Zemřeli mu oba synové a ještě přišel o hrobku. Ukradli mu ji - legálně
30.03.2013
Foto: Profimedia.cz
Popisek: Vyšehradský hřbitov, ilustrační foto
PŘÍBĚH Muž, který si nepřeje být jmenován, a tak mu budeme říkat třeba pan Šídlo, narazil v životě na obrovskou nepřízeň osudu. Přihodilo se mu to nejhorší, co se otci může stát. Zemřel mu syn. Navíc ne jeden. Během několika let totiž přišel o oba dva své potomky. Těžko si lze představit horší situaci, přesto to není všechno. Ne vlastní vinou totiž svého zemřelého syna neměl kam pochovat.
Když pan Šídlo ztratil své druhé dítě, chtěl ho nechat pochovat do hrobky na Vyšehradě, která rodině patřila už více než sto let. Ke své hrůze ale zjistil, že hrobové místo mezitím bez jeho vědomí přepsali na partnerku jednoho z jeho příbuzných a ta se ji chystá prodat. Svého syna tak rázem neměl kam uložit a to i přesto, že vždy řádně platil nájem a měl v pořádku i další náležitosti.
Správa pražských hřbitovů bez problémů a dokonce legálně přepsala smlouvu na rodinné hrobové místo na téměř cizího člověka a ten ho měl v úmyslu prodat. Proč? Protože je to dobrý obchod a takové hřbitovní místo může mít cenu v řádu desetitisíců korun. Ne snad protizákonný, určitě ale nemorální postup je navíc zcela běžný a v obchodu s pražskými hroby se točí miliony.
Cizí v hrobovém místě vidí balík peněz
Hroby tímto způsobem většinou s velkým ziskem prodají mladší nebo přiženění příbuzní, kteří k nim nemají žádný vztah. Jako by se jednalo třeba o kus nábytku. Tradiční rodinná hrobová místa přitom především pro starší lidi mají obrovskou citovou hodnotu. Leží v nich ostatky několika předchozích generací, které se převodem hrobového místa a následným prodejem mohou dostat třeba i na skládku.
Něco podobného se stalo i jednomu z pražských zastupitelů Michalu Štěpánovi (TOP 09), který se nyní zasazuje za to, aby se Praha vrátila ke dříve platnému právu, podle kterého jsou hrobová místa trvale propůjčena určité rodině a nelze je prodat cizímu člověku.
„Je to systémová chyba, která vznikla v 50. letech minulého století, kdy tehdejší komunistická moc popřela občanské právo, zvyklosti a dobré mravy a vytvořila tak prostor pro kšeftování s hroby. Je potřeba si uvědomit, že historicky byl vždy hrob pouze propůjčen určité rodině a farností bylo vyloženě zakázáno, aby se s hrobem obchodovalo. Já si mohu za padesát tisíc postavit na hrobě pomník a bude to můj majetek, který mohu někomu prodat. A ten, komu ho prodám, ho vezme a odveze si ho pryč. Ovšem to hrobové místo stále náleží rodině, protože jí je propůjčeno,“ vysvětluje Štěpán svůj postoj. V ruce přitom drží sto let starý dokument církevního práva, kterým by se podle něj Praha měla inspirovat.
Zcela volných hrobů je přitom dost
„Na druhou stranu je tady několik tisíc volných míst, která nikdo neplatí a městu utíká 14 milionů korun ročně,“ pokračuje Štěpán a vysvětluje, že pražská hřbitovní správa podle něj záměrně vytváří překážky v jejich pronajímání, aby tak udržela cenu hrobových míst neúměrně vysoko. Až 90 procent takovýchto obchodů s hroby se podle něj děje v Praze a to právě kvůli jejich vysoké ceně.
Cestou, jak se takovým případům vyhnout, by tedy mohl být zákaz prodeje nájemní smlouvy na hrobové místo třetí osobě. Je otázkou, zda by takové opatření v dnešní ryze tržní společnosti našlo dostatečně velkou podporu. Pan Šídlo a stovky dalších, kteří touto cestou bez svého vědomí přišli o rodinné hroby, by to ale jistě ocenili.
Martin Tyburec
Vložil: redaktor KL1