Zradil přítele? Chyba lávky. Marvanovo chování vůči obviněnému Burianovi nezavinila touha po slávě. Tajnosti slavných

Foto: Bromfilm

Popisek: Jaroslav Marvan s Vlastou Burianem v roce 1941 ve slavné komedii Přednosta stanice

Seriál České televize Bohéma si nebere servítky, a kdyby byl natočen dřív, zřejmě by jeho tvůrcům přistála na hrbu nejedna žaloba. O některé legendy si totiž boty otřeli až příliš, za oběť jejich tvůrčí invence lze považovat například nezapomenutelného Jaroslava Marvana. Scenáristé se sice ohánějí tím, že nejde o historický dokument, takže vlastně mají na spekulace právo. Ale všechno by mělo být jen ‘ocaď pocaď, jak říká lidové pořekadlo.

Legendárního ‘radu Vacátka‘ Jaroslava Marvana prezentuje seriál České televize Bohéma jako muže, který byl příliš dlouho ‘tím druhým‘. Tedy navzdory nesporným hereckým kvalitám mužem, stojícím ve stínu jiných výrazných osobností, jako byl třeba právě Vlasta Burian. S tím, že pro svůj posun do popředí možná udělal víc, než se sluší. To ale vůči vyhlášenému perfekcionistovi a skvělému herci s mimořádně plachou duší není právě fér. Inspirací pro tuto prezentaci možná byla skutečnost, že Marvan dokázal přežít se ctí ve třech režimech včetně toho nejkrutějšího – nacistického. Ve skutečnosti ale politice nerozuměl, a tak odváděl vždy perfektní výkon, ať již v pozadí projektu stála ta či ona ideologie. Nikdy se nikomu nevnucoval, vždy si uchoval lidskou tvář a dobrou pověst a nikdy nikomu neublížil. Jediné, co se mu kdy dalo vytknout, byla právě skutečnost, že se Vlasty Buriana nezastal, když byl po osvobození obviněn z kolaborace. Zda za tím stála jeho celoživotní vnitřní nejistota, nebo obava o svou vlastní budoucnost, o tom lze opravdu jenom spekulovat. Navíc tendenční, a tudíž i hodně diskutabilní jsou i protokoly, které se z té doby zachovaly.

V seriálu Bohéma ztvárňuje Jaroslava Marvana David Novotný

Neuměl nic, a přesto zvládl všechno

Jeho herecká kariéra přežila tři režimy, aniž utrpěla, v soukromí ale prožíval velká dramata, která začala vycházet najevo až po dlouhých desetiletích. Tajemstvím úspěchu představitele téměř dvou stovek filmových postav byla střídmá gesta, zasmušilý výraz a velmi civilní projev. Byl velmi pečlivý, přesný, zodpovědný, připravený, na divadle vždy uměl perfektně text. Lpěl na minutové přesnosti, nerad měnil své návyky a byl velmi konzervativní. Kolegové o něm říkávali, že byl manuálně mimořádně nešikovný. Přesto dokázal mistrně zahrát desítky povolání a profesí. Továrník, středoškolský profesor, starožitník, revizor, voják, vorař, policejní rada, zloděj, milionář… ale také mašinfíra, svářeč či cihlář. A přitom prý doma nedokázal ani zatlouct hřebík. Narodil se 11. prosince 1901 a jako absolvent žižkovské reálky byl v roce 1920 poslán na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, kde se začal věnovat ochotnickému divadlu. Po návratu do Prahy začal hostovat ve Švandově divadle a brzy dostal nabídku stálého angažmá, jenže ji nepřijal, protože si nevěřil. Místo toho začal v roce 1925 pracovat jako výběrčí v Úvěrovém ústavu. Jenže vybírat peníze od lidí se styděl, a tak požádal o pomoc přítele a bývalého spolužáka, malíře a spisovatele Josefa Čapka. Ten mu domluvil externí působení v Divadle Vlasty Buriana, které se za rok změnilo ve stálé angažmá.

S Jiřinou Šejbalovou na jevišti Národního divadla v roce 1965 v dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu

Úsměv tisíciletí

V roce 1926 poprvé stanul před kamerou, ještě v éře němého filmu. Po nástupu zvuku se velmi rychle prosadil a od 30. let patřil k našim nejobsazovanějším hercům. Jeho prvním zvukovým filmem byla veselohra C. a k. polní maršálek, ve které byl partnerem a protihráčem Vlasty Buriana, a spolu se pak setkávali i před kamerou následujících dvanáct let. Od počátku ale hrával muže mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Těžko říci, zda to bylo dobovou módou, nebo jeho seriózní vizáží. Za protektorátu pak v roce 1943 přestoupil do Vinohradského divadla a v roce 1954 se stal členem souboru činohry Národního divadla, odkud odešel v roce 1972 do penze. Za svůj umělecký život vytvořil 149 divadelních rolí. Do povědomí televizních diváků se zapsal především postavou svérázného revizora v nesmrtelných komediích z 50. let minulého století Dovolená s Andělem a Anděl na horách. A právě revizor pražských dopravních podniků Gustav Anděl v jeho podání zvítězil v roce 2000 v divácké anketě Hrdina filmového úsměvu tisíciletí. Obrovskou popularitu mu získala koncem 60. let i role šéfa pražské mordparty, policejního rady Vacátka, v televizním seriálu Hříšní lidé města pražského.

Legendární rada Vacátko v seriálu Hříšní lidé města pražského

Kvůli nemravnému životu nedostal titul

Již ve 20. letech se oženil s herečkou Národního divadla Marií, s níž prožil v bezdětném manželství více než půl století a láskyplně jí říkával Márinka. Přesto v roce 1955 potkal velkou lásku, opět na prknech Národního divadla. Zamiloval se jako studentík a o šestadvacet let mladší Alena Jančaříková se zřejmě právě kvůli němu rozvedla, přestože měla s manželem dva syny. Když s Marvanem otěhotněla, kdekdo ji prý přemlouval k potratu, aby nepoškodila Marvanovu dobrou pověst. Alena si ale nedala říct, a tak přišla v roce 1960 na svět Marvanova jediná dcera Alena. A vzápětí se ukázalo, že přátelé měli pravdu. Když vyšlo najevo, že má herec nemanželskou dceru, označili to straničtí funkcionáři za ‘nemravný život‘ a na deset let mu pozastavili udělení titulu národní umělec. Ani poté se ale neodhodlal k radikálnímu životnímu kroku. Alena byla sice mimořádně krásná a elegantní, doma mu ale nic nechybělo. Manželka Marie byla osvědčenou oporou, láskyplně o něj pečovala, báječně vařila… A tak herec tak dlouho seděl na dvou židlích, až za něj rozhodl osud. V úterý 3. prosince 1961 měla Alena oficiálně přivítat v Národním divadle polské hosty a měla za to konečně slíbenou i velkou roli. Jenže řidič, který pro ni přijel, se nedozvonil, a tak kolegové nakonec vyrazili dveře a našli ji mrtvou. V bytě byl prý cítit plyn, a tak policie případ uzavřela jako sebevraždu a osiřelé děti vychovaly Alenina maminka a sestra.

S nemanželskou dcerou Alenkou

Na samotě u lesa

Názvem slavné komedie by se dalo nazvat jeho království, které si pořídil v roce 1960. Když chalupu v jihočeské obci Výšice kupoval, byla v zoufalém stavu. Podlehl chalupářské vášni a z ruiny vybudoval romantické království uprostřed přírody, jako stvořené k odpočinku daleko od lidí. Jeho poslední filmovou rolí se stal karlštejnský purkrabí Ješek z Vartenberka v muzikálu Noc na Karlštejně v roce 1973. Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 a na jeho pohřbu nechyběli vysocí funkcionáři KSČ ani ministr kultury. Zároveň ale smutnily davy fanoušků, kteří ho milovali desítky let. Po jeho smrti měla údajně nemovitost zdědit hercova nemanželská dcera Alena, jenže Marvanova závěť se nikdy nenašla, a tak notář postupoval podle zákona a chalupu i veškerý majetek zdědila zákonitá manželka.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská