Celý život bojoval, neměl chvíli klid. Moudrý klaun Jan Werich odmítal stát se šaškem režimu... Co všechno o něm nevíte? Tajnosti slavných
11.06.2015
Foto: ČT
Popisek: Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je – jednoho ze svých nejslavnějších citátů se Jan Werich držel celý život
Po celý život doplácel na to, že říkal nahlas, co si myslel. Díky tomu se stal respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. Osud ho ale tvrdě pronásledoval i v soukromí.
Moudrý muž, legenda českého divadla, filmu i literatury… Představovat Jana Wericha je zbytečné a pokoušet se napsat o něm něco originálního prakticky nemožné. Neznáme ho jenom jako skvělého herce a komika, ale i jako moudrého klauna a filozofa, jeho role, písničky i citáty jsou notoricky známé. Po slavné éře s Jiřím Voskovcem v prvorepublikovém Osvobozeném divadle zažil válečnou emigraci a po návratu se jednoznačně rozhodl pro českou kulturu a své místo v ní. Odmítal být moudrým klaunem a zároveň šaškem režimu. Jeho soukromím se jako tragický spodní tón neslo předurčení, dané těžkými chorobami, které postupně kosily jeho nejbližší. Svým životním stylem, účinkováním v divadle, filmu i televizi i vystupováním na veřejnosti ovlivnil a stále ovlivňuje atmosféru tehdejší i naší doby.
Jako pekař Matěj (vlevo) a císař Rudolf II. v roce 1951 v legendární historické komedii
Císařův pekař a pekařův císař
Zrod úspěšné novinky zavinily utržené kulisy
Jan Křtitel František Serafínský Werich se narodil 6. února 1905 na pražském Smíchově jako jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny, a Gabriely, dcery smíchovského hostinského. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích. „Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho,“ vyprávěl kdysi.
V&W vystupovali s tvářemi natřenými nabílo - Voskovec představoval filmového krasavce s půvabně vykrojenými
rty a Werich rozesmátého satyra se zvětšenými ústy
Životního přítele Jiřího Voskovce potkal kdysi v centru Prahy, po čase se setkali znovu v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal Voskovec. Začátek jejich tvůrčí spolupráce spadá do období, kdy oba studovali na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ze třítýdenního pobytu u Voskovcových v Sázavě se tenkrát zrodila Vest Pocket Revue, tedy původně jakási malá revue do kapsičky u vesty. Werich byl tehdy na plakátech uveden jako J. W. Rich. Premiéru měla na jevišti Umělecké besedy 19. dubna 1927 a byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea. „Když jsme hráli poprvé a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vzpomínal Werich.
Srandičky na účet maloměšťáků a páprdů
Přátelé je vždy považovali za jednu duši ve dvou tělech. „Když jednoho začala bolet hlava, chytilo to za chvíli i druhého,“ vzpomínal Werich. Původně chtěli diváky především bavit, měli v plánu vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky. Nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let je ale přivedly k politické satiře. Ta poprvé prosákla v roce 1932 do antické hry Caesar, pak následovaly další, například Osel a stín, Kat a blázen či Balada z hadrů, která patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby. S Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově „srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů“.
V roce 1934 v komedii režiséra Martina Friče Hej-rup!
Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití Jan Werich dával přednost poetické komice, inspirované herectvím americkým kolegů, zejména Charlieho Chaplina. Tato inspirace byla zřetelná i v jeho filmových rolích ze 30. let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla a přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie. Především ve spolupráci s režiséry Martinem Fričem a Jindřichem Honzlem vzniklo několik nezapomenutelných autorských filmů, například Pudr a benzín, Peníze nebo život či Svět patří nám. Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938.
V roce 1937 ve filmu Svět patří nám
Čtěte víc:
Největší vůl se prý vrátil
V lednu 1939 emigrovali Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem do Spojených států a po návratu do vlasti v roce 1946 založili Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu 1948 tu měl premiéru i slavný americký muzikál Divotvorný hrnec, ve kterém hrála hlavní roli Káči do té doby neznámá Soňa Červená a dnes již legendárního vodníka Čochtana Jan Werich. Po Voskovcově emigraci ale divadlo zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína.
Na jevišti s 'poválečným' partnerem Miroslavem Horníčkem
Na poslední děkovačku slavného muzikálu v roce 1950 si Jan Werich přinesl velký kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Potom vzal do ruky kontrabas, začal s ním točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se herec František Černý. „Své známé v base,“ odvětil Werich. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu,“ vzpomínala později nostalgicky na Divadlo V+W Soňa Červená.
Své postavy proměňoval v legendy
Od roku 1948 působil Jan Werich v řadě divadel a jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem. Kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se prý svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel, obránci zase poukazují na jeho podpis petice Dva tisíce slov. V letech 1956 až 1961 vedl pražské Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC, a s novým partnerem Miroslavem Horníčkem vystupoval znovu ve slavných ‘forbínách‘, tedy komických a satirických předscénách. Společně také obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla.
Ve slavné pohádce Byl jednou jeden král
Ve filmu dostal po druhé světové válce málo šancí, televize k němu naštěstí byla štědřejší. Z inscenací, ve kterých hrál, se především díky němu staly legendy. Každému se jistě vybaví nezapomenutelný Císařův pekař a pekařův císař, filmová pohádka Byl jednou jeden král nebo televizní filmy Medvěd a Kočár nejsvětější svátosti. Skutečně významnou filmovou roli vytvořil v satirické fantazii Až přijde kocour. Od roku 1953 až do roku 1969 také namlouval v rozhlase Haškova Švejka. Stále více se projevoval i jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum. Ke konci 50. let se několikrát vypravil do Itálie, jednou i s dcerou Janou, a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny. Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec.
Jan Werich doma na Kampě se svou ženou Zdenkou
Moc si troufal, a tak přišel trest
V roce 1968 vysílala Československá televize devítidílný publicistický cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se populární humorista, publicista, spisovatel a autor televizních seriálů Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální. V červnu 1968 podepsal Werich manifest Dva tisíce slov a po srpnovém příjezdu 'spřátelených vojsk' chtěl emigrovat do Rakouska, svou vlast ale opustit nedokázal a brzy se vrátil. V následném období normalizace to pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy… V té době ho již také trápilo zdraví, takže svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na Kampě a chalupu ve Velharticích.
S Vladimírem Škutinou v roce 1968 v publicistickém cyklu Co tomu říkáte, pane Werich?
V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s jeho jménem a televize odvysílala dlouhé záběry Jana Wericha, sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci, poslouchajícími projevy Jiřiny Švorcové a dalších ‘angažovaných‘ umělců. Jeho podpis je ale dodnes předmětem dohadů. Werichovi zastánci tvrdí, že prý žádal úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy.
S dcerou Janou v létě 1969 při nahrávání legendárních rozhovorů, nazvaných Táto, povídej!
Z boje s lidskou blbostí nikdy neutíkal
Obecenstvo se s ním mohlo naposledy naživo zasmát na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Wericha to sice pozvedlo na duši, ale pocit hořkosti to neodvanulo. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau.
Werichova vila na pražské Kampě
Jan Werich jednou řekl, že miluje „pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy“. Stal se respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával. S výjimkou krátké emigrace žil od roku 1945 na pražské Kampě v ulici U Sovových mlýnů, ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako Dobrovského nebo častěji Werichova vila. V roce 1980 zastihla smrt jeho manželku Zdeňku. Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců, zemřel 31. října 1980 a byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také jejich dcera Jana a 1. července 1981 odešel navždy i Voskovec.
Přečtěte si také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská