Stropnickému měl chuť majitel jedinečného hlasu skočit po krku. Co se stalo a jak bolestný byl život krále českého dabingu? Tajnosti slavných
10.03.2015
Foto: KC Duchcov
Popisek: Hrát v Divadle na Vinohradech byl jeho sen, a když pak po osmi letech působení na jeho jevišti musel Miroslav Moravec odejít, nedokázal tehdejšímu řediteli Martinu Stropnickému odpustit. Nikoli výpověď, ale jeho chování.
Jeho hlas dobře znají milovníci francouzského komisaře Moulina, inspektora Kojaka či Fantomase a ve své generaci byl považován za krále dabingu. Tradovalo se o něm, že v baru nikdy nemusel platit za pití. To, čemu údajně vděčil za svůj nádherný hlas, ho ale nakonec zabilo. Proč byl pro něj obrovským zklamáním Martin Stropnický?
Proslul nezaměnitelným, charismatickým, melodickým a podmanivým hlasem a tradovalo se, že díky němu nikdy nemusel platit v baru za pití. „Udělejte, prosím, Fantomase!“ prosili jej vždy fanoušci, kteří ho po charakteristickém mrazivém „hahaha“ zvali na panáka. Přesto však pozornost nevyhledával a žil si svým bohémským životem, v němž pro něj čas ani vlastní zdraví nebyly důležité. O jeho soukromí se leccos šuškalo, přátelé ho však milovali.

S Jarmilou Horskou-Rösnerovou, matkou herce Borise Rösnera, v Západočeském divadle Cheb,
v představení Poprask na Laguně
Komise jeho hlas neocenila
Skvělý herec a vynikající dabér Miroslav Moravec se narodil 6. ledna 1939 v Praze. Říkal o sobě, že má žižkovskou výchovu, podědil však prý i hanáckou krev po rodičích, což se odráželo v jeho naturelu. Nikdy nechtěl být ničím jiným než hercem, tvrdil, že si rád hrál a dělal blbosti celý život. První herecké krůčky udělal mezi ochotníky na Žižkově, přesto nebyl několikrát přijat na DAMU. Nejprve pro údajný nedostatek talentu, poté paradoxně i pro špatnou hlasovou vybavenost.
Nakonec se mu to podařilo a již během studií na divadelní fakultě nastoupil do angažmá v Mostě. Poté působil v divadlech v Chebu a Zlíně. V roce 1968 se vrátil do Prahy a zakotvil v souboru Divadla Za branou Otomara Krejči. Po jeho násilné likvidaci pak přišlo šestnáct let ‘libeňského‘ období v tehdejším Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Z role do role šel později i v Divadle ABC a v roce 1996 se mu konečně splnilo velké přání stát se členem Divadla na Vinohradech.

V roce 1978 v kriminálce Pumpaři od Zlaté podkovy
Stropnickému chtěl skočit po krku
„Věděl jsem, že budu Divadlu na Vinohradech slušet a ono bude slušet mně,“ říkával pan Moravec s nadsázkou. A kvůli vysněné divadelní scéně se dokonce definitivně vzdal svého do té doby pověstného culíku. Hrál na ní osm let a jeho doménou byly nejen charaktery, ale i intelektuálové se schopností ironické sebereflexe či ‘padouši‘. Blízká mu byla i karikatura a groteskní nadsázka. V roce 2004 však ‘byl odejit‘ a nucený odchod nesl sice statečně, ale těžce a s pocitem křivdy.
Nelibě nesl zejména chování svého tehdejšího šéfa Martina Stropnického. „Zavolal si mě do kanceláře a řekl mi, že musím z divadla odejít, že pro mě není místo. To bych i vzal a pochopil, ale noblesu u mě Stropnický ztratil ve chvíli, kdy mě na odchodu mezi dveřmi zastavil a řekl mi: Pane Moravec, nechejte na sebe u sekretářky kontakt. To kdyby si někdy někdo vzpomněl, že jste tady hrál... V tu chvíli jsem měl chuť skočit mu po krku. Jakoby zapomněl, že já jsem byl jeden z těch, kteří ho po jeho skončené politické kariéře pomáhali dostat zpět do divadla,“ vzpomínal Moravec.

Na jevišti Divadla na Vinohradech
Slavný Yves Renier ho dokonce začal kopírovat
Sehrál desítky rolí, od Mlynáře v Lucerně přes Kreóna v Oidipovi či Jindřicha v Becketovi až po doktora Bathybiuse v Nadsamci. Kdysi také snil o Cyranovi a králi v Hamletovi, na jevišti ho ale tyto role minuly, a tak oba dva alespoň nadaboval, čímž si to částečně vynahradil. Objevil se i v řadě filmů i v televizi, i když režiséři příliš jeho talentu nevyužívali. Hrál v detektivkách a seriálech, jako Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky či Četnické humoresky. Komediální stránku svého herectví ukázal také v komedii Playgirls, v sérii Byl jednou jeden polda anebo v Kameňáku 3.
Jeho melodického hlasu a kultivovaného přednesu často využíval rozhlas, byl i vyhledávaným recitátorem a namluvil mnoho zvukových knih. Největším popularitu však získal díky dabingu. Za své mistrovství získal několik ocenění, naposledy v roce 2002 prestižní Cenu Františka Filipovského. „Dabovat postavu znamená znovu ji vytvořit,“ říkal herec, který svůj hlas propůjčil Jeanu Maraisovi či Henrymu Fondovi. Svým hlasovým uměním opravdu mnohokrát dabované postavě pomohl a umocnil projev hereckého originálu. Týkalo se to především jeho nezapomenutelného inspektora Kojaka Tellyho Savalase a především komisaře Moulina, jehož představitel Yves Renier, se kterým se i osobně sešel, pak prý Moravce dokonce začal kopírovat, protože mu jeho hlubší tónina víc slušela.

S Petrem Kostkou v seriálu Dobrodružství kriminalistiky
Jeho zvláštní humor leckdo nevydýchal
Sám se snažil podmanivosti svého hlasu nezneužívat, i když ženy přitahoval. Byl to pro něj dar, ale především prostředek k dobrému herectví. „Protože mě vždycky bavil, protože mě zajímal jako herec i jako Kozoroh, protože jsem vedle něj nikdy nevěděla, co přijde za chvíli, a musela si naopak dávat pozor na to, co ze mne vypadne, protože on i při své šarži bohorovného „naboba“ byl vždycky v obraze. Měl svůj zvláštní humor, který mohl některé i urážet, ale když mi nejednou řekl ‘Víš, že vím, že víš‘, bylo mezi námi už provždy jasno,“ prohlásila o něm spisovatelka Miroslava Besserová, která s ním sepsala v roce 2000 vzpomínkovou knihu Život je parádní jízda.
Jeho soukromí však tak parádní nebylo a ví se o něm jen velmi málo. Ve své generaci však byl jednou z mála známých osobností, která se netajila svou homosexualitou. Přesto měl syna a s jeho matkou, úspěšnou výtvarnicí paličkovaných krajek, které říkal láskyplně Milča, vycházel velmi dobře. Se synem Prokopem už to bylo horší. Příčinou prý byly nějaké rodinné důvody, o nichž odmítla mluvit i Besserová. „Nezlobte se, neřeknu vám, co to bylo. Nebudu vytahovat špínu. Věřte, že se to potom srovnalo, a Mirek se stal šťastným dědečkem vnuka Daniela,“ prohlásila.

V září roku 2002 v Přelouči, poté co převzal za své dabingové umění Cenu Františka Filipovského
Sedmdesátku si užil naplno
Nad malým se Moravec doslova rozplýval a Prokop za něj dokonce přebíral jednu z jeho posledních cen divácké popularity TýTý. Krátce po oslavě sedmdesátin, kterou pro něj uspořádala kamarádka a kolegyně Valerie Zawadská, ještě absolvoval 20. ledna 2009 svou Benefici. Sršel humorem a vytvářel svými historkami úžasnou atmosféru, přestože bojoval s rakovinou plic, k níž přispěla jeho celoživotní láska k cigaretám a které se snažil vzepřít již několik let. Druhý den měl ještě pracovní schůzku, z níž ho už ale jeho přítel, herec Jiří Zbořil, namísto domů odvezl rovnou do nemocnice. Na poslední chvíli ještě podstoupil několik chemoterapií, nemoc ho ale přemohla. Zemřel 19. března 2009 v pražském Motole.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská