Česká Angelika milovala úspěšného spisovatele, jenže byl ženatý. Proč nemá Libuše Švormová děti a kde nakonec našla životní lásku? Tajnosti slavných
13.01.2016
Foto: archiv
Popisek: Herečka Libuše Švormová oslavila v srpnu osmdesátiny, stále je ale aktivní. Uvidíme ji i v dalším filmu 'básnické' série režiséra Dušana Kleina Jak básníci čekají na zázrak
Nejkrásnější léta obětovala ženatému muži a po jeho smrti na partnerský život rezignovala. Pak ale její sestra dostala nápad, který obrátil život majitelky nejsametovějšího hlasu, jímž se pyšnila v češtině i legendární Angelika, vzhůru nohama.
Její měkký, barevný hlas si podmaní každého, kdo se do něj zaposlouchá. Není tudíž ani divu, že má lví podíl na úspěšnosti legendární Angeliky, která se stala její nejslavnější dabingovou rolí. „Já jsem ráda, že se na to lidé pořád koukají. My účinkující jsme to přitom trošku považovali jen za jednu z dalších dabingových příležitostí. Rozhodně jsme si nemysleli, že to bude za padesát let fenomén,“ prozradila Libuše Švormová před časem.
V roce 1959 jako Mimi v komedii Karla Čapka Loupežník na jevišti pardubického divadla
Elegantní, nestárnoucí dáma se milým, přívětivým úsměvem navždy zapíše do duše každému, kdo se s ní v životě setkal. Nese totiž v sobě na první pohled jasně uspořádaný svět. Jistotu, že ví, co je podstatné a co ne. Její cesta k mimořádné vyrovnanosti ale nebyla vůbec snadná a svým snům a přáním musela velmi mnoho obětovat. V současnosti už ale má čerstvá osmdesátnice důvodů k radosti dostatek. Zdraví jí slouží, manželství klape a divadlo ji stále nepřestává bavit.
Co by tomu řekli lidi?
Po rodičích se jmenuje Schwormová, kvůli poválečné nechuti k čemukoli německému si ale příjmení raději počeštila. Narodila se 23. srpna 1935 v Praze jako pozdní vymodlené dítě, když jejímu tatínkovi bylo již čtyřicet let. Navenek v dobré středostavovské rodině, ve které se vždy dbalo na to, co řeknou lidi. Když si vzpomene na tatínka, slyší prý „Libulko, cibulko“. A když zlobila, tak „Libule, cibule“. Otce si ale zdaleka neužila tak, jak by si přála, protože odešla brzy z domova, i když měla odmalička bližší vztah právě s ním. Snažil se ji vtáhnout do hudby, přál si, aby jí porozuměla. „Říkal mi: Víš, Libuško, Bach, to je chleba, a Mozart chleba s máslem,“ prozradila před časem časopisu Xantypa.
S Jiřím Valou v povídkovém krimifilmu Aféry mé ženy
Její rodiče prožili mládí za první světové války, a když začali žít pěkný prvorepublikový život, vypukla válka druhá. A najednou museli svůj uzavřený svět vyměnit za strach o denní obživu, mimo jiné přestěhovali do Šumperka, a na takovou totální změnu nebyli příliš uzpůsobeni. Otec byl inženýr, který žil pouze svou profesí a hudbou. Už v dětství si paní Libuše všimla, žen jsou její rodiče dost rozdílní. Tatínek si žil sám ve svých prožitcích z milované hudby, veselá a společenská maminka se mu snažila porozumět, ale líbilo se jí vždy něco jiného. A nastávaly konflikty, protože si tatínek občas našel nějakou ‘spřízněnou duši‘ a žárlivá maminka tropila scény. A Libuše to prý vnímala naplno, už když jí bylo šest let.
Maminka si její úspěchy užívala
V pouhých patnácti letech odjela studovat do Brna, a i když se často vracela domů, musela se rychle postavit na vlastní nohy. Problémy rodičů tudíž přestala vnímat, protože řešila své. V moravské metropoli vystudovala Školu uměleckých řemesel, profesi grafičky se ale nikdy nevěnovala, protože se ihned po maturitě přesunula do Prahy studovat herectví na DAMU. Po absolutoriu v roce 1959 nastoupila ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde si jí všiml režisér Ota Ornest a nabídl jí angažmá v Městských divadlech pražských. Členkou tohoto uměleckého souboru pak byla třicet let jako jedna z jeho ženských hvězd. Její doménou byly osudové ženy, často z lepší společnosti, nezřídka ale i s pochybným charakterem, a přestože je v reálném životě mírná, velmi často byla obsazována do rolí semetrik.
S Hanou Maciuchovou v seriálu Ulice
Již v roce 1959 se také objevila poprvé ve filmu, a to hned ve čtyřech rolích. Také v dalších letech hrála minimálně v jednom filmu ročně, nicméně přes obdiv divadelních kritiků a chválu jejího kultivovaného hereckého projevu nedostala nikdy větší roli. Z jejích filmových úloh stojí za zmínku Jarní povětří z roku 1961, povídková krimikomedie z roku 1972 Aféry mé ženy či romantické drama Milenci v roce jedna z roku 1973. Množství výrazných postav ztvárnila i v televizních inscenacích a seriálech. V 90. letech filmování a práci pro televizi výrazně omezila, v posledních letech jsme ji ale mohli vidět ve velkých seriálových projektech televize Nova Pojišťovna štěstí, v níž hrála nervově labilní paní Jánskou, nebo v Ulici. Tatínek její úspěchy už nezažil, ale maminka si jich užila dost. Jezdila na všechna představení a ráda se chlubila sousedkám.
Čtěte také:
Nejlepší léta obětovala muži, který byl ženatý s jinou
Maminka se později přestěhovala do Prahy, žily každá ve svém bytě a Libuše věděla, že po ní nemůže chtít, aby porozuměla jejímu životu. Maminka totiž především velmi těžce nesla její vztah s životním partnerem, spisovatelem a scenáristou Janem Otčenáškem. Žili spolu jen tak, jenže maminka toužila po svatbě, protože tak životu rozuměla. Libušin partnerský vztah s Otčenáškem trval devatenáct let a byl značně komplikovaný. Jan prý ji hodně naučil, ale soužití s ním bylo těžké, tím spíš, že byla temperamentní, a tak mezi nimi často docházelo k ostrým střetům. Nikdy však nešlo o zásadní věci. Libuše přijala jeho soukromí a nenaléhala na něj. Věděla, že má důvod být ženatý, protože měl děti. Přesto ho považovala za životního partnera.
Její velkou láskou byl spisovatel a scenárista Jan Otčenášek
Pak ale náhle odešel, nemoc ho zabila během čtyř měsíců a Libušin život opanovala opuštěnost. I když nebyli manželé, žili ve společném bytě a jeho věci v něm jí působily bolest. A tak všechno muselo pryč, aby v něm mohla dál žít. Když řešila záležitosti kolem pohřbu, nehrála. Pak za ní přišel režisér z divadla a řekl: „Jestli nechceš hrát, nebudu tě obsazovat a smutni si. Ale pokud chceš hrát, mám pro tebe roli.“ Byla mu vděčná. Díky zkouškám přišla alespoň na pár hodin na jiné myšlenky, i když zapomenout nedokázala nikdy. Nejtěžší byl prý první půlrok, pak už začal pomáhat čas, kamarádi, divadlo, sestra... Janu Otčenáškovi darovala svá nejkrásnější léta a kvůli němu se také vzdala mateřství, protože on už dvě děti měl a po dalších netoužil.
Svého zajíčka potkala díky sestře
Jednou jí sestra oznámila: „Jedeme na Šumavu.“ A tam v restauraci pracoval muž, který se o ni ze všech sil začal ucházet, a tak si prý řekla, že snad má právo na kousek objetí. Bylo jí pětačtyřicet, Jaroslav Patera byl o osmnáct let mladší. Slýchávala o letních láskách a měla pocit, že ji jedna taková potkala. Jenže se proměnila v něco krásného, neukončitelného, a on se rozhodl, že si ji vezme. Nikdy nebyla vdaná, a tak si říkala, proč by to měla dělat. Pak jí ale kolegyně Irena Kačírková řekla: „Holka, jestli budeš mít vztah, který stojí za to, nepusť ho. I za cenu, že ztratíš určité pohodlí, které starat se jen sám o sebe přináší. Nebo se z tebe stane zlý samotář.“
Jaroslava Pateru si vzala až v pětačtyřiceti letech
Prozradila, že se svatby bála, dokonce se prý v ní tentokrát ozvala maminka – „co tomu řeknou lidi“. Přitom maminka byla šťastná, přece jen se dočkala. Libuše prý vycítila, že tenhle muž přinese do jejího života vlídnost a pevnost. Vzali se v roce 1982 a navzájem si rozšířili svět. On se učil chápat její povolání, ona zase přestala brát divadlo jako osudovou záležitost a získala nadhled. A ačkoliv je Jaroslav o tolik mladší, je prý jasnou hlavou rodiny. Prožívají společně nejen velké věci, ale i drobnosti. Kam jde jeden, jde i druhý. „Úžasně se o mě stará. Doma vše zařídí a všude mě vozí,“ pochlubila se herečka loni v létě u příležitosti svých osmdesátin. „Život je krátký a nemá cenu kazit si ho jakýmkoli konfliktem, který za to nestojí. Že nemá cenu hádat se kvůli blbostem a že i velké problémy se dají překonat, když vztah za to stojí,“ konstatovala a dodala: „Držíme se zásady: Aby slunce nezapadlo nad naším hněvem. Někdy je nutné umět mávnout rukou a nechat to být. Hlavně musíte partnera milovat víc než sám sebe.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská