Irena Obermannová prozradila, jaké bylo „odcházení Václava Havla“. Prý hodně ošklivé

Foto: Facebook

Popisek: Ve středověku by ji nejspíš za to upálili na hranici. Přiznáním vztahu s Václavem Havlem si spisovatelka Irena Obermannová pořádně zavařila. Zpočátku byla na zhroucení, nakonec ale prý díky mediální 'masírce', které byla vystavena, zjisitla, že je vlastně silná ženská.

Zarytá feministka dráždí intelektuály tím, že boří mýty. Křehká spisovatelka Irena Obermannová proslula svým vztahem se světově uznávaným dramatikem a disidentem, který se stal naším prvním ‘posametovým‘ prezidentem, a o jeho soukromí prý věděla mnohem víc, než prozradila ve své Tajné knize. Jaké tedy opravdu bylo „odcházení Václava Havla“?

Známá spisovatelka a scenáristka otevřeně přiznává, že se do Václava Havla prostě zamilovala. Rozhodně mu nikdy nechtěla ublížit, kdyby tomu tak bylo, jistě by do své Tajné knihy napsala mnohem víc. A původně vůbec neměla v úmyslu svůj vztah k němu veřejně přiznávat. Nakonec ji k tomu ale dostrkaly okolnosti.

Havel předem souhlasil

Kritici ji označují za autorku ženské literatury, což ale Irena Obermannová rázně odmítá, přestože jsou jejími hrdinkami většinou právě ženy. Prý neví, co to je. „Já to odmítám vědět. Literatura je buď dobrá, nebo špatná, a ne ženská a mužská,“ rezolutně prohlásila v rozhovoru pro přílohu deníku Právo Styl pro ženy.

O své Tajné knize, která vyvolala před třemi lety obrovské pozdvižení a kvůli níž se na ni zlobil kdekdo, s výjimkou snad jedině Václava Havla, kterého se týká, spisovatelka dodává: „Řekl, že mi dává právo napsat si o něm, co chci. Nedovedu si představit spisovatele, který by ho nevzal za slovo.“

Zdaleka neprozradila vše

O jejích předcházejících se Tajná kniha liší tím, že v něm autorka nevyprávěla žádný příběh z okolí, ale svůj vlastní. „Činím si nárok zpracovávat své zážitky. O soukromí Václava Havla jsem věděla a vím mnohem víc, než v Tajné knize je. Psala jsem jen o tom, co se týkalo mě a mého soukromí, jehož se stal součástí,“ říká Obermannová. A Václav Havel prý po celou dobu jejich vztahu věděl, že knihu píše. „Četl ji ještě v rukopise a říkal, že se mu moc líbí. Neuvádím to jako polehčující okolnost. Můžu si psát, co chci. Dělala jsem to celý život a budu to dělat pořád,“ bouří se tvrdohlavě drobná plavovláska.

Běžně necítí spisovatelka potřebu vysvětlovat, kdo je v jejích knížkách kdo, i kdyby byl stokrát rozpoznatelný. I Václav Havel se v jejím podání proměnil v literární postavu a v prvních rozhovorech o Tajné knize Obermannová stále dokola opakovala, že její hrdina není Václav Havel. „Beletrie není biologie. Ovšem média mají potřebu vykuchat příběh na kosti a takzvaně přistihnout autora při činu, který byl v mém případě skoro zaměňován se zločinem,“ dodává.

O Václavu Havlovi prý Obermannová napsala pouze to, co se bezprostředně týkalo jí. A on s tím prý souhlasil.

Proč učinila přiznání, které ji postavilo na pranýř

„Kdybych nedostala tu šílenou, hysterickou mediální masírku, nikdy bych to nepřiznala,“ připouští. „Dnešní média se domnívají, že musí být zlá, aby je lidi četli nebo sledovali. Výsledkem je, že je číst přestávají. Agresivita se nevyplácí. Mně nakonec pomohla. Málem bych měla děkovat všem, kteří mi chtěli ublížit. Někam mě ty události posunuly.“ Kam? Autorka tvrdí, že jí kritici spočítali všechno z minulosti, protože je štvala. „Snažili se ze mě udělat nablblou komerční pisatelku červené knihovny, nacpat mě do nějaké pokleslé kategorie. Narazila jsem na pražský rádoby intelektuální a do sebe zahleděný kroužek a jeho tabu. Třeba číst Obermannovou.“

Píchla prý do pořádně rozzuřeného vosího hnízda a důkladně zahýbala zakořeněným systémem přetvářky, povýšeného posuzování a odsuzování každého, kdo se na věci dívá z jiného úhlu. „Narušila jsem nadutost Výkvětu, tak jim říkám v Panoptiku českém. A v neposlední řadě jsem narazila na to, že jsem ženská a že za mnou nikdo vlivný nestojí. Upalovali mě jako čarodějnici. Jenže já nehořela. Zjistila jsem, že jsem silná, ohnivzdorná ženská,“ říká Irena.

Obvinění z Havlovy smrti

Nejhorší ‘podpásovkou‘, s níž na ni její odpůrci během štvavé kampaně zaútočili, bylo přímé obviňování ze smrti vážně nemocného exprezidenta. „Byla jsem obviňována ze smrti někoho, koho jsem milovala, s kým jsem si cosi podstatného nedořekla a o kom jsem napsala láskyplnou knížku. S něčím takovým může vyrukovat jen ten, kdo má zlé srdce,“ konstatuje Obermannová.

„Asi málokdo si dokáže představit, jaké to je, když jedete postát u rakve člověka, který vám byl blízký, bulíte, načež se na stěně metra dočtete zprávu, že jste ho vlastně zabila,“ říká spisovatelka a dodává: „Odcházení Václava Havla nebylo lehké. Bylo ošklivé. Ale žijí mezi námi lidé, kteří to vědí. Tehdy jsem se divila, že mlčí, nezastanou se mě. Dneska vím, že jsem byla naivní. No nic. Za sebe mohu říct: Já jsem Václavovi neublížila. Naopak jsem mu dala všechno, co jsem uměla a měla.“

A co ti, kteří ji z takové špinavosti dokázali obvinit? Jako první to tvrdil jakýsi anonymní zdroj bulvárního deníku Blesk, pak se k němu překvapivě přidali Havlovi přátelé – jeho bývalý mluvčí Ladislav Špaček a hudebník Michael Kocáb. Kdyby k tomu dostala příležitost, pak by se jich prý Irena Obermannová určitě zeptala, proč se vyjadřují k něčemu, o čem vůbec nic nevědí. „Knížku nečetli, nemluvili o tom ani s Václavem Havlem ani se mnou. Ale nejspíš by přede mnou utekli dodaleka,“ dodává.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská