Padla do oka říšskému protektoru Frankovi, a tak šla raději do penze. Proč Antonií Nedošinskou v Národním divadle pohrdali? Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Antonie Nedošinská v roce 1933, v psychologickém dramatu režiséra Martina Friče U snědeného krámu

Za první republiky se stala ztělesněním dobrotivých matinek a tetiček, které zbožňovali nejen čeští diváci, ale také K. H. Frank. A tak než by si zadala s nacisty, raději Antonie Nedošinská na svou kariéru rezignovala.

Diváci ji milovali, herečtí kolegové byli vůči ní zdrženlivější a v Národním divadle ji přehlíželi, protože jí údajně záviděli úspěch na filmovém plátně. Pro Antonii Nedošinskou však bylo filmování důležitým zdrojem obživy. Proslula postavami žen z chudých poměrů, s dobrým srdcem a jazykem jako břitva, její hodné a laskavé, ale i rázné a výřečné manželky, matinky, hospodyně, domovnice, hokynářky a bytné diváci doslova zbožňovali. Důležité přitom nebyly jen její herecké schopnosti, ale i kyprá postava, takže jí producenti přímo ve smlouvě nařizovali, že v žádném případě nesmí zhubnout. A kdybychom chtěli u prvorepublikových hvězd hodnotit i schopnosti vést domácnost, vařit, háčkovat a vyšívat, stala by se jednoznačně vítězkou. Její dcera prý ještě po letech nostalgicky vzpomínala na zajíce na smetaně či na úžasné karbanátky z trojího masa a speciálního koření.

Mladá, krásná a štíhlá Antonie v roce 1909, rok před narozením dcery

Smíchovská švadlenka

Tonička Valečková se narodila 26. června 1885 na pražském Smíchově do rodiny vyučeného truhláře, který byl domovníkem v nakladatelství V. Neuberta, a celá rodina bydlela ve služebním bytě v objektu tiskárny v Grafické ulici. Umělecké sklony zdědila po tatínkovi, který zpíval v Hlaholu. Měla tři sourozence – bratry Ferdinanda a Jindřicha a sestru Stašu (Anastázii). Odmalička jí učarovalo divadlo, maminka však byla jiného názoru a vybrala pro ni povolání švadlenky se slovy: „Nejsi dost hezká, abys mohla být herečkou. Herečky musí být vzrostlé ženy oslňující krásy. Nauč se dobře šít a budeš šťastnější, než kdyby z tebe měla být nespokojená herečka.“ Antonie sice poslechla, současně ale chodila tajně na hodiny herectví ke Karlovi Želenskému a nakonec utekla k divadlu.

Manžel Jiří kvůli ní opustil jisté živobytí v bance

Bankovního úředníka odlákala k divadlu

Prošla několika kočovnými soubory a na jedné ze štací se potkala s budoucím manželem Jiřím. Byl náruživý ochotník se solidním místem v bance, a tak slečně Toničce, která ho okouzlila, navrhl: „Slečno, když si mě vezmete, nebudete muset hrát divadlo.“ Jenže ona mu odpověděla: „Ale já musím hrát.“ A tak se Jiří z lásky k ní vzdal jistoty a upsal se také divadlu. Strádání kočujících herců časem vyměnili za angažmá ve Švandově divadle, dokonce se jim podařilo pronajmout si byt hned naproti, aby to neměli do práce daleko, a díky jeho řediteli Antonínu Fenclovi se brzy dostali k filmování.

I za první republiky si herci přivydělávali reklamou

V roce 1916 režíroval Fencl komedii Zlaté srdéčko a Antonie Nedošinská si v ní poprvé zahrála matinku. Natáčelo se na dvoře divadla, kam zřízenci vynesli kulisy měšťanského pokoje, a z pavlačí okolních domů je pozorovali zvědaví diváci. Jiří si zahrál o rok později plavčíka Maňase ve filmu Pražští adamité, více než jako herec byl ale známý jako manžel paní Nedošinské. Zemřel však v pouhých 43 letech a zbyly po něm osmatřicetiletá vdova a třináctiletá dcera Jiřinka.

S Karlem Nollem v roce 1926 v ještě němém filmu Dobrý voják Švejk

Nekonerčný sprint mezi plotnou a jevištěm

Antonie byla vyhlášená hospodyně, nutily ji však k tomu především okolnosti. Divadlo vždy na konci sezony herce propustilo, aby je nemuselo platit, a tak Nedošinští sbalili dcerku, kostýmy a vyrazili na štace. Během roku zase Antonie kmitala mezi domovem a divadlem. Když se prosadila jako nepostradatelný typ do filmu, možná vařila ještě víc než dřív. Pro režiséry totiž nebyly důležité jen její herecké schopnosti, ale i kyprá postava. Proto jí producenti ve smlouvě přímo nařizovali, že v žádném případě nesmí zhubnout. Postavy kyprých matinek a tetiček totiž diváci milovali. V té době už byla paní Nedošinská členkou souboru Národního divadla a na adresu ‘pokleslých‘ komedií si vyslechla nejednu jedovatou poznámku. Filmování pro ni jako pro vdovu s dítětem bylo důležitým zdrojem obživy a pro její sokyně zase důvodem k žárlivosti a závisti.

S Vlastou Burianem v roce 1937 v komedii Falešná kočička

Partner jenom před kamerou

Nejeden divák si myslel, že tvoří pár s Theodorem Pištěkem, protože se velmi často objevovala před kamerou po jeho boku, většinou jako jeho manželka. Jejich prvním společným filmem se stala v roce 1921 veselohra Děvčata, vdávejte se!, posledním v roce 1947 Čapkovy povídky. Ve skutečnosti si ale Pištěk v roce 1930 vzal o čtrnáct let mladší Máňu Ženíškovou, která se kvůli němu vzdala vlastní slibně nastartované kariéry. S Nedošinskou byli jen skvěle sehraní partneři a dokonce zvítězili v anketě České televize o nejoblíbenější filmový pár století.

S Theorodem Pištěkem v komedii Kariéra matky Lízalky

Jediný přepych, který si kdy s dcerou dopřála, byla dřevěná chatička na Berounce, kam se s dcerou jezdily opalovat a večer se vracely vlakem nebo taxíkem do Prahy. Hodně peněz utrácela za kostýmy, které si vzhledem ke své postavě musela nechávat šít na míru, a pěkně oblékala i Jiřinku. Kromě toho pilně háčkovala a vyšívala ubrusy, dečky, polštáře a gobelíny. Ruční práce ji uklidňovaly, i během sebemenší pauzy při natáčení vytáhla háčkování nebo pletení a její výtvory bývaly vítanými dárky. Když dostala větší honorář, zpravidla investovala do nákupu obrazů současných malířů, porcelánu, šperků a starožitností.

Na scéně Národního divadla v roce 1939, s Ladislavem Peškem a Sašou Rašilovem
v představení Strakonický dudák

Po jejím umění zatoužila říše

O roli nikdy nebojovala intrikami a pokora a kolegialita se z jejího chování nikdy nevytratily. Zatímco velké osobnosti Národního divadla jí většinou nemohly většinou přijít na jméno, mladí herci ji milovali a nedali na svou divadelní mámu dopustit. Přesto postupně dostávala stále méně příležitostí. Její odchod v roce 1940 byl zdůvodněn zdravotními problémy a ukončení angažmá nesla paní Nedošinská velmi těžce. O rok později skončila i s filmováním, protože měla strach z nátlaku německých producentů, kteří chtěli, aby se objevovala ve filmech říšskoněmecké společnosti Pragfilm. Říkalo se, že je nejoblíbenější českou herečkou zastupujícího říšského protektora K. H. Franka, a to se pro ni stalo dostatečným varováním. Své odmítnutí zdůvodnila problémy se srdcem a pilně se pak jezdila léčit do lázní v Poděbradech.

Ve svém posledním filmu Čapkovy povídky

Na veřejnosti se paní Nedošinská objevila znovu až v roce 1946, opět s Theodorem Pištěkem, a tehdejší ministr informací Václav Kopecký je u příležitosti výstavy 50 let kinematografie vyznamenal oceněním Průkopník českého filmu. Naposledy stanula před kamerou v roce 1947 ve filmu Martina Friče Čapkovy povídky jako služebná Máry. Zemřela 17. července 1950 v Poděbradech.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská