Pokud se divíte, že si učitelka, kterou uštvali její žáci, nestěžovala, pak nechápete, jak to v našem školství chodí, píše bývalý učitel. A dodává otřesné věci… Kauza Třebešín nekončí

Foto: Youtube, repro

Popisek: Záběr z videa, které ukazuje, co všechno prováděli žáci ubohé učitelce

Tvrdošíjný ředitel školy, kde trojice studentů tvrdě šikanovala učitelku, František Bártl, musel na koberec k ministryni školství Kateřině Valachové. Třebaže sám odmítá rezignovat, prý proto, že o ubližování učitelce, která zkolabovala a následně zemřela, údajně nevěděl, ministryně ukazuje jasně: Za šikanu ve škole a boj s ní odpovídáte vy, a pokud se prokáže, že jste o situaci věděli, měli byste skončit, jak napsala MF Dnes. Jenže celá kauza mrtvé profesorky a šikany ve škole na Třebešíně se ukazuje jako pouhý vrcholek ledovce: Problém je velký a nevyřeší ho jeden, byť po právu a spravedlnosti vyhozený ředitel… Našli jsme totiž i vyprávění bývalého učitele, ze kterého doslova mrazí a které vysvětluje, že mrtvý uštvaný pedagog, to nebyla otázka jestli, ale kdy.

„O osudu ředitele přitom rozhodnou detaily: Spolužáci popisují, že agresoři učitelku šikanovali několik měsíců, chodila po chodbách jako tělo bez duše, tlak útočníků se stupňoval, a co víc – odborníci se shodují, že videa ukazují jen poslední stadium šikany. „Všichni víme, co se tam stalo. Existují nahrávky, a pokud se prokáže, že vedení školy vědělo o té situaci, tak je jediné možné řešení – že budou vyvozeny personální důsledky vůči vedení školy,“ řekla ministryně Kateřina Valachová po setkání s ředitelem Střední průmyslové školy Na Třebešíně v pražských Malešicích a se školními inspektory, kteří případ angličtinářky s osobními problémy vyšetřují,“ pokračuje MF Dnes.

Tohle bylo poslední stadium šikany!

Zlomit vaz řediteli školy nebo zástupkyni Taťjaně Kubíkové přitom mohou zdánlivé detaily, které však jsou klíčové pro pochopení, co se ve škole dělo. Průmyslová škola se totiž hájí tím, že se o šikaně dozvěděla až od žáků 12. ledna a tři agresory potrestala podmíněným propuštěním ze školy a trojkou z mravů. Spolužáci ve třídě přitom natočili videa, na kterých je patrné, jak se trojice studentů k učitelce chovala. Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal, který u ministryně také byl, tyto záznamy, jež zveřejnila i média, popisuje jako naprosto extrémní a rozbíjí slova o tom, že by bylo možné si šikany nevšimnout. „Je to poslední stadium šikany, které se projevuje tímto opovrženíhodným způsobem. Zásadní je, jak dlouho to trvalo, protože tento komplikovaný jev může trvat dlouho i kratší dobu, ale nikdy nemůže to, co jsme viděli a bylo na záběrech, vzniknout ráno a stát se odpoledne,“ komentuje Zatloukal pro MF Dnes.

Další nesrovnalostí je i to, že zástupkyně ředitele Taťjana Kubíková byla zplnomocněna právě učitelkou, aby ji lékaři informovali o jejím zdravotním stavu. Musela tak vědět, že má problémy a jaké konkrétně. Jak se zajímala o zdravotní stav učitelky a výuku v jejích hodinách, není jasné. „Počkejme na to, jak dopadnou všechna ta šetření, která byla vyprovokována. My už nemáme dál co říct,“ odmítla se včera o kauze bavit Kubíková, profesorka matematiky, která opakuje, že přímou příčinou úmrtí učitelky nebyla šikana.

Zeptáte se školníka nebo kuchařky...

„Urážky a výhrůžky namířené proti učitelům nejsou na českých školách žádná výjimka. Je to ještě horší. Běžné jsou i přímé fyzické útoky,“ píše pondělní MF Dnes. Podle výroční zprávy České školní inspekce řešili případy fyzického útoku na učitele na 2,4 procenta základních škol, na středních školách je přitom situace ještě o poznání horší. Fyzicky napadeni byli učitelé na 4,7 procenta z nich. V celkových číslech to znamená zhruba stovku učitelů základních škol a přibližně šedesát středoškolských pedagogů, kteří byli jen v loňském školním roce napadeni svým žákem či studentem.

Do takového extrému jako na Střední průmyslové škole Na Třebešíně v pražských Malešicích, kde učitelka zemřela poté, co ji několik měsíců tvrdě šikanovali tři studenti z její třídy, se situace v zaznamenaných případech dostala jen výjimečně. Jenže známé útoky jsou jen špičkou ledovce. Školy, které se do statistik šikany dostaly, podle ústředního školního inspektora nejsou ty nejrizikovější. Tam totiž těmto případům věnují pozornost. „Varovným příznakem pro nás naopak je, pokud je ředitel přesvědčen, že šikana na jeho škole není, než když řekne, ano, se šikanou jsme se setkali a řešíme ji tak a tak,“ dodává Tomáš Zatloukal.

Tým expertů na šikanu bude příští týden na Střední průmyslové škole Na Třebešíně v pražských Malešicích zjišťovat, jak se mohlo stát, že tu parta teenagerů mohla měsíce terorizovat svou učitelku angličtiny. Posílá je tam se svými zaměstnanci Česká školní inspekce. „Za to, aby škola byla bezpečné prostředí pro studenty i pedagogy, odpovídá ředitel. Má velké pravomoci, ale také velkou odpovědnost,“ nebere tvrzení ředitele školy, že o ničem nevěděl, šéf inspekce Tomáš Zatloukal.

Na otázku, zda jeho inspektoři poznají, kde jde o formalitu, Zatloukal poznamenal: „Zvýšené riziko jsme schopní identifikovat. Když ředitel na otázku, jak to u něj na škole vypadá se šikanou, řekne ano, šikana, vím, tyto případy řešíme tak a tak, je to v pořádku. Když naopak ředitel prohlásí, že šikana na jeho škole není problém, je to varovný signál. Ověřit, jestli je plán prevence jen formální dokument, na to existuje řada postupů. Zeptáte se například školníka nebo kuchařky, co udělají, když za nimi přijde dítě s tím, že mu spolužáci před školou vysypali aktovku do kaluže. Každý nepedagogický pracovník by měl vědět, co má udělat. Není důležité, jestli s dítětem půjde za výchovným poradcem, nebo třídním učitelem, nesmí to ale nechat být.“

Šikana ve škole – každodenní záležitost nebo ojedinělý jev? Ptá se na svém blogu Karel Vašíček

A sám si odpovídá: „Veřejnost je pobouřená smrtí učitelky, která byla vystavena několik měsíců trvající šikaně. Sám jsem podepsal petici za odvolání vedení průmyslové školy, na které se celá událost stala. Pracoval jsem jako učitel matematiky a deskriptivní geometrie na vojenských gymnáziích a středním odborném učilišti, takže vím, jaká je nebo byla realita. Pokud se divíte, že si učitelka nestěžovala, pak nerozumíte tomu, jak to ve školství funguje. Pokud by si totiž stěžovala, tak by se celá záležitost s největší pravděpodobností obrátila proti ní.  Není tak úplně vyloučené, že by byla propuštěna, protože si neumí nastolit pořádek. Není tomu zas tak dávno, kdy byl medializován případ, kdy učňové nasazovali na hlavu mistra odborné výchovy odpadkový koš, do kterého tloukli holemi. Mistr byl propuštěn. Je realitou našeho školství, že žák či student má pro školu a její vedení větší hodnotu než učitel. Za žáka dostávají normativ, tak se příliš nepospíchá s vyloučením agresivních žáků, zatímco za učitele se snadno sežene náhrada,“ píše Vašíček.

A pokračuje: „Vedení školy a kolegové nepochybně o šikaně museli vědět. Někdo musel projít kolem dveří a slyšet, co se tam děje. A určitě mělo vedení školy donašeče, kteří informovali nejen o šikaně učitelky. Sám jsem zažil jako učitel, jak mi studenti vyhrožovali, že mě vyhodí z okna. Když jsem si stěžoval vedení školy, tak z toho měli srandu. Zástupce ředitele mě napadal, že není spokojen s kázní na hodinách matematiky. To je realita, jak přistupuje vedení škol k problémům na školách. Hlavně nikomu nepřidělávat práci, své problémy si řešte sám. Pokud se někdo domnívá, že „když je učitel osobnost, tak si pořádek nastolí sám“, tak dle výzkumů zveřejněných na jednom ze serverů o školství cca 40 procent učitelů na základních školách uvádí, že není schopno zpacifikovat narušitele kázně. Na učilištích to asi bude ještě horší. Autoritu učitelů sráží i vedení resortu. Paní ministryně nedávno prohlásila, že „děti u nás nikdo mlátit nebude“. To pronesla poté, kdy ředitel jedné školy dal pár facek neukázněnému žákovi a musel odejít z funkce. Když se nedostane učiteli, který má podobný problém, jako zmiňovaná učitelka angličtiny, podpory ze strany vedení školy a kolegů, tak jej může sám řešit velmi obtížně.“

„Když jeden z učňů na škole, kde jsem učil, píchl spolužáka do zadnice na hodině zástupce ředitele, tak se s tím zabývala polovina školy. Když si jedna soudružka učitelka stěžovala, že jí vietnamští žáci nechtějí mazat tabuli, tak měl soudruh ředitel pohovor se všemi žáky vietnamské třídy. Podotýkám, že ti vietnamští žáci byli dospělí lidé a chodili pěkně oblečení. To je ten zmiňovaný individuální přístup, ale nikoliv k žákům a studentům, ale k učitelům ze strany vedení. Já jsem to řešil výpovědí a nechal jsem se zaměstnat jako programátor, týraná paní učitelka nebyla už schopna ani dát výpověď. Zřejmě byla před tímto pracovním poměrem nějakou dobu nezaměstnaná,“ vysvětluje dále Vašíček.

A končí rázně: „Pokud se má nastavit zrcadlo žákům a studentům, tak musí agresoři skončit vyloučením a před soudem. A vedení školy zbavit funkce. Nepochybně celý případ zcela záměrně ignorovali.“

Lidé z celé republiky podepisují petici

Zástupkyně Kubíková má prý jediné přání. Chce, aby se uklidnila situace okolo školy, kde trojice studentů tvrdě šikanovala svoji angličtinářku, která zkolabovala a zemřela, a ona mohla zase vyučovat matematiku jako před několika týdny. Tento sen se jí ale neplní, ba naopak. Už přes 660 lidí připojilo svůj podpis pod petici, která požaduje odstoupení ředitele a mimo to i její rezignaci. „Petici předáme magistrátu, který je zřizovatelem. Já když jsem toto viděl a slyšel obhajobu pana ředitele, tak mi to připadalo jako před rokem 1989,“ říká autor petice Adam Halmoši, bývalý televizní reportér a již více než dva roky mluvčí radnice v Praze 6. Jeho motivace přesně ukazuje, jak se nyní tento tragický příběh dotýká nejen školy, ale i těch, kteří o ní do této doby ani neslyšeli. Mnoho podpisů na peticích totiž patří lidem z druhého konce republiky, kterým vadí zejména to, že vedení školy dokola opakuje, že o šikaně nevědělo.

Odborníci právě to považují za základní selhání. „Vypovídá to také o klimatu, které vládlo v pedagogickém sboru. Šikanovaní učitelé mívají bohužel až příliš často strach, že je jejich kolegové budou kritizovat,“ říká psychoterapeut David Čáp, který se na problematiku šikany specializuje. V takových případech je typické, že šikanovaný učitel čelí agresi sám, tak jako tomu bylo na malešické průmyslovce. „Právě na středních školách se mohou objevit nejkřiklavější případy šikany, což souvisí i s věkem studentů. Mohou to být různé formy kyberšikany, variací je mnohem více, patří sem i homofobie, rasismus a další záležitosti. Patří k nim bohužel i útoky proti učitelům,“ doplňuje ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Škola se reakci veřejnosti diví, stojí si za svým, tedy že udělala vše, co v dané situaci mohla. Zopakujme se tedy, co se událo: Plnoletý spolužák ze třídy 2. E, kde tři studenti šikanovali angličtinářku Ludmilu V., se 12. ledna rozhodl, že vše oznámí vedení školy. Tomu odvyprávěl, co se v hodinách děje. Ředitel do dvou dnů rozhodl, že studenty podmíněně vyloučí a dá jim trojky z chování. Kdyby Ludmila V. tentýž den nezkolabovala, potkávala by se tak se studenty dál. Ředitel školy se hájí: mírnější trest udělil proto, že neviděl videa natočená spolužáky v hodinách.

Odborníci se shodují na tom, že i kdyby si učitelka vedení školy přímo nestěžovala, měli přijít na šikanu sami její kolegové. Navíc šikanu už v minulosti zažili i další zdejší učitelé. Na internetu kolují videa například z hodin, během nichž studenti obtěžují dějepisáře.

Recept Václava Klause mladšího: Šikana je tam, kde není co dělat

„Tak si pojďme o šikaně v českých školách něco říci. Koneckonců drastický případ týrané učitelky plnil stránky bulvárních i nebulvárních médií v uplynulém týdnu. Zaprvé, šikany má každý „školský“ koumes, politik (a školský ombudsman) plná ústa. Živí se na tom armáda psychologů, metodiků a dalších. Děti začátkem roku sedí v kroužku nebo rytmicky poskakují, aby měly prevenci šikany. Sepisují se rozličné traktáty, které musí být v souladu s celostátními rámcovými dokumenty. Zástupkyně ředitele na Třebešíně se vyjádřila, že mají velmi kvalitně zpracovaný program prevence. Jasně. Akorát tedy šikanovaná učitelka zemřela,“ píše ve své glose expert ODS na školství.

A pokračuje: „Šikana totiž není metodicko-byrokratická. Na šikanu potřebujete pár grázlů, oběť (někoho, kdo se neumí moc bránit, nemá sociální vazby, je outsider kolektivu), a hlavně degenerované prostředí, kde se nic nedělá, nepracuje, lidi se nuděj, vedení instituce má vše na háku a instituce nefunguje. Proto najdeme šikanu v některých věznicích, na vojně (dokud byla povinná) anebo na školách, kde se moc neučí, jenom tak jsou. Když se šikanují žáci mezi sebou, je to jednoznačně vina učitele. Protože u učitele, co dělá svou práci naplno, se to stát nemůže. Stejně jako se normálním rodičům nešikanují doma navzájem sourozenci. Když se šikanuje učitel, je to jednoznačně vina vedení školy, protože taková škola a celá její atmosféra stojí za starou bačkoru. Jakpak asi probíhala kontrola výsledků vzdělávacího procesu v cizích jazycích? Uměli studenti něco? Když místo učení strkali do učitelky. Co ostatní předměty? Jak se to řešilo?“

A dodává: „Takových škol je totiž mnohem víc. Daňový poplatník sice platí 140 miliard ročně na vzdělávání, ale platí si mimo jiné i natáčení takovýchto drastických videí. Máme řadu škol, kde opakovaně polovina žactva neodmaturuje. Tedy vzdělávací proces tam naprosto selhává. Ministerstvu je to jedno, maximálně bádá, že by zavedlo více úrovní lehčích maturit a tím by se to – abrakadabra – vyřešilo. Ale na těch školách, kde jsou demotivovaní studenti (škola je k ničemu nenutí), otrávení učitelé (vedení školy je k ničemu nevede) a říďa popíjející kávičku zavřenej za polstrovanejma dveřma, tam nejenže studenti nic neuměj – ale když se sejde pár grázlů a typizovaná oběť – máme novinářského sólokapra. Jo, teď se všichni mohou přetrhnout. Bylo to v novinách, zrychleným procesem pracuje policie. Přijede inšpekce, možná i ministryně se školním ombudsmanem. Zřizovatel zasedne a bude mít schůzi jak z filmu Miloše Formana Hoří, má panenko. Ovšem platí bohužel formanovské: „Josefe, poslouchej mě!! Tombola je rozkradená – co bys chtěl těm lidem jako furt řikat?“ Ano, paní učitelka je už po smrti,“ píše Václav Klaus junior.

„Dokud ale v českém školství nepůjde o to, co studenti škol umějí. Dokud budou snadno přežívat školy naprosto slabé. Dokud budou hlavní projekty, inkluze, čerpání dotací, boj proti xenofobii a dalších tisíc jedna programů. Do té doby – budeme ve školách svědky i otřesných, abych se vyjádřil odborně – sociálně patologických – jevů. 99,9 % jich bude skryto pod povrchem,“ zakončuje ostrou kritikou současné politiky Ministerstva školství.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová