Slavný komik a muzikant věřil, že humor a poezie dokážou prodloužit lidem život. Navzdory tomu ten jeho předčasně skončil. Z pohřbu, kde zpívala Urbánková, se stala národní manifestace...Tajnosti slavných
04.04.2016
Foto: ČT
Popisek: Nezapomenutelný komik, zpěvák a hudebník Jiří Grossmann
Nezapomenutelný komik, zpěvák a muzikant žil naplno, jakoby tušil, že mu osud vyměřil na tomto světě jen velmi krátký čas. Stal se protagonistou jedné z nejpopulárnějších českých komických dvojic, jejíž popularita je srovnatelná jen se ‘značkami‘ Voskovec a Werich a Šlitr a Suchý.
Vedle vrozeného smyslu pro humor měl i mnohá další nadání. Snadno se učil jazyky, bravurně zvládal matematické příklady a vášnivě rád luštil křížovky. Nenapravitelný optimista a romantik Jiří Grossmann byl velice zdvořilý a citlivý, neschopný hrubého projevu a nadávek. Miloval country a věřil, že humor a poezie dokážou prodloužit lidem život a dělají ho šťastnějším. Navzdory tomu jeho vlastní život předčasně ukončila zákeřná choroba.
Talent zdědil po mamince
Narodil se 20. července 1941 v Praze jako čtvrté dítě Ferdinanda a Jiřiny Grossmannových. První dvě děti však zemřely po porodu a starší sestra Irena zemřela v pouhých pětatřiceti letech na mozkovou příhodu. Není divu, že se pak Jirka stal benjamínkem, na němž především maminka velmi lpěla. Právě ona přispěla k tomu, že měl již od dětství blízko k divadlu. Pocházela totiž ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic, která měla vlastní kočovnou divadelní společnost. Sice se chtěla stát učitelkou, kvůli otci ale musela hrát. Teprve po svatbě s kroměřížským úředníkem Ferdinandem Grossmannem mohla herectví pověsit na hřebík. Úplně se ale divadla nikdy nezbavila, protože její manžel byl nadšený ochotník. Dalším Jirkovým příbuzným, který se věnoval divadlu, byl prastrýc Karel, který dokonce zpíval v Národním divadle.
S Miloslavem Šimkem v jednom ze svých Návštěvních dnů
V dětství se učil hrát na klavír, ve škole hrál na kytaru a v podstatě dokázal zahrát na kterýkoli hudební nástroj. Řídil také školní orchestr a ještě před maturitou hrál v několika amatérských, většinou dixielandových kapelách na trombón nebo kontrabas. Jako starší žák hrál také fotbal za SK Smíchov a fandil fotbalistům Slavie. V roce 1960 odmaturoval a rodiče ho přesvědčili, aby pokračoval na vysoké škole. Původně se hlásil na filozofickou fakultu, ale nebyl přijat, a tak skončil na Stavební fakultě ČVUT. Po večerech hrával v kapele Dixie Party na tancovačkách a večírcích a dostával za to 30 korun. Jednou zas ním přišel šéf kapely Mirek Pechar s tím, že ve Spálené ulici je studentský klub, kde dávají za večer o deset korun víc. Tím klubem byl Olympik.
Do promoce mu zbývalo půl roku
Právě v Olympiku se seznámil počátkem 60. let se studentem pedagogické fakulty Miloslavem Šimkem. Šimek tenkrát napsal s Vladimírem Bystrovem kabaret Polotrapno a hledal pro něj orchestr. Jednoho odpoledne za nimi přišli Jiří Grossmann a Pavel Sladovník s tím, že jejich Dixie Party je ochotna s nimi hrát. A tak v prvním kabaretu v klubu Olympik hrál Jiří Grossmann na basu a zpíval. Se Šimkem si padli do oka, začali spolu kamarádit a další věci už psali spolu. Jejich první společný pořad se jmenoval V tomhle teta nehraje. Krátce také účinkovali v sále U Zábranských v Karlíně, kde nazvali své divadélko Karkulka (Karlínský kulturní kabaret) a napsali svoji druhou společnou hru Dva z plivníku.
S Naďou Urbánkovou v divadle Semafor
Na ČVUT absolvoval Grossmann sedm semestrů, pak studia vzdal a začal pracovat jako dělník v Tesle Karlín. Další hra Hoj, Štěchovice získala ocenění na soutěži v Plzni a díky tomu dostal Grossmann nabídku od doktora Königsmarka na angažmá v plzeňském divadle Alfa, kterou přijal. Tím se sice společné vystupování se Šimkem přerušilo, zakrátko ale museli oba na vojnu. Šimek sloužil u spojařů v Ruzyni a Grossmann byl členem Armádního uměleckého sboru (AUS). Šimek založi v Ruzyni vojenský soubor VOJ (Vojenské jeviště), se kterým uvedl premiéru hry Nečekejte beat (v Olympiku ji hráli pod názvem Besídka zvláštní školy). Díky úspěchu mohli hrát i v Olympiku, jenže bez Grossmanna. Aby mohl hrát s nimi, požádal o přeložení ke spojařům. A tak byli zase spolu.
Nový hit divadla Semafor
V té době se poprvé projevila Grossmannova nemoc. Psal se rok 1963, Jiří stále chodil s ovázaným krkem, na němž měl bouli, a tvrdil, že jde o obyčejné angíny. Nakonec se dostal k vojenskému lékaři doktoru Havlovi, který ho poslal do vojenské nemocnice na operaci. Boule zmizela, k útvaru se ale už nevrátil a dostal ‘modrou knížku‘. Po návratu z vojny hráli Šimek a Grossmann třikrát týdně ve vyprodaném Olympiku a třikrát týdně v klubu Sluníčko na Příkopech. Jirka se navíc ještě věnoval hudbě. V letech 1965 až 1966 zpíval v Country Beatu Jiřího Brabce, skládal hudbu a psal texty, nejprve k americkým originálům, později i na vlastní hudbu.
Jiří Grossmann ve své pracovně
Oba toužili po profesionalizaci svého divadla, a tak vůbec neváhali, když dostali v roce 1967 nabídku od Jiřího Suchého, aby vystupovali v Semaforu. Šlitr byl totiž v té době na půl roku na Světové výstavě v kanadském Montrealu s dětským kinoautomatem a dvojice Š+G měla zaplnit volný prostor v programu. Suchý se o nich dozvěděl od Nadi Urbánkové, která vystupovala v Semaforu i s Country Beatem. Š+G se v Semaforu stali brzy hitem, na jejich Besídky zvláštní školy a Návštěvní dny proudily davy.
Nesmrtelný Pupák a Večery pro otrlé
Kromě divadla vystupovali Šimek a Grossmann také v televizi. Natáčely se jejich Návštěvní dny, které režíroval Ján Roháč, a v roce 1968 obsadil režisér Jiří Menzel Grossmanna do své černé detektivní komedie s hudebními prvky Zločin v šantánu. Kolem roku 1968 také vymysleli Šimek s Grossmannem scénky s Pupáky – Pupák se kdysi jmenoval kocour Jirkovy rodiny. Vystupovali v nich spisovatel Dušan M. Pupák (Grossmann) a Čenda Krchov (Šimek) a postupně vzniklo pět scének s Pupáky, které se hrály v představení Večer pro otrlé aneb Pět Pupáků. V těchto scénkách byly zřetelně vyslovovány názory proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území, a tak muselo být představení nakonec staženo z repertoáru.
Připomeňte si píseň, kterou Jiří Grossmann napsal, když už tušil, že je smrt nablízku
Konec života trávil Jiří Grossmann často v nemocnici. Zemřel 5. prosince 1971 ráno, bylo mu pouhých třicet let. Mnozí si myslí, že ho zabila leukémie, ve skutečnosti ale byla příčinou jeho smrti tzv. Hodgkinova choroba, zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Poslední rozloučení ve strašnickém krematoriu se stálo téměř národní manifestací a na přání Jirkovy maminky na něm Naďa Urbánková zazpívala píseň Závidím, kterou Jiří Grossmann napsal, když už tušil svůj konec, a jejíž část textu je vyryta na jeho náhrobku. Po odchodu ze Semaforu pojmenoval Miloslav Šimek po svém příteli nové divadlo – Divadlo Jiřího Grossmanna) na Václavském náměstí, které fungovalo od roku 1990 až do Šimkovy smrti. V roce 1996 byla otevřena Pasáž Jiřího Grossmanna, spojující Divadlo Jiřího Grossmanna s ulicí Politických vězňů.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská