Čest památce uměleckého páru manželů Radových. PRAHA 2 NOVÝMA OČIMA

Pravoslav Rada

Pravoslav Rada byl sochař, keramik, designer, publicista odborných knih, spoluorganizátor mezinárodních keramických sympozií a výstav a pedagog.

Narodil se 14. října 1923 v Železném Brodě, jeho otec byl Vlastimil Rada, malíř. V letech 1939–1943 vystudoval Vyšší průmyslovou školu sochařskou v Hořicích, pokračoval v letech 1943–1949 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Jana Laudy, Bedřicha Stefana, po příchodu prof. Eckerta do obnoveného ateliéru keramiky přešel na tento obor. V roce 1947 obdržel semestrální stipendium dánské vlády. V Kodani studoval na uměleckoprůmyslové škole a pracoval v keramickém studiu Natálie Krebs. Na VŠUP absolvoval roku 1949, v letech 1958–1960 pokračoval jako aspirant ve specializaci porcelánového designu.

Od roku 1949 až do své smrti žil na Vinohradech ve Francouzské ulici č. 32. V ulici Šmilovského 7 v suterénu sdílel se svou ženou Jindřiškou Radovou společný keramický ateliér do roku 1993, kdy se přestěhovali se svou prací do větších a kvalitnějších prostor na pomezí Žižkova.

Ještě během studia v sobě objevil nadšení pro keramický obor v přesvědčení, že si zaslouží větší uplatnění a rozvoj, než v té době bylo běžné. Získal pro tuto práci i svoji ženu Jindřišku, která studovala v textilním ateliéru. Věnovali se zpočátku užité keramice. Sochař Pravoslav Rada stále častěji vytvářel figurativní práce, které souzněly svým výrazem s trendy současného světového umění (Fernand Leger, Joan Miró), ale s vlastním nezaměnitelným humorně minimalistickým výrazem. Pracovním materiálem byla zpočátku v 50. a 60 letech červenice s barevnou glazurou (majolika), později tvrdší kamenina a porcelán. V roce 1949 se stal členem Umělecké besedy a z jejích členů spoluzakládal skupinu Bilance, která se prezentovala především užitým uměním. V roce 1958 vystavoval své práce na Expu 58 v Bruselu, kde získal zlatou medaili. V šedesátých letech opouští oblast užitého umění a věnuje se figurální keramice. Své práce staví v jednoduchých formách vycházejících ze základních tvarů, užívá groteskní zkratky, geometrický dekor, či kontrastní fotografické a květinové motivy.

Pravidelně od roku 1950 se účastnil nesčetných kolektivních výstav v Čechách i zahraničí, především s AIC, Uměleckou besedou, Sdružení umělců keramiků aj. Od roku 1953 až do své smrti 2011 vystavoval samostatně nebo s Jindřiškou Radovou doma i v cizině.

V šedesátých letech začal spolupracovat s architekty, vytvořil řadu kameninových a porcelánových reliéfů a plastik, které dotvářely architektonický prostor nových staveb. Často v interiérech a exteriérech škol, restaurací a bytových domů v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Plzni, Vlašimi, Berlíně, většinou spolu se svou ženou Jindřiškou Radovou. Pro Expo 67 v Montrealu byl pověřen architektem Řepou k vytvoření skupiny keramických plastik, která oživila barevnou hravostí terasu výstavního pavilonu. Podobně rozsáhlá realizace vznikla v atriu v Koospolu v Praze 6.

V letech 1968–1969 vedl ateliér keramiky na Southern Connecticut State Collage v USA.

Ve Studiu loutkového filmu Zlín se podílel na tvorbě pěti filmů jako loutkář a scénograf filmů režiséra a kameramana Antonína Horáka: Alarm (1962), Pozor myš (1976), či filmů Bu bu bu (1979), Jak ulovit mamuta (1982), Myší kočičiny (1987) režiséra Ludvíka Kadlečka a kameramana Antonína Horáka.

V roce 1966 spoluzakládal Mezinárodní keramické sympozium v Bechyni, na jehož organizaci se podílel dalších dvacet let. Účastnil se mezinárodních keramických symposií v rakouském Wilhelmsburgu (1966), Bechyni (1970), Uherském Hradišti (1971).

Významná je jeho publikační činnost. S Karlem Hettešem vydali sborník světové keramiky Modern Ceramics (Spring Books London 1956). V českém jazyce nebyla k dispozici pro výtvarníky rukověť keramických technik, proto se Pravoslav Rada rozhodl napsat „Knihu o technikách keramiky“ (SNKLHU, 1956). Pro zájmové kroužky byla určena „Jak se dělá keramika“ (Mladá Fronta, 1963). Pozdější „Techniky keramiky“ (Aventinum, 1989) vyšly v šesti jazykových mutacích, „Slabikář keramika“ (příručka pro začátečníky, Grada 1997), doplněné o nové poznatky „Výtvarné techniky keramika“ (Aventinum, 2007).

Od roku 1956 byl členem Mezinárodní keramické akademie (AIC), řadu let předsedou Sdružení výtvarných umělců keramiků. Na výstavě keramiky AIC v Praze 1962 získal zlatou medaili.

Svým dílem je zastoupen ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí. V Uměleckoprůmyslovém muzeum v Praze, Moravské galerii v Brně, Alšově jihočeské galerii, Muzeu keramiky ve Faenze v Itálii, Musée de l´Ariana v Ženevě, v Keramion Museum Frechen a v Museum für Kunst und Gewerbe v Hamburku v Německu a dalších.

Jindřiška Radová

Jindřiška Radová začínala jako textilní výtvarnice, později se věnovala keramice: užité tvorbě, volnému umění a spolupráci s architekty.

Narodila se v Libkově u Nasavrk v Železných horách na zemědělské usedlosti. Otec Antonín Švadlenka byl rolník, později též pojišťovací úředník. Před válkou pronajal statek a rodina se odstěhovala do Chrudimi. Během nacistické okupace byl otec členem protifašistické organizace a v odboji položil život. Jindřiška Radová v Chrudimi vychodila rodinnou školu a pokračovala v Brně na Škole uměleckých řemesel v letech 1941–1943. Svůj malířský talent a zájem o textilní výtvarnictví uplatnila také později při studiu v Praze na Umělecko-průmyslové škola v letech 1945–1950 v ateliéru prof. Antonína Kybala. Po seznámení s Pravoslavem Radou v roce 1946 se začala věnovat také keramice a po absolutoriu školy propadla zcela kouzlu keramického materiálu.

Pracovala od počátku své kariéry s glazovanou keramickou technikou – majolikou, běžně užívaným materiálem v padesátých letech. Měla přirozený cit pro užité umění, vázy, mísy a nápojové soupravy dekorovala stylizovanými rostlinnými dekory. V roce 1949 se stala členkou Umělecké besedy a později skupiny užitého umění Bilance, vzniklé z besedních členů. Účastnila se úspěšné prezentace na Expo 58 v Bruselu.

V sedmdesátých letech stále více upřednostňovala ve své práci tvrdý porcelán, objevila krásu vysoko pálených glazur. Přirozeně uplatnila monumentální formy a do její tvorby vstoupil porcelánový reliéf převážně s přírodními motivy flóry.

V sedmdesátých letech začala spolupracovat s architekty. Pro nově vznikající stavby realizovala řadu keramických prací – plastiky, reliéfy v interiérech a exteriérech, převážně z porcelánové hmoty. Samostatná, nebo společná díla s Pravoslavem Radou vytvářeli pro architekturu v Praze, Brně, Ostravě, Havířově, Plzni, Vlašimi, Berlíně a jinde. Její keramická plastika Strom života, vytvořená roku 1974 pro ZŠ Červený vrch v Praze 6, byla v roce 2019 zrestaurována a zrekonstruována za přispění MČ Praha 6 v ateliéru Šárky Radové, dcery autorky.

Od roku 1956 byla členem Mezinárodní keramické akademie (AIC), na výstavě keramiky AIC v Praze 1962 získala zlatou medaili. Na Mezinárodním bienále keramiky ve městě Vallauris ve Francii získala v roce 1972 zlatou medaili.

Pravidelně od roku 1950 se účastnila nesčetných kolektivních výstav v Čechách i zahraničí, především jako členka s AIC, Uměleckou besedou, Sdružení výtvarných umělců keramiků, aj. Od roku 1953 vystavovala samostatně, nebo s Pravoslavem Radou doma i v cizině. K výročí jejích devadesátých narozenin 2015 byla uspořádána úspěšná bilanční výstava „Život s keramikou“ v prostorách Novoměstské radnice za podpory MČ Praha 2 a starostky Jany Černochové. K výstavě by vydán obsažný katalog.

Podílela se obětavě na organizaci Mezinárodních keramických sympozií v Bechyni. Roku 1966 se zúčastnila Mezinárodního sympozia v Einhodu v Izraeli, Mezinárodního keramického symposia v Bechyni roku 1966, 1968, 2000 a 1971 v Karlových Varech.

Svým dílem je zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí. V Uměleckoprůmyslovém muzeum v Praze, Moravské galerii v Brně, Alšově jihočeské galerii, Muzeu keramiky ve Faenze v Itálii, Musée de l´Ariana v Ženevě, v Keramion Museum Frechen a v Museum für Kunst und Gewerbe v Hamburku v Německu, ve Slovenské národní galerii v Bratislavě a dalších.