Životní šanci v Hollywoodu překazily režiséru Vorlíčkovi tanky „spřátelených“ vojsk... Jak vyráběl své slavné triky a proč pracoval skoro zadarmo? Tajnosti slavných

Autor: TV Nova

Popisek: Hnacím motorem režiséra Václava Vorlíčka byla odjakživa probouzení fantazie, především u dětských diváků

Jeho filmy jsou vyhlášené tím, že v nich není nouze o absurdní scény a na tehdejší dobu neuvěřitelné zvláštní efekty. Navíc je vždy dokázal vyrobit skoro zadarmo. Spolupracovat s ním chtěli i Američané, jenže přišel rok 1968.

Lásku k filmům mu zřejmě dali do vínku již sudičky u kolébky. Jeden z nejúspěšnějších českých filmových režisérů a scenáristů nejvíc ovlivnil svou tvorbou především dětské publikum. Kdo by neznal Dívku na koštěti, seriál Arabela či legendární Tři oříšky pro Popelku. Dospělé publikum zase ochotně řvalo smíchy při jeho komediích. Zájem o spolupráci s ním měli i američtí filmaři, jenže přišel rok 1968 a následná normalizace mu to znemožnila. A tak se Václav Vorlíček stal především jedinečným národním pokladem.

Za všechno mohou skauti

Legendární filmový režisér se narodil 3. června 1930 v Praze a do filmu se zamiloval již v dětství. „Velmi rád jsem chodil do kina, bylo to ještě za protektorátu. Byl jsem tenkrát hubený a byla mi vidět všechna žebra,“ vzpomínal v nejednom rozhovoru. Jeho otec byl úředník, maminka vystudovala přírodní vědy, oba ale velmi milovali umění, především divadelní, které se tudíž doslova lepilo i na malého Vaška. Měl ale i velmi blízký vztah k přírodě a jako malý chodil do skautského oddílu, dokud skauting nezakázali nacisté. „Dodnes se pamatuji na den, kdy Němci obsadili Prahu. Šli jsme s maminkou nakupovat a všude jsme viděli jejich mercedesy a v nich zpupné důstojníky. Zařekl jsem se, že si auto značky Mercedes nebo BMW nikdy nekoupím, a také jsem to dodržel,“ nechal se slyšet.

Olga Schoberová v komiksové komedii Kdo chce zabít Jessii

Obrovskou radost mu udělalo, když byl po válce skauting znovu obnoven. Právě ten ho totiž později přivedl k filmu. „Vedoucím našeho oddílu byl Jaroslav Novák, Který byl mimo jiné i scenáristou fiolou Na dobré stopě. A když ho v roce 1947 začal natáčet, filmovalo se i v našem skautském táboře. Objevil jsem se sice i před kamerou, ale důležité bylo, že jsem se tam skamarádil s režisérem a kameramanem,“ popsal Václav Vorlíček důležitý mezník svého života. Když si pak měl po maturitě podat přihlášku na vysokou školu, jednoznačně u něj zvítězila FAMU. Napoprvé ho ale nevzali, a tak si to namířil na Barrandov a díky šťastné náhodě se stal pomocníkem režiséra Martině Friče. Po roce zkusil na FAMU štěstí znovu a tentokrát už to vyšlo.

Mimořádného partnera potkal ve vlaku

Po škole se vrátil do barrandovských ateliérů a zůstal tam až do svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1992. „S Martinem Fričem jsem se potom setkal ještě mnohokrát, a když jsem natočil Kdo chce zabít Jessii, řekl mi památnou větu – Vorle, máte smysl pro humor, držte se ho! A já poslechl,“ vzpomínal známý režisér. S komiksovou hrdinkou, kterou pro jeho film stvořil známý malíř a karikaturista Kája Saudek, ale zabodoval nejen u Friče, velký rozruch vyvolal film i v zahraničí. Američanům se tak líbil, že se rozhodli natočit barevnou verzi, a tak Vorlíček s kolegou scenáristou Milošem Macourkem strávili téměř tři měsíce v New Yorku, kde chytali pro natáčení vše potřebné. V Československu se ale už nic pro USA nenatočilo, protože přišel srpen 1968 a s ním sovětské tanky.

Mimořádný tvůrčí tandem Václav Vorlíček (vlevo) a Miloš Macourek

S Milošem Macourkem vytvořil Vorlíček přímo famózní dvojici. Seznámili se v roce 1960 ve vlaku, cestou na filmový festival ve Zlíně. A opravdu se takzvaně našli. Sedli si po všech stránkách a díky tomu z jejich dílny začaly brzy vycházet jeden za druhým megaúspěšné projekty, jako je Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát, Jak utopit doktora Mráčka, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko či seriál Létající Čestmír. „Miloš byl velmi pracovitý, psal každý den. Když jsme spolu vymýšleli dějové zápletky a různé žerty, náramně jsme se přitom bavili,“ zavzpomínal na skvělého kamaráda.

Důsledně dělal i blbosti

Filmy tvůrčího tandemu Vorlíček-Macourek se proslavily i tím, že v nich není nouze o absurdní scény a na tehdejší dobu mimořádně skvěle provedené zvláštní efekty. V těch se Vorlíček přímo vyžíval, a navíc je dokázal vyrobit neuvěřitelně levně. „Dělali jsme je téměř zadarmo. Například to, jak Miloš Kopecký vklouzne do odpadní roury umyvadla ve filmu Konec vodníků v Čechách, jsme natočili pomocí zrcadla. Potom ale bylo jasné, že když do umyvadla vleze, musí se na chvíli zvětšit i sifon pod ním. A tak jsme tam dali duši z fotbalového míče, natřenou nastříbrno, která se nafoukla. Všechno muselo být promyšleno do detailu, jinak by to nebylo ono. A stojím si za tím, že i blbosti se musí dělat důsledně, tedy věrohodně,“ prohlásil Václav Vorlíček v rozhovoru pro Novinky.cz.

Úžasné triky v komedii Jak utopit dr. Mráčka dokázali natočit skoro zadarmo

Pověstná je i scéna z Dívky na koštěti, v níž si na nemocničním stolku povídá hlava Jana Hrušínského. Natočil ji tak, že herce zavřel do stolku, a o zbytek se postarala speciálně rozestavěná zrcadla. A jak to bylo s prodlužující se rukou čarodějnice Saxany? Režisér na zemi zamaskoval baleťáka, který svou ruku ladně natahoval po zemi, a Petra Černocká už jen v záběru dělala svojí rukou takový pohyb, aby to vypadalo, že po zemi ‘jde‘ její skutečná ruka.

Nejraději probouzel fantazii

Probouzení fantazie především u dětských diváků bylo pro Vorlíčka doslova hnacím motorem. „Děti jsou ti nejpozornější pozorovatelé a věřím, že pokud viděly některé z mých filmů, něco jim v hlavě zůstalo a jednou možná vymyslí něco ohromného,“ prohlásil režisér. „Fantazie, když lidé přemýšlejí až za hranice reality, je vlastně hnacím motorem všeho. A když jsou děti přinuceny vypnout počítač a číst si, pracují se svou fantazií, a to je nejcennější,“ zdůraznil. Právě proto prý potřebujeme ve svém životě pohádky. A právě v tomto směru se stal Václav Vorlíček opravdovým mistrem svého řemesla.

Seriál Arabela je jedním z velkých projektů, jímž Václav Vorlíček probouzí dětskou fantazii

Právě on stvořil symbol Vánoc, Tři oříšky pro Popelku, a dá se říct, že si tím zajistil světovou slávu, protože pohádku s Libuškou Šafránkovou milují malí i velcí v desítkách zemí, od Německa přes severské země až po Turecko či Alžír. Velký podíl na tomto úspěchu má scenárista František Pavlíček, který však byl již v té době ‘na indexu‘. Hrozilo tudíž, že ho mocipáni odmítnou, a tak se pod jeho scénář podepsala Bohumila Zelenková. Když ho pak dostal do ruky Vorlíček, nezaváhal prý ani vteřinu. „Okamžitě jsem do toho šel. Původní verze od Boženy Němcové připomíná spíš horor, ale Pavlíček to vyřešil skvěle. Od začátku jsem to viděl v krásných renesančních kostýmech, jenže z Barrandova mi přiklepli zhruba 3,5 milionu korun. To bylo málo, a tak jsem se obrátil na spřátelenou kinematografii v NDR, kde mi v korunách dali další tři miliony. Díky tomu film dopadl tak, jak dopadl, a byla to slušná výprava, vzpomínal Václav Vorlíček, který prý má na natáčení tolik vzpomínek, že by mohl vyprávět i několik dní.

Pohádku mu dopřál i osud

Stejně jako jeho pohádkoví hrdinové prožíval štěstí i v soukromém životě. Se svou ženou Sofií se seznámil ještě na vysoké škole v roce 1949, o tři roky později se vzali a ona mu vytvořila opravdové zázemí, které potřeboval, aby mohl v klidu dělat svou práci. Až do její smrti v roce 2009 spolu prožili neuvěřitelných šedesát let. Měli spolu dvě dcery, starší Kateřina se věnovala architektuře, mladší Zuzana pracovala v televizi. A ve stopách legendárního režiséra Vorlíčka kráčí nyní i jeho vnuk Tomáš, jenž svůj život také zasvětil filmu.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská