Neochotný lékař, policejní výslech… Jak zemřel král seriálů, který opustil rodinu před očima svých dětí. Tajnosti slavných

Foto: archiv MD

Popisek: Perem na papír - tak napsal slavný scenárista a dramaturg Jaroslav Dietl všechny své legendární projekty. Nepoužíval ani psací stroj.

Těžký infarkt připravil největšího seriálového dramaturga všech dob na tenisovém kurtu, právě když se rozehrával se svým synem a chystal se na čtyřhru. Sanitka odjela prázdná, děti musely u těla mrtvého otce čekat na pohřebáky.

Král českého seriálu, slavný dramatik a scenárista Jaroslav Dietl, byl právem považován za nejtalentovanějšího tvůrce druhé poloviny 20. století. Kdo by neznal jeho Nemocnici na kraji města, Píseň pro Rudolfa III., Inženýrskou odyseu či stále nadšeně sledované Bakaláře. Všechna jeho díla mají jedno společné – vždy popisoval zajímavé lidské osudy a uměl si udržet pozornost diváků. Nejraději měl lékařskou tematiku, a tak ani není divu, že se do jeho Nemocnice lidé doslova zamilovali. Seriál vyvolal téměř davové šílenství, a když televize vysílala poslední díl, ulice všude zely prázdnotou.

Nejúspěšnějším Dietlovým projektem se stala Nemocnice na kraji města

Psaní bral jako řemeslo

Narodil se sice v květnu 1929 v chorvatském Záhřebu, ale jenom proto, že tam jeho rodiče vycestovali za prací, a ještě v dětství se s nimi vrátil zpátky do Československa. Mládí prožil v Brně, a jakmile v roce 1955 dokončil studium dramaturgie na pražské FAMU, začal pracovat v Československé televizi, která ho nesmírně přitahovala. Již o čtyři roky později se podílel na vzniku historicky prvního televizního seriálu Rodina Bláhová, čímž odstartovala jeho mimořádně plodná kariéra.

Až po letech jeho vdova Magdalena prozradila, v čem vlastně spočívalo jeho mistrovství, jak dokázal připoutat diváky k obrazovkám, že téměř ani nedýchali. „Na inspiraci nevěřil. Kdo píše, píše, říkával. Psát se muselo denně, svátky, neděle a prázdniny nevyjímaje. Psaní bral jako řemeslo, kterého si vážil. Když psal o lékařích, radil se s lékaři, když o sklářích, šel do skláren. A když mu potom do toho, co napsal, začali sahat ideologové, přímo zuřil…“ zavzpomínala žena, s níž Jaroslav Dietl prožil poslední léta svého života. Nikdo z nich tenkrát netušil, že jejich soužití bude nakonec tak krátké.

Tajná svatba s Magdalenou v únoru 1974

Celé škole kupoval svačinu

Když se seznámil se sympatickou Magdalenou, zaměstnankyní ostravské pobočky Československé televize, byl sice ženatý, ale jiskra, která mezi nimi přeskočila, byla skutečně silná. V té době byla i ona vdaná a měla dvě děti. A tak se oba rozešli s partnery, zkusili to spolu a vyšlo to. Společně vychovávali dvě Magdaleniny děti a spolu pak měli ještě další dvě.

Dietl však nebyl jako mnozí spisovatelé a umělci, kteří žijí nevázaným bohémským životem. O svou početnou rodinu se staral a ještě přitom stihl psát všechna svá skvělá díla. „Ráno jsem vypravila děti, on je odvezl do školy a cestou koupil dvě stovky rohlíků a mléko pro celou školu ke svačině. Vrátil se domů, při snídani ho rozčílily noviny a telefonáty, většinou pracovní… A potom šel napsat svých každodenních patnáct stran. Po poledni míval schůzky s dramaturgy, k večeru tenis, po večeři následovala televize, divadlo nebo mariáš s kamarády,“ popsala každodenní rodinný život paní Dietlová.

S mladšími dětmi Jeníčkem a Andulkou

Tragédie na tenise

Rodinné štěstí skončilo náhle 29. června 1985. Byl dusný podvečer a rodina vyrazila na tenis i s dětmi. Právě se chystali na čtyřhru. „Manžel se rozehrával se synem, zahrál skvělý backhand a najednou upadl. Ještě se pokusil vstát, jenže… Po chvíli přijela sanitka, ale konstatovali pouze, že je konec. Nemohli mu pomoci, infarkt byl silný a rozsáhlý,“ popsala nejhorší okamžiky svého života paní Magdalena.

Nejvíc ji trápilo, že se to všechno událo před očima dětí. Přemlouvala lékaře, aby manžela odvezli do nemocnice, ať ho tam nenechávají s dětmi, ale nepochodila. Museli tam zkrátka zůstat a počkat na pohřební službu. Večer je pak ještě všechny vyslýchala policie. Nejmladšímu synu Jeníkovi bylo devět, Andulce jedenáct, Lucii čtrnáct a nejstaršímu Vojtěchovi, který s nimi na tenise nebyl, sedmnáct let. Rodina tak přišla během okamžiku o nejdůležitější součást. „Byl největší silou v naší rodině. Můj život ovlivnil úplně ve všem. Jeho heslem však bylo: Život je boj, tak ahoj! A tak bojuju,“ dodala Magdalena Dietlová.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská