Jak slavnou pohádku Šíleně smutná princezna zasáhla smrt přímo na place... Dal tomu vždy koule, ale doba ´malým a ošklivým´ nepřála. Přes slavné jméno se herec vysněné role nedočkal. Tajnosti slavných

Foto: Filmové studio Barrandov

Popisek: Padouch Doug Badman a neodolatelná Tornádo Lou Květa Fialová v „koňské opeře“ Limonádový Joe

Legendární hudební pohádka málem nebyla nikdy dokončena. Před očima kolegů totiž zemřel přímo na place představitel krále Dobromysla, řečeného Veselý, a ostatním se pak vůbec nechtělo film dokončovat. Především z pověrčivosti.

Za to, že nás princezna Helena, princ Václav a řada nezapomenutelných hereckých hvězd znovu a znovu potěší svými výkony několikrát do roka, vděčíme obrovské diplomacii režiséra Bořivoje Zemana, který se nechtěl svého vymodleného projektu vzdát. Navzdory náhlé a naprosto nečekané smrti Rudolfa Deyla mladšího nakonec všechny zástupce jednoho z nejpověrčivějších řemesel přemluvil. Natáčení Šíleně smutné princezny přece jen pokračovalo, ‘osiřelého‘ krále se ujal Bohuš záhorský a řada scén musela být natočena znovu. Přesto jeden záběr s Rudolfem Deylem ve filmu zůstal, i když je bohužel fotograficky nepublikovatelný. Nezapomenutelného herce můžeme zahlédnout při shromáždění nápadníků před palácem, kdy kamera zabírá královskou rodinu zdálky.

Rudolf mladší měl sportovní postavu, krásné oči… prostě ideál žen všech generací. Především ale zdědil po svém legendárním otci výrazný hlas. S každou novou rolí si uměl pohrát, pochopit ji, a jak říkával herec Otto Lackovič, „dal tomu vždycky trošku koule“. A i když už kdekdo říkal, že se syn svým uměním otci vyrovnal, sám si nikdy nedovolil, aby byli veřejně srovnáváni. Na to si svého slavného otce příliš vážil.

S Jaroslavem Vojtou v historickém dramatu Jan Roháč z Dubé

Slavný otec udělal osudovou chybu

Narodil 6. července 1912 v Praze a herectví zasvětil celý život nejen jeho slavný otec Rudolf, ale také matka Marie Spurná a starší sestra Evu Deylová-Skálová. Úspěšní rodiče dobře věděli, že je herectví řehole, a tak nadšení potomků ze všech sil brzdili. Rozmlouvali, vyvraceli… Marně. Největší chybu zřejmě Rudolf Deyl starší udělal, když dopustil, aby režiséři postavili před kameru teprve sedmiletého Rudu v historickém dramatu Stavitel chrámu. Sám v něm hrál hlavní roli a film byl tehdy, v roce 1919, samozřejmě ještě němý.

Ač to prý rodiče nikdy otevřeně nepřiznali, nakonec byli se synovým rozhodnutím spokojeni, i když malým, a navíc ještě ošklivým hercům doba právě nepřála. A Ruda měl křivý nos, o němž později tvrdíval přátelům u skleničky, že to je z doby, kdy hrál box. Rád také vyprávěl jistě uvěřitelnou historku, jak pan otec nechtěl, aby se stal hercem, a tak utekl z domova, došel až do Holandska, dal se k cirkusu a zamiloval se do paní ředitelové. Přátelé si zvykli, že byl vynikající fabulátor a mluvka, a kdo ho pořádně neznal, zpravidla mu ‘skočil na špek‘.

Jako věčný stěžovatel Puleček v komedii Anděl na horách

Socialistický styl mu nešel

V sedmnácti letech opravdu odešel k divadlu bez souhlasu rodičů a jeho herecké začátky počátkem 30. let minulého století jsou spojeny s žižkovským divadlem Akropolis. Poté získal v roce 1934 angažmá v Zemském divadle v Brně, ještě před odchodem z Prahy ale stačil natočit svůj první film – na stříbrném plátně se mihnul jako student Smíšek v sentimentálním románku Hřích mládí s právě vycházející hvězdou Hanou Vítovou v jedné z hlavních rolí. Z Brna putoval do Ostravy, kde působil čtyři sezóny v Národním divadle moravskoslezském, na další se pak vrátil Brna.

V průběhu druhé světové války definitivně zakotvil v rodné Praze, kde na různých jevištích působil až do smrti. Začínal v populární holešovické Uranii a současně se znovu začal objevovat před filmovou kamerou. Po osvobození patřil k zakládajícím členům Divadla 5. května, po jeho zrušení v roce 1948 přešel na dva roky do Divadla státního filmu a následujících pět let pak odehrál ve Vinohradském divadle. V této době se nevyhnul účasti v povinných propagandistických dramatizacích, kritici mu ale neopomněli vytknout, že kladné postavy nepodává tím správným socialistickým stylem.

S Rudolfem Hrušínským v komedii režiséra Oldřicha Lipského Cirkus bude!

Padouch i roztomilý medvídek

Na přelomu 40. a 50. let točil několik filmů ročně, diváci ale nejvíc ocenili jeho kreace věčných nespokojenců. Zahrál si i v pohádkách a později v několika kriminálkách. Ztvárnil bezpočet výrazných, i když vedlejších postav, kterým s kumštem sobě vlastním dokázal vdechnout jedinečnost, ať už to byl příručí, pacholek, dělník, sklář, četník, topič, špion, referent, domovník, předák, voják či předseda MNV. Kdo by neznal třeba pekaře Kutílka, který se místo práce povaluje na dvorku, či zasloužilého referenta Pulečka na odborářské rekreaci ve Starém Smokovci ve filmu Anděl na horách. Právě z tohoto filmu pochází Deylova slavná věta: „Skáču dobře, skáču rád…“

Jeho životní rolí se stal padouch Doug Badman v nesmrtelné westernové parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera, která byla v době premiéry označena jako nevhodná pro děti. Ačkoliv natočil okolo stovky filmů, řada z nich spadá do umělecky méně hodnotných žánrů poválečných let, takže většina z nich je málo známá. Počátkem 60. let navázal spolupráci i s televizí a často účinkoval i v rozhlase. Jeho hlas dobře znají diváci všech generací z pohádkového animovaného cyklu Pojďte, pane, budeme si hrát. Jeho namluvení však nestihl dokončit.

S malým Davidem Schneiderem v rodinném filmu Dědeček, Kyliján a já

Své velké role se nedočkal

Při příležitosti padesátých narozenin obdržel Rudolf Deyl mladší titul Zasloužilý umělec. Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou se ještě za války stala herečka Jarmila Smejkalová. Rozvedli se krátce po osvobození a Deyl se pak podruhé oženil s tanečnicí Zdenou Bronislavskou. Ačkoli herectví nikdy nestudoval, vypracoval se ve vynikajícího charakterního herce. Přesto na svou vysněnou roli čekal marně. „Chci hrát ve filmu, čekám, že dostanu příležitost. Jen mě deprimuje, že byli jinší herci, nedostali ji a pak umřeli,“ říkával.

Uznávaný kritik Sergej Machonin o něm kdysi prohlásil: „Všechny ty postavy, stvořené jeho velkým uměním, mají v sobě něco z nezničitelnosti národa. Z jeho chytrého rozumu. Z jeho nedůvěry k proklamacím, jalovému gestu, předstírání a polopravdě. Z jeho poctivosti, humoru a dobroty.“ Rudolf Deyl mladší odešel bohužel předčasně 22. listopadu 1967, zemřel na infarkt, který byl důsledkem zhoubného onemocnění. Skolil ho během natáčení, přímo před očima kolegů, a i přes rychlou práci se ho lékařům nepodařilo zachránit.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská