Říkali mu Švorcová v kalhotách, stal se symbolem kladného socialistického hrdiny. Jaký byl ‘muž na radnici‘ Zdeněk Buchvaldek ve skutečnosti? Tajnosti slavných

Foto: archiv ČT

Popisek: Když nepomohl, tak prý neuškodil. Díky Zdeňku Buchvaldkovi se například Martin Stropnický dostal nakonec na DAMU navzdory špatnému kádrovému posudku

Při zhlédnutí jeho tváře se dodnes jako první vybaví většině diváků Muž na radnici. Normalizační seriál, poplatný režimu, se stal jeho prokletím podobně jako pro Jiřinu Švorcovou Žena na radnici. Jaký byl ve skutečnosti přední herec minulého režimu, ověnčený funkcemi a metály?

Zdeněk Buchvaldek se stal symbolem režimu a prototypem kladného socialistického hrdiny a v době, kdy se seriálové veledílo z dílny uznávaného scenáristy Jaroslava Dietla Muž na radnici natáčelo, byl o správnosti počínání svého hrdiny bytostně přesvědčen. Byl totiž přesvědčený komunista a funkcionář, později ověnčený řadou vyznamenání. Přesto ho většina jeho kolegů hodnotí jako člověka vesměs kladně.

S Milenou Steinmasslovou ve své životní roli v seriálu Muž na radnici

Životní role

Jaroslav Dietl s režisérem Evženem Sokolovským nadělili jeho předsedovi MNV Františku Bavorovi takovou nálož kladných vlastností a dobrotivosti, až to místy hraničilo téměř se slabomyslností. Koneckonců to nebylo poprvé, kladné uvědomělé hrdiny hrál Zdeněk Buchvaldek již od svého absolutoria na pražské DAMU a nemusel se o ně ani prát – jeho vizáž slušného chlapce ho k nim přímo předurčovala, byl zkrátka takový socialistický Mirek Dušín. Narodil se 15. ledna 1928 v Praze, krátce po konci druhé světové války odmaturoval na 'uměleckém' gymnáziu v Křemencově ulici, a poté vystudoval herectví pod vedením profesorů Karla Högera, Vlasty Fabianové a Ladislava Peška. Absolvoval v roce 1952 a vzápětí se poprvé objevil ve filmu, a hned v hlavní roli v politické agitce Zítra se bude tančit všude, natočené podle scénáře Pavla Kohouta.

S Jiřím Valou ve filmu Zítra se bude tančit všude

Spolehlivá kádrová rezerva

Do prvního angažmá nastoupil v mosteckém Divadle pracujících, nejprve jako herec, a právě tehdy si mohl poprvé a také naposledy naplno užívat krásné klasické divadelní role, i když již tenkrát vesměs kladné. Hrál například v Maryše, Noci na Karlštejně nebo Snu noci svatojánské. Později začal pracovat i jako dramaturg a režisér. Již od mládí byl angažovaným komunistou a brzy se stal funkcionářem, takže v roce 1976 přešel jako kádrová rezerva na post ředitele pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, dnešního Švandova divadla na pražském Smíchově. Kromě toho působil také jako funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství a Svazu dramatických umělců. Často pronášel angažované projevy v rozhlasu a hrál v mnoha politicky zaměřených televizních inscenacích a seriálech. V roce 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1976 obdržel cenu Zlatý krokodýl, v roce 1981 Medaili SČSP a o dva roky později Cenu Jaroslava Průchy. Být symbolem minulého režimu se zkrátka stalo jeho celoživotním posláním. A šuškalo se, že záporné postavy, které jsou z hereckého hlediska obvykle zajímavější, má dokonce zakázané, aby nepokazil nastavený profil kladného hrdiny.

Se Svatoplukem Skopalem v dramatu Střepy pro Evu

Mluvit se s ním prý dalo

Působil také jako pedagog na DAMU, a přestože byl samá funkce, jeho někdejší kolegové ho hodnotí vesměs kladně – jako komunistu, s nímž se dalo mluvit. Od počátku 80. let prý dokázal vytvořit v Realistickém divadle prostor, v němž pak mohly vznikat ony ‘hodiny mezi psem a vlkem‘. Začala se totiž výrazně měnit dramaturgie ve prospěch hledání stylu a tématu a vznikaly výborné inscenace, které současně reagovaly na politickou situaci. Buchvaldek prý své dramaturgy vždycky hájil a nikdy je nenutil do věcí, které byly pro ně nepřijatelné. Pokračoval i v personální politice Karla Palouše, a tak v divadle udržel ‘hříšnici‘ Jiřinu Štěpničkovou či režiséra Ivana Glance, který byl vyhozen z místa ředitele libereckého divadla.

S Vladimírem Kratinou v psychologickém dramatu Všechno nebo nic

Když nepomohl, neuškodil

Z titulu svých funkcí pomáhal i jinde, například přispěl k tomu, že se syn zavrženého diplomata Martin Stropnický, nynější ministr obrany, stal hercem. „Na DAMU jsem se dostal napodruhé tak, že se za mne zaručil jistý Zdeněk Buchvaldek. Točil tenkrát Muže na radnici a po mé první kádrové kolizi na přijímačkách mi doporučil nastoupit jako elév do Mostu, abych se kádrově zocelil a získal doporučení zaměstnavatele. Za rok mě na DAMU opravdu vzali,“ prozradil Stropnický v jednom rozhovoru pro Divadelní noviny. Ani ‘kovaný‘ soudruh Zdeněk Buchvaldek tudíž nebyl černobílý, tak jako není celý svět. Společenské změny se ale na rozdíl od Jiřiny Švorcové nedočkal. Zemřel 3. srpna 1987 v pouhých devětapadesáti letech, jen pár týdnů poté, co dotočil svého primáře Jiřičku v seriálu Rodáci. O příčině jeho smrti není nic známo, proslýchá se však, že byla jeho rodina zatížena vážnou srdeční chorobou. Jeho syn Pavel zemřel v roce 1998 v pouhých třiačtyřiceti letech přímo v divadelní šatně.

Čtěte také:

Král arogance Miroslav Donutil se chlubí šlechtickými předky a konečně víme, odkud vítr fouká. V erbu měli totiž vidle

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská