Buřič, anarchista, alkoholik… Nelichotivá přízviska sbíral za komunistů i po návratu z emigrace. Jaký byl nejstarší syn legendárního Zdeňka Štěpánka a co ho dohnalo k sebevraždě? Tajnosti slavných
12.03.2016
Foto: Besser.cz
Popisek: Martin Štěpánek
Vždy byl nekonvenční, říkal, co si myslí, a sklízel za to kritiku v mládí i po návratu do vlasti. Nezanedbatelnou roli v tom sehrála i jeho marná snaha o vítězství nad démonem alkoholem. Proč si nakonec vystavil definitivní STOP sám?
Starší syn legendárního Zdeňka Štěpánka léta zápasil se svými vnitřními démony. Nejprve se opakovaně léčil ze závislosti na alkoholu, v posledních letech svého života navíc bojoval s rakovinou. Ve čtvrtek 16. září 2010 večer pak své trápení dobrovolně ukončil ve svém bytě na pražských Vinohradech jediným výstřelem z legálně držené zbraně. Zřejmě se bál pomalého umírání, bezmocnosti a krutých bolestí. Jeho manželka, herečka Jaroslava Tvrzníková, ho našla na zemi v pracovně. Ihned zavolala záchranku, pomoci mu už ale nebylo. Byl totiž vždycky dobrý střelec.
S bratrem Petrem (vlevo) jako ministranti v Horní Vltavici, kde měli jeho rodiče pronajatou místní faru
Nezapomenutelný herec, režisér a politik byl na nejlepší cestě stát se slavným hercem stejně jako jeho legendární otec. V pražském Divadle na Vinohradech přímo exceloval, dobře ho znali u televizní diváci. Přesto v roce 1981 otočil kormidlo svého života jiným směrem. Opustil milované divadlo, emigroval, žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Domů do České republiky se vrátil až v roce 1994, současně s rádiem. Vrátil se i k herecké profesi, vyzkoušel si ale i ‘roli‘ ministra kultury v menšinové vládě Mirka Topolánka. „Žil jako kapitán svého života a zemřel jako kapitán svého života,“ prohlásil o něm přítel a kolega ze Svobodné Evropy Jefim Fištejn.
S bratrem se před kamerou sešel jenom jednou, v komedii Karla Kachyni Tajemství velikého vypravěče
Odstartoval jako raketa
Narodil se 11. ledna 1947 v Praze, od dětství ale inklinoval spíš k výtvarnému umění než k herectví. Ani v době maturity ještě neměl o své budoucnosti úplně jasno, a tak se nejprve zapsal do tzv. nultého ročníku na medicínu. Teprve po něm přešel na DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Diplom ovšem získal až po návratu z exilu. Již během studií ale hrál ve studentském ochotnickém souboru a filmoval, od roku 1968 byl členem činohry Národního divadla, ze Zlaté kapličky ale musel v roce 1973 z politických důvodů odejít. Za stejných okolností opustil po třech sezonách i pražský Činoherní klub. Získal sice angažmá v Divadle na Vinohradech, ale ani tam neunikl politickým tlakům. Proto raději zvolil v roce 1981 emigraci a díla, v nichž se do té doby objevil ať už ve filmu, televizi, rozhlasu či dabingu, se vzápětí kvůli tomu ocitla až na výjimky na indexu.
S manželkou Jaroslavou Tvrzníkovou
Jeho filmovým debutem se stala v roce 1964 postava mladšího Kudrny v psychologickém dramatu režisérského tandemu Kádár-Klos Obžalovaný. Vzápětí začal spolupracovat i s televizí, na větší filmovou roli ale čekal další čtyři roky. Dal mu ji až režisér Josef Mach v komedii Objížďka. Poté dostal velkou příležitost v titulní úloze napraveného kasaře v Čechově muzikálu Svatá hříšnice podle Langrova Obrácení Ferdyše Pištory, kterého kdysi ztvárnil na jevišti i ve filmu jeho otec, a zahrál si také Alexandra Dumase staršího v Tajemství velikého vypravěče, a to jako dvacetiletého, čtyřicetiletého i téměř šedesátiletého. Jinou skutečnou osobností byl nadporučík Otakar Jaroš ve Vávrově historické epopeji Sokolovo. Pravidelně působil v televizi, kde hrál v inscenacích, pohádkách i seriálech Hříšní lidé města pražského, Žena za pultem, Tajemství proutěného košíku či Ve znamení Merkura. Zahrál si i v kontroverzních Třiceti případech majora Zemana, v nichž ztvárnil v 27. dílu Rukojmí v Bella Vista bocmana Jandu.
V seriálu Třicet případů majora Zemana
Do strany vstoupit nechtěl
Politické tlaky sílily, a když dostal ultimátum buď kandidatura na členství v KSČ, nebo výpověď, rozhodl se odejít do emigrace a během dovolené požádal s manželkou a dětmi Janem a Josefinou o politický azyl v Rakousku. Deset měsíců hrál ve vídeňském divadle Die Komödianten. O dva roky později se přestěhoval do Mnichova, kde oba manželé hráli v Theatre Ensemble V.M., Theatre 44, s vlastním divadelním spolkem Franze Werfela a vyučovali herectví. Martin navíc začal pracovat jako hlasatel a politický komentátor Rádia Svobodná Evropa.
Se sestrou Janou, kterou měl Zdeněk Štěpánek s první manželkou Elenou Hálkovou
Po návratu do České republiky spolupracoval jako novinář kromě Svobodné Evropy i s Českým rozhlasem a různými dalšími periodiky, vrátil se ale i k herectví. Pohostinsky vystupoval v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle a v Divadle Ungelt. Mnohem víc se uplatňoval na obrazovce v pohádkách, filmech i seriálech a třemi menšími rolemi se připomněl divákům i ve filmu Juraje Herze Pasáž, v romantické pohádce Královský slib a v historickém dramatu Pera Nikolaeva Jménem krále. Věnoval se také své milované olejomalbě a nakrátko vstoupil i do politiky – od září 2006 do ledna 2007 jako ministr kultury v menšinové vládě Mirka Topolánka, později jako Topolánkův poradce.
Jako ministr kultury Topolánkovy vlády
Nechtěl být na obtíž
Jen pár týdnů po svém jmenování ministrem se podrobil operaci krku, následnou chemoterapii ale odmítl. Prý mu po ní bylo špatně. S nemocí bojoval čtyři roky, k obtížím s polykáním se později přidaly i úporné bolesti zad. Byl přesvědčený, že je způsobují metastázy, navíc si alkoholem zničil játra a slinivku. Nakonec zvolil dobrovolný odchod ze života, podle přátel měl strach z pomalého umírání. Česká kultura tak přišla o jednu z nejrozporuplnějších osobností druhé poloviny minulého století.
Ve svém posledním televizním filmu Jseš mrtvej, tak nebreč
Martin Štěpánek se netajil tím, že je svobodný zednář, a říkával o sobě, že je konzervativec, který uznává řád a nesnáší anarchii. Přesto se sám vymknul řádu, který byl pro něj nepřijatelný, a opustil kvůli tomu vlast i své povolání. Rád se zaobíral filozofickými otázkami o existenci lidstva, ale možná především hledal názor na existenci svou. Byl sečtělý, vzdělaný a měl velký přehled, přesto o něm nejvíc média informovala v souvislosti s alkoholem, nekompetentností i pochybami o jeho intelektuální zdatnosti. „Patřil k lidem, kterým nikdy nebylo lhostejné, co se kolem nich děje. Pro něj, stejně tak jako pro mne, bylo hlavním životním posláním téma lidské svobody. V tom jsme si byli blízcí, od toho se odvíjel náš dialog a životní postoje,“ napsal v kondolenčním dopisu jeho vdově tehdejší prezident Václav Klaus.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská