Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Přežila gestapo, koncentrák i nacistickou káznici a přátelé ji varovali, že jde o život. Manžel se skrýval a pak emigroval, ona už to nestihla. Tajnosti slavných

01.07.2015
Přežila gestapo, koncentrák i nacistickou káznici a přátelé ji varovali, že jde o život. Manžel se skrýval a pak emigroval, ona už to nestihla. Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Podat žádost o milost doktorka Milada Horáková odmítla, místo ní to udělali její otec a sestra. Pouze v jejím případě prý tehdejší prezident Gottwald zaváhal, nakonec jí ale milost nedal.

Jako jediná žena byla v 50. letech popravena za údajné spiknutí a velezradu. Hrdá a statečná dáma, která přežila gestapácké vězení i koncentrační tábor, se měla stát odstrašujícím příkladem pro všechny ‘rozvraceče‘ komunistického režimu.

Jako jedinou ženu odsoudili doktorku Miladu Horákovou v zinscenovaném politickém procesu k trestu smrti, popravena byla jako poslední, nejspíš aby její smrt pořádně utkvěla v paměti všem, kteří by se snad chtěli vzpouzet vládnoucímu režimu. Počátek 50. let minulého století patří k nejtemnějším obdobím české moderní historie. Odmítání nové politické linie zaplatila řada lidí svými životy na popravišti pražské Pankrácké věznice, další stovky skončily za mřížemi a u práce v uranových dolech, musely se vzdát svého majetku i celého dosavadního života. Drakonické prosazování jediné ‘správné‘ linie zničilo nespočet rodin, způsobilo spoustu žalu i zdravotních následků. Díky své neústupnosti během soudu se symbolem odporu proti totalitě stala doktorka Milada Horáková, která odmítla veřejně popřít své názory, jež považovala za správné. Jaká vlastně byla žena, která přežila věznění nacistickým gestapem i koncentrační tábor, aby nakonec zemřela na popravišti.

Nejkrásnější dárek pod stromeček

Malá Miládka Králová přišla na svět jako druhorozená 25. prosince 1901 na pražských Vinohradech. Její otec Čeněk Král pocházel z mlynářské rodiny Hodkově u Dolních Kralovic, posunul se ale ve společenském žebříčku výš a pracoval jako obchodní zástupce firmy na výrobu tužek se sídlem v Českých Budějovicích. Matka Anna byla dcerou truhláře v Kutné Hoře. V roce 1908 se Královým narodil ještě syn Jiří, oba Miladini sourozenci ale v roce 1914 zemřeli na spálu. Tato tragédie těžce poznamenala Miladino dospívání, naštěstí se o rok později narodila ještě její mladší sestra Věra. Otec byl zapáleným stoupencem Masarykovy realistické strany a oba rodiče u dětí podporovali zájem o studium a veřejný život.

Milada začala studovat dívčí reálné gymnázium, 1. máje 1918 se však zúčastnila nepovoleného protiválečného průvodu a na základě udání byla ze školy vyloučena, a tak nakonec odmaturovala na dívčím lyceu ve Slezské ulici. Pohlcena atmosférou nadšení pro samostatnou republiku a potřebou pomáhat potřebným vstoupila do Čs. červeného kříže, kde se seznámila s jeho předsedkyní, dcerou prvního čs. prezidenta Alicí Masarykovou. V říjnu 1926 promovala na Právnické fakultě Karlovy univerzity a 15. února 1927 se provdala za svou studentskou lásku Bohuslava Horáka. Manželova rodina byla evangelického vyznání, a tak Milada ještě před sňatkem přestoupila i s rodiči do Českobratrské evangelické církve.

Pracovala hlavně ve prospěch žen

První zaměstnání našla v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy, který vedl doktor Petr Zenkl, a setkání s touto osobností demokratické politiky předznamenalo její další práci. Působila v referátu nadací, pak v oddělení péče o matku a dítě a práce i Čs. červený kříž ji stále více směřovaly k zájmu o postavení žen. V tomto směru ji velmi ovlivnilo seznámení se zakladatelkou českého ženského hnutí, senátorkou Františkou Plamínkovou, která byla v roce 1942 popravena nacisty.

Plamínková ji inspirovala k účasti na konferenci ke kodifikaci mezinárodního práva v Haagu v roce 1930, kde mladá právnička zaujala skvělou argumentací a znalostí problematiky. V Ženské národní radě připravovala legislativní návrhy k řešení postavení neprovdaných žen a nemanželských dětí, žen v rodinném právu, v dělnických profesích i například zaměstnankyň veřejné správy a zastupovala české ženy i na mezinárodním fóru. V roce 1933 porodila jedinou dceru Janu, ani mateřské povinnosti ji však nadlouho nevytrhly z pracovního a veřejného života.

Trest smrti pro ni poprvé žádali nacisté

Stíny nacistické ideologie a sudetoněmeckého hnutí v pohraničí otřásly českou politickou scénou již při volbách po abdikaci prezidenta Masaryka v prosinci 1935. Poslední velkou demonstrací odhodlání bránit republiku se stal X. všesokolský slet v létě v roce 1938, na jehož přípravách se Milada Horáková významně podílela. Mnichovské události způsobily ve společnosti velký šok a potřeby českých vyhnanců z pohraničí zaměstnaly Horákovou po většinu následných měsíců před okupací. Usilovala hlavně o zabezpečení existence vysídlených rodin s dětmi a rozvíjela plán rehabilitačních půjček pro ožebračené živnostníky. Vzrůstal i tlak na snížení zaměstnanosti žen, krátce před okupací musela opustit místo na pražském magistrátu, a tak se začala připravovat na odbojovou činnost. Nejprve působila v právnické skupině, která připravovala podklady pro odbojovou práci Politického ústředí a později pro Ústřední vedení odboje domácího, později se stala členkou ústředí skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, v němž její manžel vedl tzv. zemědělskou programovou skupinu a zajišťoval zprávy pro emigraci v Londýně. Současně organizovala pomoc rodinám zatčených odbojových pracovníků a zahraničních letců.

Oba manželé Horákovi byli zatčeni 2. července 1940 a téměř dva následující roky prožila Milada ve vyšetřovací vazbě gestapa, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí, kde ji podrobili tvrdým výslechům. Další dva roky byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně stejně jako její manžel, po celou dobu se ale ani jednou nesetkali. Od 22. června 1944 byla v soudní vazbě německého lidového soudu v Lipsku a Drážďanech. Souzena byla 23. října 1944. Původně jí byl navržen trest smrti, nakonec byla odsouzena k osmi letům káznice a k výkonu trestu nastoupila v hornobavorském Aichachu, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.

Zakládala časopis Vlasta

Přestože si po setkání s manželem a dcerou slibovala, že se bude věnovat výhradně rodině, dlouho jí toto předsevzetí nevydrželo. Podle jejích vlastních slov za to mohl rozhovor s prezidentem Edvardem Benešem. Již 14. října 1945 byla zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáždění, byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a usilovala o obnovení činnosti Ženské národní rady, jenže Noskovo komunistické ministerstvo vnitra nemělo o obnovení registrace této organizace zájem.

Místo toho vznikla Rada československých žen s tiskovým orgánem nejprve Rada žen, později časopisem Vlasta, který začal vycházet v lednu 1947. Horáková působila v předsednictvu, většina jejích kolegyň byla levicově orientovaná a Milada s nimi od počátku sváděla tvrdé boje o udržení nadstranickosti a demokratické atmosféry. Podobně těžké střety ji čekaly i v parlamentu. Zabývala se zahraničně-politickými otázkami, zastávala názor, že by se Československo nemělo izolovat a orientovat výhradně na SSSR.

Přátelé ji varovali, emigraci však odmítla

Po demisi ministrů demokratických stran následoval v roce 1948 únorový komunistický puč, začalo řádění akčních výborů a první zatýkání. Někteří přední národní socialisté i řada Miladiných přátel brzy emigrovali. Horáková byla „vyakčněna“ z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama v den smrti Jana Masaryka. Přestože ji přátelé nabádali k odchodu z republiky, rozhodla se pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací.

Začala pracovat v tzv. politické šestce a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců ve skryté opozici,v která upoutala pozornost StB, jež ji považovala za počátek sjednocování ‘politické reakce‘. Bezprostředním motivem k jejímu zatčení 27. září 1949 byly zřejmě její cesty za řadovými členy strany po Jihočeském kraji. Bezpečnost si je vyložila jako „zařizování únikové cesty z republiky přes Šumavu“.

Gottwald váhal, přesto jí milost neudělil

Zatímco Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout a po jisté době skrývání u přátel emigrovat, jeho ženu zpracovávali při nekonečných výsleších. Svou roli sehrál zájem vedení KSČ o diskreditaci stoupenců bývalých demokratických stran a politické emigrace. Demokratický politický odboj nesměl být souzen jako takový, ale jako špionážní expozitura imperialistických mocností, především USA. Z vlastenců a vězňů gestapa bylo potřeba udělat válečné štváče a zrádce lidově demokratického zřízení.

Proces s Miladou Horákovou a spol. začal před státním soudem 31. května 1950. Již první den vypovídala Milada Horáková, výpovědi ostatních obžalovaných a svědků pokračovaly osm dnů a provázela je davová hysterie, volající po maximálních trestech. Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, čtyři tresty doživotí a další těžké tresty odnětí svobody v rozmezí od 15 do 28 let, zostřené konfiskací majetku a ztrátou občanských práv. Odvolání odsouzených a žádosti o prezidentskou milost představovaly pouhou zdržovací formalitu. Pouze u Milady Horákové, na jejíž rozsudek reagovaly žádostmi o milost významné světové osobnosti, prezident Gottwald zaváhal, ale nakonec ji neudělil. Dostala jen povolení rozloučit se s dcerou Janou, sestrou Věrou a sestřiným manželem. Byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených v ranních hodinách 27. Června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a dodnes není známo, kde se nachází. V roce 1991 jí udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam a den její smrti se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace