Vdávala se dvakrát, mužů však kolem ní bylo mnohem víc. Kdo všechno zasáhl do života jedinečné „Bohdalky“? Tajnosti slavných
09.03.2015
Foto: ČT
Popisek: Jiřina Bohdalová je nejen nedostižná komička, ale i herečka, jejíž profesionální ‘záběr‘ nemá hranice. Na snímku je v létě 2013, když získala za hlavní roli ve filmu Vrásky z lásky ocenění Zlatá Arena na filmovém festivalu v Pule.
Při práci je velmi precizní, patnáctiminutovou scénku klidně dokáže zkoušet řadu dní, dokud si není jistá, že je dokonalá. Navzdory ranám, které jí osud uštědřil, se dokáže prát se životem s neuvěřitelnou vitalitou. Nebo možná právě proto. A svůj smutek před světem důsledně skrývá. Její život ovlivnila celá řada mužů, a nejen ti, za které se provdala.
Svým herectvím zasáhla všechny generace a její talent je nekonečný – od dramatických po komediální role, od divadelních po filmové a televizní, od Křemílka a Vochomůrky přes ježibaby, královny, estrády s Vladimírem Dvořákem, až po moderování hobby magazínů. „Chtěla jsem jenom, aby bylo vidět, že život nebyl vždycky jednoduchý a že jsem jako herečka měla a mám z čeho emocionálně brát,“ okomentovala svůj portrét, který s ní natočil pro Českou televizi režisér Viktor Polesný do cyklu Neobyčejné životy. Život Jiřiny Bohdalové ovlivnila řada mužů, a rozhodně nikoli jen ti dva, za něž s provdala. Sama ráda přiznává, že měla štěstí na lidi.

V roce 1971 v televizní inscenaci Kat nepočká, inspirovaném tragickým osudem herečky Anny Letenské
Pokus o českou Shirley Temple
Narodila se 3. května 1931 v Praze. „Moji rodiče byli podvraťáci, a to jsou nejchytřejší psi. Oba byli nemanželští, měli nelehký život, ale obrovskou moudrost,“ prohlásila paní Jiřina. K herectví ji vedla maminka Marie už odmalička. Nejprve Jiřinu přihlásila do baletní školy Niny Gordon-Mládkové, posléze i do filmového komparsu. Díky tomu stanula poprvé před kamerou již v šesti letech v ještě němém filmu Pižla a Žižla na cestách. Pokus stvořit českou Shirley Temple však nevyšel, protože k tomu chyběly finance. Maminka se však svého snu nevzdávala, a tak Jiřina hrála alespoň v divadle. Objevila se ještě v roce 1939 v romantickém dramatu s Janou Vítovou Zlatý člověk a o rok později v hudební romanci Madla zpívá Evropě a v komedii s Věrou Ferbasovou Dceruška k pohledání.

Poprvé před kamerou
Tím však její dětská kariéra skončila a před kameru se vrátila až v roce 1947 v dramatu režiséra Františka Čápa Muzikant. V roce 1949 úspěšně odmaturovala na soukromém dívčím reálném gymnáziu Charity školních sester, nějakou dobu pak působila jako učitelka na základní škole v Ostravě, kde se seznámila se svým budoucím manželem Břetislavem Stašem. Mezitím se neúspěšně hlásila na DAMU, kam byla přijata až na třetí pokus. Vzápětí však komunistický režim přitvrdil, což tvrdě odnesla i hereččina rodina.
Tátu jí nejdřív zavřeli fašisti, pak komunisté
Jiřinin otec František byl nesmírně hrdý muž. Když se vrátil z německého koncentráku, odmítl repatriaci. „Nebudu nikomu vypočítávat, kolik jsem dostal facek,“ prohlásil. Byl drobný živnostník, měl truhlářskou dílnu, kterou vybudoval vlastními silami prakticky z ničeho, a tak se výsledku svého celoživotního snažení nechtěl vzdát. Když mu komunisté přišli živnost zabavit, honil je po ulicích s latí v ruce. Na svůj postoj tvrdě doplatil nejen on, ale i jeho dcera. V roce 1954, čtrnáct dnů před Jiřininou svatbou s architektem Břetislavem Stašem, ho zatkli. Byl odsouzen na patnáct let a propadnutí majetku a ve vězení strávil dlouhých šest let.

S prvním manželem Břetislavem Stašem a dcerou Simonou
Po otřesném zážitku u soudu, kdy jí ani nedovolili s tatínkem se rozloučit, se Jiřina tak rozčílila, že předčasně porodila. Zdravotně ho odnesla i její maminka, kterou postihla srdeční slabost. Navíc zůstala ze dne na den bez příjmu. To byl ale jen začátek velkých problémů, s nimiž pak musela herečka bojovat. Její manžel byl na vojně, a tak jí nezbývalo než se o matku, dceru i mladší sestru Jaroslavu postarat sama. Místo aby si užívala mateřství, svěřila dceru již v šesti měsících babičce a začala naplno hrát v divadle. Vzápětí ji ještě vyhodili z DAMU, kam se po roce vrátila jen díky solidaritě spolužáků a studia úspěšně dokončila až v roce 1957.

S Karlem Effou v roce 1957 v komedii Florenc 13,30
Moudrý přítel jí dal práci i rady do života
Od druhé poloviny 50. let se začala pravidelně objevovat ve filmu, prvním snímkem, v němž dostala víc prostoru, byl Král králů režiséra Martina Friče. Krátce po absolutoriu na DAMU jí Jan Werich nabídl angažmá v divadle ABC. Přijala jej s nadšením. Později ji však kontaktovala Státní bezpečnost. Tehdy už naštěstí mohla využít Werichovu radu. „Řekni – já se vožeru a všechno vykecám, toho se nejvíc bojej,“ poradil jí a doporučení skutečně zafungovalo.

S přítelem Janem Werichem, který jí nejen nabídl práci, ale také dal spoustu cenných rad do života
Za otcem jezdila do valdické věznice i s malou Simonou, která na to dodnes vzpomíná: „To že se máma musela postarat o celou rodinu, ji určilo pro další žití a bytí a vnímání světa. Největší potupa pro ni je, kdyby ji někdo litoval,“ tvrdí Simona. Na změnu situace a nahromaděné problémy ‘dojelo‘ po třech letech i její manželství. „Když se Břetislav vrátil z vojny, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ napsala Jiřina Bohdalová ve své knize Měla jsem štěstí na lidi.
Zamilovaný ‘rejža‘ neměl šanci
V roce 1964 se při natáčení válečného dramatu režiséra Martina Friče Hvězda zvaná Pelyněk poprvé setkala s Radoslavem Brzobohatým. Pak se potkávali v Divadle na Vinohradech, ale spíš jako kolegové. Nebyla to láska na první pohled, jejich vztah se rodil pozvolna.

O dvacet let starší režisér Martin Frič se do ní zamiloval
Mezitím ale Jiřinu dostihla obdivná láska o dvacet let staršího Friče, kterou ovšem odmítla. Prorokoval jí, že Radek pro ni není ten pravý, že vztah nevydrží. „Jenže to říkal a myslel přitom sám na sebe,“ komentovala jeho proroctví s úsměvem ve vzpomínkách.
Zrodil se zbožňovaný pár
Před kamerou poprvé s Radkem zazářili jako pár v roce 1966 v nesmrtelné komedii režiséra Ladislava Rychmana Dáma na kolejích a 6. června 1970 se během společného natáčení obrozeneckého seriálu F. L. Věk za velkého zájmu veřejnosti vzali. „Když jsme byli už spolu, byla jsem ráda, že nás spolu dál obsazovali, protože on byl dobrý hráč a ještě navrch pěknej chlap. Tak proč ne? Když jsem se měla zamilovat v té době, tak do koho jiného?“ prohlásila na oslavě svých osmdesátin.

Na svatbě s Radkem Brzobohatým byl za svědka Waldemar Matuška
Natočili spolu i nejslavnější ‘trezorový‘ film, psychologický thriller režiséra Karla Kachyni Ucho. Vypráví o praxi StB, která měla v 50. a 60. letech i ve vilách ministrů a vysokých funkcionářů odposlouchávací přístroje, díky nimž je kontrolovala i v soukromí. Výsledkem byla nejistota, bezvýchodnost, strach. A právě to prožívají před kamerou ministerský náměstek Ludvík a jeho žena Anna ve filmu z roku 1970, který se dočkal premiéry až o dvacet let později.

Radkovu ženu v Uchu prý nemohl hrát nikdo jiný, protože jen Jiřina dokázala ustát jeho facku
Brzobohatý byl gentleman, velký kliďas, nikdy neztratil glanc. Jenže oba byli hodně temperamentní. On prý avantýry nijak nevyhledával, ženy ho ale uháněly a on se jen nebránil. Pak natáčel skoro tři měsíce na Slovensku Noční jezdce a zakoukal se do Hany Gregorové. Hana prý na něj tlačila, aby se rozvedl, a Jiřina šílela. Přesto ji po dvanáctiletém manželství opustil. Jeho zrada ji strašně zasáhla a dlouhá léta spolu nemluvili. Jiřina si vymínila, že s ním nebude točit žádný film, stát na jevišti, a dokonce ani účinkovat v žádné estrádě. Na dávnou hořkost dal zapomenout až čas. Po třiceti letech si konečně odpustili a dokonce spolu v roce 2012, jen pár měsíců před Radkovou smrtí, natočili film Vrásky z lásky.
Další lásku už nehledala
I po druhém rozvodu ovlivnila hereččin život řada mužů, už to ale byli jen kolegové a přátelé. Režisér Zdeněk Podskalský, kterého obdivovala a zbožňovala, přísný Karel Kachyňa, jemuž vděčí za jeden z největších úspěchů právě v Uchu, či přítel Jiří Hubač, milovník jejích moučníků, ale především geniální dramatik, který jí své ‘majstrštyky‘ Dům na nebesích, Generálka jeho veličenstva a Fany napsal ‘na míru‘.

S Vladimírem Dvořákem tvořila na jevišti a před kamerou nerozlučnou dvojici již od 50. let
Obrovský význam pro ni měla třiačtyřicetiletá spolupráce s Vladimírem Dvořákem, obdivovaným pro laskavý a chytrý humor s nádhernými pointami. Stejné vlohy později objevila v Karlu Šípovi. „Měla jsem štěstí na lidi,“ shrnuje svou neuvěřitelně pestrou a bohatou hereckou dráhu Jiřina Bohdalová a dodává: „U komiky musíš mít cit pro míru, jinak jsi jenom šašek.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská