Herečka Holubová málem spáchala sebevraždu. Zachránila ji jedna slavná česká spisovatelka... Tajnosti slavných
08.10.2014
Foto: Facebook
Popisek: O sebevraždě uvažovala Eva Holubová poprvé již v devatenácti letech, smrti se ale bála. Život jí nakonec zachránila šťastná náhoda.
EXKLUZIVNĚ V pouhých devatenácti letech už byla Eva Holubová tak na dně, že ji život doslova bolel. Komu se chodila zpovídat, co ji zachránilo před sebevraždou, jaká dramata jí ještě osud uchystal? Čtěte...
Přestože působí energicky, velmi často jsou její filmový postavy tiché a submisivní.„Já si myslím, že jsem tichá až plachá, okolí mi ale často vytýká, že jsem tank nebo buldozer. Asi mám obě polohy: na jedné straně uzavřená introvertka, na druhé parní kotel, pod kterým se hojně zatápí. Nic mezi tím,“ prohlásila o sobě před časem v rozhovoru pro jeden týdeník pro ženy.
Život jí zachránila Němcová
Se svou závislostí na alkoholu, nad níž se jí podařilo zvítězit, se herečka Eva Holubová netají. Mnohem méně ochotně ale mluví o depresích, které ji již v mládí dovedly ž na samotnou hranici života a smrti. Již v devatenácti letech prožívalaobdobí těžkých depresí. „Bála jsem se smrti, ale na druhé straně mě bolel i život,“ vysvětluje. „V takových chvílích jsem někdy chodívala na vyšehradský Slavín k hrobu Boženy Němcové. Tam jsem se procházela mezi velikány našeho národa, dlouho seděla na bobku u Boženky a hledala odpověď, kudy dál.“

Poprvé před kamerou – ve studentském filmu Tomáše Vorla z roku 1982 To můj Láďa
Jednoho dne ale až k hrobu své milované autorky nedošla. Na vratech Jedličkova ústavu, který sídlí v sousedství, totiž visela cedule, že přijmou okamžitě sanitární pracovnici. „Hned jsem šla do kanceláře a druhý den jsem nastoupila,“ říká herečka. O postižené děti pak pečovala zhruba rok a přiznává, že jí to tenkrát pomohlo z nejhoršího. Na dno si pak ale v životě sáhla ještě víckrát. „Těch „nejhůř“ bylo tolik!!! Ale i těch „nejlíp“, naštěstí,“přiznává. „Bohužel trpím častými depresemi, způsobenými nedostatkem serotoninu a dopaminu, tedy látek, které produkuje mozek. Asi v depresích mi bylo nejhůř, protože z nich nevede jiné východisko než léčba. Nepomůže žádná filozofie, meditace, sport či zábava, té totiž nejste schopni.“
Cesta do pekel
Eva Holubová trpí endogenní depresí a zpočátku na ni fungoval jako antidepresivum alkohol. Cena, kterou za chvilkovou úlevu zaplatila, však byla příliš vysoká. Alkohol ochromil její vůli, narušoval práci a ničil vztahy s nejbližšími. Nakonec se odhodlala podstoupit léčení a byla úspěšná díky podpoře blízkých a péči odborníků. Především ale díky sobě samé, své víře a motivaci.

S dětmi Karolínou a Adamem
S depresivními stavy se potýká i v současnosti, ale už jim dokáže lépe čelit a neřeší je pitím. Někdy to bývá velmi těžké, ale celkově se cítí mnohem lépe a zpětnou vazbu jí dávají dobré vztahy s okolím. „Co pomáhá?Dnes už to vím bezpečně. Vyhledat odborníka a soustavně a důsledně se léčit. Nepřepínat se ani v práci, ani doma, ani ve společnosti. Naopak si najít chvilku na odpočinek a třeba i meditace nebo návštěvu nějakého svatostánku. Prostě nekoukat jen k zemi, občas zvednout hlavu ke hvězdám. A hodně piju vodu a pobývám na vzduchu, protože voda váže kyslík, což je dobrá potrava pro mozek,“ prozrazuje svůj recept na úspěšný boj o duševní rovnováhu.
Srdce nechala až v Peru
Základem úspěchu je nedopřát si příliš volného času. Proto je Eva Holubová stále mimořádně aktivní, věnuje se charitě a propaguje AT linku, na niž se mohou obracet ženy se stejným problémem, jaký řešila ona. V rámci charity se dokonce vydala s režisérkou Olgou Sommerovou až do Peru a nechala tam prý kus své duše. „A dokonce i část srdce,“ upřesňuje. „Tam jsem si uvědomila, že i já jsem milovaná dcera matky Země, které indiáni říkají Pachamama. Byla tam s námi kromě jiných i doktorka Olga Vilímková, moje „indiánská učitelka“, která spoluzaložila Nadační fond INKA. Pomohla mi víc pochopit mentalitu a život našich indiánských kamarádů.“

Při návštěvě peruánských indiánů v Praze
Nadační fond INKA odporuje vzdělání indiánů v Andách. Jedním z jeho programů je podpora konkrétních talentovaných studentů poskytováním prospěchových stipendií na školách v Peru. Od počátku činnosti nadace využilo stipendií přes 1200 studentů. Mnozí z nich už studia dokončili a pracují například jako vesnická lékařka, zubař, bioložka v národním parku, redaktorka rozhlasu, v realizačním týmu rozvojových projektů obcí departmentu Cusco atd. Cílem podpory je vychovat vzdělanou nebo zručnou generaci, která zlepší život indiánů ve vysokohorských oblastech Peru.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská