Vždy jsem se těšil, že kolegyně otěhotněla, to pak byl stálý příjem… Konec hlasatelů v televizi aneb Saša Hemala vypráví
11.09.2018
Foto: ČT
Popisek: Alexandr Hemala ve své 13. komnatě
Vzpomene si ještě někdo na to, jaké to bylo, když v České televizi uváděli pořady hlasatelé, jak se hezky česky tato pozice nazývala? Pro Alexandra Hemalu byl konec hlasatelů v Čechách svízelný, nicméně se s nim dokázal vyrovnat. V 13. komnatě České televize ale hovořil také o svých zdravotních potížích, které na něj dvakrát v životě dolehly.
K práci v televizi se Alexandr Hemala dostal tak vlastně náhodou: „Já jsem dělal střední ekonomickou školu, byl jsem ve třídě sám kluk, 40 děvčat. Pak jsem nastoupil do podniku zahraničního obchodu, do kanceláře a druhý den jsem věděl, že tam nezůstanu. Byl vyhlášený konkurz, máma tam poslala takovou vyretušovanou fotku, aby mě neodmítli v prvním kole a na Mikuláše v roce 1973 mi dali první službu,“ zavzpomínal Alexandr Hemala v pořadu 13. komnata. Jeho začátky byly celkem svízelné: „Týden jsem se to učil, ty časy, ty názvy, teď jsem se podíval do té kamery a všechno se mi to spletlo. Srdce se mi odstěhovalo do krku, tlouklo tak, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Ten režisér pak vlítl, stáhl mě z toho obrazu, protože věděl, že ze mě nic nevypadne.“
Snažil jsem se to dělat naplno
Nicméně se mu podařilo se v televizi uchytit. Tenkrát byl vlastně jediným hlasatelem vedle Miloše Frýby a on byl ten mladší a sympatičtější: „Léta jsem byl externista. Vždycky jsem se těšil, že nějaká kolegyně otěhotněla, za ní jsem vždy nastoupil na stálý úvazek a to byl stálý příjem. Popularitu jsem nebral, to jsem tak neprožíval.“ Po revoluce vznikly další soukromé televize, hlasatele nezaměstnali ani v jedné z nich. A bylo jasné, že i v České televizi mají na kahánku: „To byla taková doba nejistá, protože nastaly chvíle, kdy se říkalo, že přijde generační výměna. Došlo to tak daleko, že v tom roce 98 jsem na Vánoce nedostal jedinou službu. Ani jednou jsem se tam nenašel, tak jsem si říkal, to už je asi konečná,“ vzpomínal v pořadu 13. komnata. Konec si ale příliš nepřipouštěl: „Já jsem měl zásadu, když to dělám, tak to dělám, snažil jsem se to dělat naplno. A až to nebude, tak se uvidí.“
Z centrifugy na kolotoč
Souběžně musel ale řešit také problémy s bydlením: „Bydleli jsme tady deset let, přišla restituce, přihlásil se majitel. Ten to prodal, ze dne na den jsme se dozvěděli, že končíme a měli jsme nějakou dobu si něco najít.“ I to dopadlo dobře, Hemalovi si našli dům. Bohužel se přihlásily zdravotní problémy: „Začalo to velmi dramaticky, přijel jsem z nějakého vystoupení. Ještě jsme tady seděli, popili vínečko. Sedal jsem si a když jsem dosedl, tak mi začala hlava, jako kdyby mi ji někdo dal do svěráku a roztočil mě na centrifuze. To bylo příšerné. Vůbec jsem nevěděl, čeho se chytit, co mám dělat, začal jsem zvracet. Když přijela záchranka a dali mě z postele na lehátko, jako bych přestoupil z centrifugy na rychlý kolotoč. To byl fofr a točení,“ vyprávěl Saša Hemala. Ten onemocněl zánětem nervu, který ze středního ucha vede k mozku a řídí centrum rovnováhy: „Ze začátku jsem si věci, co by mohlo být, neuvědomoval. Dva dny jsem zvracel. Když se to začalo lepšit, tak jsem si přál, aby se mi netočila hlava. Pak jsem se snažil naučit chodit.“
Hlava v úlu
Zapojit se zpátky do života nebylo jednoduché: „Když to pominulo, tak jsem šel po 14 dnech domů. Vím, že to zapojení do života bylo hodně těžké. Já chodil podél domu, vyvažoval jsem situaci. Docela přesně si pamatuju, že jsem se dostal do společnosti prvně na TýTý. Přišli jsme do toho Karlínského divadla. Já stál v koutku a měl jsem pocit, že jsem strčil do úlu. Hlavu jsem měl nahuštěnou, jako když nafoukneš balón. Vydržel jsem tam půl hodiny a museli jsme jet,“ říká Saša Hemala.
Nějak bylo, nějak bude
Konec jeho hlasatelské kariéry se nicméně přiblížil: „Když to v hlasatelně skončili, všichni jsme měli stažený zadek. Já jsem ale fatalista a říkal jsem si, nějak bylo, nějak bude. Věděl jsem, že mám skvělou manželku, která není náročná a ví, že když to nejde, tak to nejde.“ Možná z neustálého stresu se přihlásil další, velmi závažný zdravotní problém: „V roce 2003 jsem vstal z postele a říkám, Vlasto, já mám infarkt. Já to natuty věděl. Sevřeno, vystřelovalo to ruky. Zavolal jsem Jakubovi, museli jsme jet. Odvezli mě do nemocnice, udělali mi EKG, udělali mi tu katetrizaci. Pamatuju si, když jsem na tom stole ležel, to vám to tříslo naříznou a zavedou kameru, která vede k srdci. Vše jsem vnímal a najednou mám vypnuto, pád odnikud nikam. Když jsem k sobě přišel, vidím nad sebou doktora, ptám se, jak to se mnou vypadá? A on, že to teď vypadá slušně, teprve potom jsem se dočetl, že mě čtyřikrát defibrilovali. Že jsem jim tam exnul a oni mě oživovali.“
Konec hlasatelů v Čechách
Hlasatelé v České televizi neslouží už 13 let: „To bylo na Silvestra v roce 2005. Asi mně tu službu dali, že jsem tam byl nejdýl. Byl to zvláštní pocit. Když jsem tam říkal ten text a podíval jsem se na diváka do kamery a řekl jsem si, to je naposledy? To se mnou trochu zahýbalo. To jsem měl co dělat, abych to řekl. Pak jsem přišel domů a zapili jsme konec hlasatelů v Čechách,“ říká dnes smířeně. Jeho ženu napadlo, že by se mohl vypravit za jejich synem do zahraničí: „To byl její nápad, jeď se podívat za Jakubem na Nový Zéland. Sice se vydáme z posledních peněz, ale třeba tam na něco přijdeš. To jsem ocenil, že moje citová rezerva je tak velkorysá.“
Baví mě to na světě
Nová práce si ho našla sama: „14 dnů na to, co jsem přijel z Nového Zélandu, mě volal kolega režisér z hlasatelny. Tenkrát jsme ještě spadali pod režiséry dne. Říkal, jeden kolega odchází, nechceš to vzít za něho. Dal mi dvě hodiny na to, abych se rozmyslel. Nebylo ale nad čím přemýšlet. Tak jsem kývnul a začal se na to připravovat.“ Velmi sympatické na něm ovšem je, že si na nic nestýská, protože, jak říká: „Mě baví být na světě.“
Vložil: Michaela Špačková