka Věra Kubánková při oslavě svých devadesátin v pražském Divadle Na Jezerce
Celý život spojila s divadlem, dokonce i doma měla divadelního režiséra. Skvělá herečka Věra Kubánková hrála do poslední chvíle a všechny okolo udivovala mimořádnou vitalitou. Zemřela náhle ve středu 13. dubna 2016.
Patřila ke generaci, která zažila odtržení Slovenska ve 30. letech minulého století na vlastní kůži. Její otec byl důstojníkem armády a sloužil od 20. let na Slovensku. Když tam pak vypukly protičeské nálady a vznikl Slovenský štát, rodina se usídlila v Hradci Králové. Své zralé herectví uplatila především ve dvou pražských divadlech – v Realistickém (dnešním Švandově) a v Divadle za branou. Způsob herecké práce, který tam v 60. letech u Otomara Krejči poznala, ji ovlivnil na celý další život. Divadlo hrála Věra Kubánková do poslední chvíle, její vitalita byla obdivuhodná stejně jako vědomí herecké profesionality, které si udržovala. Jednou z jejích posledních rolí se stala babička ve filmu Kobry a užovky, který nedávno uvedla Česká televize v premiéře.
V seriálu Žena za pultem si zahrála manželku Vladimíra Menšíka alias vedoucího prodejny Karase
Smrti unikla o vlásek
Narodila se 22. července 1924. Studovat začala na gymnáziu v Hradci Králové, za války ale byla totálně nasazená v brněnské továrně na plynové masky v Brně. A tehdy unikla smrti opravdu jenom o vlásek. „V té fabrice byla strašná otrava a ten den, kdy byl strašlivý nálet na Brno, nás s Helenou poslali na pobočku, která byla asi o tři ulice dál. Když to začalo, běželi jsme do krytu, na to se nedá zapomenout,“ vyprávěla Věra Kubánková ve svém posledním velkém rozhovoru pro Lidové noviny. „Trvalo to skoro do večera a my pak museli obcházet hořící trosky, abychom se vůbec dostali domů. A naše fabrika byla v rozvalinách. V podnájmu to taky vypadalo hrozně, tak jsem se sebrala a jela domů a na všechno se vybodla.“
Po osvobození v ní pak zvítězila touha po divadle, systematicky podporovaná již od dětství především babičkou, která byla vášnivá ochotnice, a tak nastoupila na brněnskou konzervatoř. „V šestnácti jsem začala chodit se svou první láskou Jiřím Šotolou, který se chystal na pražskou konzervatoř. Tak jsem šla taky, jeho vzali, ale mě ne, že prý nemám usazený hlas. Což byla úplná blbost. Pravda je, že jsem mluvila vysokým hláskem, ale od toho je právě škola, aby to změnila. Po herectví jsem ale moc toužila, tak jsem se, aniž by to rodiče věděli, přihlásila současně do Brna. Tam to bylo o čtrnáct dní později a vzali mě,“ prozradila.
V roce 1956 s Josefem Vinklářem v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého ve hře Bouřlivý rok
Nejvíc vynikla u Krejči
Po absolutoriu v roce 1948 nastoupila do svého prvního angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, po dvou sezónách pak přešla na scénu zlínského, tehdy ovšem gottwaldovského, Divadla pracujících. Mezi opravdu výrazné herecké osobnosti se dostala po dalších dvou letech v souboru pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde prošla širokým rejstříkem postav, od lyrických mladých dívek po dramaticky ztvárněné zralé ženy. Uplatnila se ale také i v komediálních hrách.
Významnou etapou její herecké dráhy bylo v letech 1967 až 1972 působení v Divadle Za branou pod vedením Otomara Krejči. Vynikla v něm především v Čechovových Třech sestrách, které se dočkaly více než dvou stovek repríz a divadlo slavilo s tímto představením velký úspěch také na zájezdech po celé Evropě. Po uzavření této scény se paní Věra vrátila do Realistického divadla, kde strávila dalších sedmnáct let. Po obnovení Divadla Za branou v roce 1991 znovu vstoupila na jeviště pod Krejčovým vedením, nicméně i činnost tohoto divadla byla o několik let později ukončena.
S Josefem Čápem v roce 1976 v televizní komedii Výslech
Kamera si dala načas
Filmová kamera ji objevila až na prahu středních let, přesto ztvárnila téměř stovku rolí, převážně v televizních inscenacích a seriálech. Většina ale byla vedlejší, až epizodní, a nikdy nedosáhly významu jejího působení na divadelním jevišti. Poprvé se objevila v roce 1959 ve studentském krátkometrážním snímku Hynka Bočana Návštěva. Jejími prvními celovečerními snímky se staly o dva roky poději rodinný dobrodružný film Ledové moře volá a drama režiséra Jiřího Krejčíka Labyrint srdce. Vzhledem k tomu, že na stříbrné plátno vstoupila až na prahu čtyřicítky, odehrávaly se její vedlejší filmové role převážně v postavách matek mladých hrdinů, případně manželek, a mezi jejími výstupy před filmovou kamerou byly i několikaleté přestávky.
Vidět jsme ji mohli například v komedii Causa Králík z roku 1979, natočené podle scénáře Jaroslava Dietla, či o pět let později v romantickém psychologickém dramatu režiséra Jaromila Jireše Prodloužený čas – v obou filmech ztvárnil hlavní postavu nezapomenutelný Miloš Kopecký a byly to také na dlouhou dobu její poslední filmové role. Od 70. let se ale podstatně více začala prosazovat v televizi. Televizní inscenace jí na rozdíl od filmu přinesly i velké role. Překvapivě výrazně se uplatnila již ve vyšším věku v několika seriálech, mimo jiné v projektu Dobrá čtvrť, Hraběnky či Nemocnice na kraji města – nové osudy. V menších rolích babiček se po letech znovu objevila také na filmovém plátně.
Šek, který dostala od kolegů z Divadla Na Jezerce k devadesátinám
Ráda hrála ve filmech svých studentů
Paní Věra Kubánková byla podruhé vdaná, jejím manželem byl divadelní režisér a příležitostný herec Emil Kadeřávek. Od roku 1994 byla oficiálně v penzi, příležitostně ale dál vystupovala v divadle. Pohostinsky účinkovala například v Divadle Na prádle nebo v Divadle Radka Brzobohatého, velký úspěch sklidila i se svou rolí babičky ve hře O žlutém kopci v Divadle Na zábradlí v roce 2007. O rok později, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, hostovala na třech pražských scénách a udivovala diváky i kolegy svou neuvěřitelnou vitalitou. „U divadla jsme všichni praštění,“ říkávala, vždy když se někdo obdivoval jejímu elánu. Současně se často objevovala i před televizní kamerou.
Velmi ráda se realizovala i v rozhlase, kde se podílela na dramatizaci našich i světových literárních děl a recitovala verše. Překvapivou popularitu u mladých si získala v osmdesáti letech účinkováním v klipu skupiny Tata Bojs Virtuální duet. Čtyři roky také působila jako pedagožka na pražské DAMU a často se objevovala i ve studentských filmech. Nedílnou součástí její práce také bylo dlouholeté působení v dabingu. Satisfakcí za dlouholetý přínos české kultuře se pro ni stala Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, kterou obdržela v roce 1999, a Cena Thálie za celoživotní mistrovství na divadle, jež jí byla udělena před deseti lety.
Loni na filmovém festivalu v Karlových Varech s populárními bratry Kryštofem a Matějem Hádkem
Hrála do poslední chvíle
Před kamerou se objevila ještě loni, v roli babičky ve filmu Kobry a užovky, a naposledy v pohádce Řachanda. Její divadelní kariéra byla v posledních letech spjata s pražským Divadlem Na Jezerce. Kolegové ji doslova zbožňovali, a tak ani není divu, že při velkolepé oslavě devadesátin od nich dostala obrovskou kytici, a navíc ještě šek na třicet tisíc korun. Zemřela ve středu 13. dubna, do oslavy dvaadevadesátých narozenin jí zbývalo pouhého čtvrt roku. „Já sám ji nesmírně obdivuji, jak umí být v tolika letech čilá a energická. Řekl bych, že má mnohem víc energie než mnozí mladí herci. V Petrolejových lampách, které jsme hráli ještě minulý rok, měla třeba monolog, kde stála na stole,“ obdivoval předloni její neustálou chuť hrát Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce, které smutnou zprávu oznámilo. „V Divadle Na Jezerce působila nepřetržitě od roku 2005, kde hrála v inscenacích Lásky paní Katty, Petrolejové lampy, Ženitba a naposledy v roli napsané přímo pro ni, ve hře Komedianti. Čest její památce, nikdy na ni nezapomeneme,“ dodal Jan Hrušínský.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská