Chtěla být baletkou, řekli jí ale, že na to má moc velký zadek. Nečekané životní zvraty české Susan Sarandon, která je vlastně Slovenka. Tajnosti slavných
26.06.2015
Foto: ČT
Popisek: Na jevišti Taťjana Medvecká mimořádná herečka, jakmile ale svlékne kostým, rázem se promění v nenápadnou dámu, která si na pozornost médií dodnes nezvykla
Slovenka, kterou rodiče mateřštinu nenaučili, potřebuje mít své jisté. Svoje divadlo, rodinu, děti, zázemí… zkrátka pravidelnost a řád. „Potřebuji mít jistotu, že někam patřím,“ říká excelentní herečka, která o sobě nikdy nepřestala pochybovat.
Ne nadarmo se jí říká česká Susan Sarandon, a nejen proto, že slavné hollywoodské hvězdě pravidelně propůjčuje svůj hlas v dabingu. „Vím, že je to velmi vzdělaná dáma, která snad dokonce studovala matematiku, nebo pro mě zcela nepochopitelné vědy, přitom vypadá tak, jak vypadá, hraje tak, jak hraje. Občas si člověk říká, že pánbůh nadělí opravdu hodně talentu,“ říká Taťjána Medvecká, která je stejně noblesní, precizní a dokonalá jako slavná Američanka. Hlavou je Češka, srdcem a temperamentem ale zůstala Slovenkou, i když se u nich doma slovensky nikdy nemluvilo. Sbírá jedno ocenění za druhým, přesto je stále velmi skromná a nepřestává o sobě pochybovat. Drží se při zemi a celý život je věrná pražskému Národnímu divadlu. Nechybí jí pokora, je houževnatá a na divadelní jeviště nedá dopustit. Představuje pro ni svět, který ji naplňuje štěstím a společně s rodinou dává jejímu životu smysl.

S Jiřím Schmitzerem ve svém prvním filmu Marečku, podejte mi pero!
Slovensky ji doma neučili
„Maminka mi vysvětlila, že i když pochází ze západního Slovenska, tak už se ani tam takovou čistou martinskou slovenštinou nemluví. A tatínek studoval v Praze, takže už vůbec neměl přízvuk a nebylo na něm poznat, že není pravý Čech. Asi mi hlavně chtěli umožnit, abych dobře splynula s českým jazykovým prostředím a neměla trauma. Abych se zkrátka nelišila,“ prozradila usměvavá herečka, která se do rodných končin dostává už jen sporadicky. Narodila se totiž 10. listopadu 1953 už v české metropoli, a tak jí slovenskou národnost zapsali do rodného listu opravdu jenom po rodičích. Když jí to časově vyjde, má v záloze na Slovensku řadu tetiček a strýčků a ráda je navštěvuje. „Je to vždycky hrozně milé, i když se to vine spíš po rodičovské linii. S těmito příbuznými jsem se totiž seznámila, když ještě žil tatínek. Potom ale život rychle utíkal, došlo i k rozdělení Čech a Slovenska a kontakty se přerušily. Předtím bylo díky rodičům všechno mnohem intenzivnější a pevnější,“ posteskla si v rozhovoru pro server Korzár.sk.

V Národním divadle, v představení Racek
Vysokoškolačka, která nemá maturitu
Celé mládí věnovala tanci a toužila po profesionální kariéře. Jenže do přípravky baletního souboru Národního divadla ji nevzali, řekli jí, že je moc vysoká a má velký zadek. „S pláčem jsem se rozloučila se snem, že ze mě bude baletka. Potom jsem začala chodit víc do dramaťáku, vždycky jsem ráda říkala nějaké básničky, a potom to nabralo směr k divadlu,“ prozradila. K přijímacím zkouškám na DAMU nakonec šla již ve druhém ročníku gymnázia. „Vlastně jsem ani nepočítala s tím, že to vyjde. Pro mě však byla velkou autoritou jedna paní profesorka v Lidové škole umění, a co ta řekla, bylo svaté. Chtěla, abych si to vyzkoušela, a tak jsem šla,“ vzpomínala herečka, která to prý tenkrát neprozradila ani nikomu ve škole. „Nevnímala jsem to jako otázku života a smrti, jen jsem to zkusila a podařilo se.“ A tak se vlastně stala unikátem – přestože ani nemá maturitu, může se pochlubit vysokoškolským diplomem. „Aspoň v tom mám exkluzivitu,“ dodala s úsměvem.

V televizním seriálu Základka
Nevyléčitelná stydlivka se dokáže rozplakat na povel
Pražskou DAMU paní Táňa ukončila v roce 1975 a málokomu se podařilo to co jí – hned po absolutoriu nastoupila do angažmá v Národním divadle a hraje v něm dodnes. Odejít na volnou nohu ji prý nikdy ani nenapadlo. „Vlastně si to ani dost dobře neumím představit,“ prohlásila. „Mladší kolegové na to naskočili a už by nemohli žít jako my, jako součást nějakého mechanismu, kde o vás někdo rozhoduje. Já však mám aspoň jakousi jistotu zastřešení, spojenou s pocitem, že někam patřím.“ Hostovala však i v řadě dalších divadelních scén a jejího umění si režiséři velmi cení. Patří totiž k herečkám, které se klidně dokážou na povel třeba i rozplakat, a prý to není těžké. „Musíte jen uvěřit situaci. Potom se rozběhne uvnitř nějaký mechanismus a prostě se to stane. Stále je ale pro mě jednodušší rozesmát se než rozplakat,“ přiznala.

S mladší dcerou Kristýnou
Královna neviditelného herectví
Již v roce 1973 se sice začala objevovat na televizní obrazovce, jejím filmovým debutem se ale stala až o tři roky později legendární komedie Marečku, podejte mi pero! „Při Marečkovi jsem byla ještě mladé děvče. Beru to všechno reálně a těžiště mé práce spočívá hlavně v divadle. Myslím, že právě a jedině tam se dá mluvit o nějaké cestě,“ říká skromně, přestože má na kontě téměř 130 filmových a televizních projektů, od pohádek přes filmové komedie a dramata až po televizní seriály. Její velkou vášní je ale i rozhlasová tvorba, která se pro ni stala přímo posedlostí. „Zpočátku jsem jím byla nepolíbená. Naivně jsem si myslela, že stačí jednou přečíst scénář, a bude mi jasné, co mám hrát,“ zavzpomínala na své začátky dáma, která později například za dabing získala celou řadu ocenění. V roce 1997 jí byla za skvělé namluvení 'Sarandonky' ve slavném dramatu Thelma a Louise udělena cena Františka Filipovského a v roce 2007 zvítězila v rozhlasové anketě Neviditelný herec. Za své divadelní herectví získala dvakrát cenu Thálie (v letech 2000 a 2002) a v roce 2012 si přidala do sbírky i Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli v česko-slovenském dramatu Dům.

Pro Českého lva si Taťjana odskočila z představení Platón v Divadle na Zábradlí
Nikdy nepřestala o sobě pochybovat
Přestože nosí denně kůži na trh, rozhodně nepatří k dámám, které mají potřebu předvádět se za každou cenu, a když se vidí na kameře, dodnes je prý z toho nesvá. Tvrdí ale, že to v herecké branži není nic neobvyklého, málokdo z kolegů je sám ze sebe nadšený. Naštěstí. „Jsem opravdu velmi stydlivá a jakoby nespokojená sama se sebou, takže si například doma se svými blízkými ani nezkouším texty. Bojím se, že by mi vytkli, že to říkám blbě. A když mě někdo chválí, začínám být nedůvěřivá,“ prozradila. Když má sama prozradit nějaké své kvality, rázem se začne ošívat. „Myslím, že jsem spolehlivá a zodpovědná. Holka do party. Kamarádka. Určitě ale žádný idol.“ To je tak jediné, co se kdy z ní podařilo novinářům dostat. Na pozornost médií si totiž nikdy nedokázala zvyknout. „Jsem obyčejná, mediální zájem mě přivádí do rozpaků,“ přiznává herečka. „Jsem ochotná bavit se o své práci – ta mě naplňuje a věřím, že snad může lidi zajímat. Ještě radši ale jsem, když se na mě lidé přijdou podívat do divadla, protože to jim o mně řekne nejvíc,“ prozradila v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytla.

V Show Jana Krause
Dáma, která fandí fotbalu
Paní Táňa má velkého koníčka, kterého by u křehké elegantní dámy nikdo nečekal – zbožňuje fotbal. „Víte, co například miluju? Bude to znít komicky a velmi vznešené to také není, ale miluju, když hraje Barcelona El Clasico nebo je například finále Ligy mistrů. To jsem vždycky naměkko. Baví mě, když vidím tu sdílenou radost,“ prozradila a zavzpomínala: „Tatínek mě v deseti letech vzal na Strahov, kde jsme hráli proti Maďarům, a já jsem fandila tak strašně, až jsem přišla o hlas.“ Její další láskou, tou hlavní a největší, je rodina. Celý život je vdaná za scenáristu Jiřího Dufka, s nímž se seznámila během studií na DAMU, a mají spolu dvě již dospělé dcery. Starší Kateřina vystudovala politologii a jejím snem byla odjakživa práce na akademické půdě. Mladší Kristýna je sestřin pravý opak – odmalička je přímo posedlá filmem, a tak vystudovala na FAMU produkci, z tohoto oboru ji ale prý zajímá úplně všechno. O rozruch v rodině se ale intenzivně stará především Kuky, kříženec ridgebacka a stafforda, kterého si přivedli z útulku. Chová se prý jako pravý pán tvorstva, je velký požitkář a je s ním veselo.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská