Král arogance Miroslav Donutil se chlubí šlechtickými předky a konečně víme, odkud vítr fouká. V erbu měli totiž vidle
06.02.2016
Foto: 2media
Popisek: Miroslav Donutil oslaví v neděli 7. února 65. narozeniny
Dočkal se erbu, a syn mu dokonce nechal vykovat u kováře i rodový symbol – vidle. Kontroverzní herec, který svým chováním kdekoho pořádně štve, ale zřejmě nepochopil jejich původní určení. Byly totiž pouze dvojzubé a sloužily k boji s nepřítelem, a nikoli k rytí do všech a všeho kolem.
Kdyby někdo uspořádal anketu o nejprotivnějšího herce, nejspíš by vyhrál na celé čáře. Miroslav Donutil totiž platí za protivného náfuku nejen mezi kolegy, ale mrzutost a arogance z něj dokonce cákají i na diváky prostřednictvím obrazovky, což už je opravdu výkon více než úctyhodný. Přesto mu nelze upřít, že v životě dokázal docílit snad téměř všeho, o co se kdy pokusil. Na oslavě pětašedesátin, které připadají právě na nadcházející neděli, si může spokojeně přiťuknout na skvělou kariéru, fungující rodinu i více než uspokojivé příjmy. A to i navzdory nejnovějšímu průšvihu s imigrantskou pohádkovou agitkou Pravdivý příběh o Sněhurce, o bílé dívce a černochovi, která v posledních dnech pořádně hnula žlučí celému národu. Donutil se sice brání, že je pohádka stará a nemá s migrační krizí nic společného, nakonec ale se sebevědomím sobě vlastním jistě i tuto vlnu nevole překoná.
Kam s mizerným prospěchem? Jedině na herectví!
Narodil se sice v Třebíči, do školky a na první stupeň základní školy chodil ve Znojmě. „Chtěl jsem mít přezdívku Denny, což se mi nepovedlo. Tohle jméno aspoň dostal náš pejsek, kterého jsem si přinesl od spolužačky z gymnázia,“ prozradil v rozhovoru pro magazín MF Dnes. V té době se prý kvůli holkám taky učil hrát na kytaru a taky první cigarety v opuštěném lomu. „Co se týká nevolnosti, mělo to pro mě velmi drastické následky,“ připustil. Ono také kouřit tehdejší cigarety značky Lípa bylo jen pro drsné povahy (taky se na ně dobře pamatuji – pozn. red.).
V roce 1988 v divadle Husa na provázku
Nevalný prospěch na jazykovém gymnáziu i první ochotnické zkušenosti ho nakonec utvrdily v přesvědčení, že bude lepší pokusit se o studium na brněnské JAMU. A pak už do jeho života významně zasáhlo legendární brněnské divadlo Husa na provázku. A v roce 1976 jedno z jeho nejkrásnějších představení – Balada pro banditu. A taky kolegové Polívka a Pecha. „S Provázkem jsme procestovali spoustu zemí, obrovský úspěch jsme ten rok měli například v Itálii, ale nikdy mě nenapadlo emigrovat: miloval jsem rodinu i zemi, byť sužovanou připitomělou vládou, a v divadle jsme prožívali krásné časy, byli jsme jím naprosto pohlceni,“ zavzpomínal. „Provokovali jsme, naše hry reflektovaly to, co zrovna žijeme, a bylo s nimi moře problémů, ale vždy jsme to nějak ustáli. A výsledek? Když jsme hráli v Praze na Baráčnické rychtě, vevnitř bylo tři sta lidí a venku další dva tisíce, kteří se do sálu nedostali, to se dnes nedá s ničím srovnat…“
Velká herecká proměna
Ta prý u Miroslava Donutila nastala až v pětatřiceti. Právě tehdy pochopil, že dokud se na jevišti takzvaně neobnaží až na dřeň, nedá divákovi kompletně sebe sama, nikdy to nebude ono. Až o dalších deset let později ale objevil pro sebe to pravé – svoji ‘one man show‘, s níž začínal v roce 1990 v pražské Viole. Vyprávěl divákům o Brně, o jeho osobnostech, k tomu přidával i svoje zážitky. Zaujal Karla Vágnera, natočili to a během prvních dvou týdnů se prodalo neuvěřitelných čtvrt milionu cédéček. Nakonec se jich prodalo přes milion a Miroslav Donutil konečně mohl začít stavět svůj vysněný dům.
A od té doby se nezastavil. Jenom představení Sluha svou pánů v Národním divadle odehrál více než 580krát. Točil televizní cyklus 3+1 s Miroslavem Donutilem, kde byl vedoucím projektu, takže se podle vlastních slov podílel i na získávání herců, výběru lokalit, občas po nocích přepisoval scénáře… „Některé díly nestály za mnoho, uznávám, ale celkově jsem pokojen,“ dodal. Tak začal jezdit na dovolenou ke kamarádovi do Dubaje, největší drama prý ale prožil u české vody, kdyže mu podařilo ulovit šestnáctikilovou štiku.
Dokonce už ho i pohřbili
Prožil už opravdu leccos, dokonce ho prý jednou i pohřbili. Prostě zatímco seděl doma před televizí a koukal na sport, na internetu se objevila ‘zaručená zpráva‘, že ho srazilo auto a že nežije. „Představte si, kdybych nebyl doma a k ženě se tahle zpráva dostala!“ vyděsil se znovu jenom při té představě. Naštěstí je živý, natáčí další řadu seriálu Doktor Martin, čeká ho i další série a celovečerní film – čeká ho prostě řada příjemných věcí. „A jedna hodně nepříjemná – na listopad plánovaná operace kolena,“ prozradil.
Jako protivný seriálový doktor Martin Elinger
A jak to tedy je s tím jeho erbem a vidlemi? O svém šlechtickém původu se dozvěděl teprve loni, když ho Česká televize přemluvila k účasti v dokumentárním cyklu Tajemství rodu. Při pátrání se propracoval zpátky až do 14. století a dozvěděl se, že jeho předek Jan Vidlák patřil k nižší šlechtě. Sídlil na velkém statku ve Svatoslavi a zahynul při obraně Třebíče před nájezdem Matyáše Korvína. A v erbu měl právě ony válečné vidle.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská