Život s agresivní ženou, emigrace, boj s bytovou mafií… Co všechno musel překonat symbol noblesy a laskavosti, legendární seriálový primář Sova? Tajnosti slavných
11.03.2015
Foto: ČT
Popisek: Zatímco na jevišti i před kamerou bavil druhé, v soukromí bojoval představitel nezapomenutelného primáře Sovy ze seriálu Nemocnice na kraji města s krutými bolestmi a obrovským trápením
Životní láska ho málem dohnala k sebevraždě, prožil emigraci i boj s bytovou mafií, která ho připravila o peníze i nervy. Proč se vrátil z Rakouska a co všechno musel skousnout a překonat noblesní a spořádaný slovenský herec Ladislav Chudík, než konečně našel spřízněnou duši a poklidný domov.
Když se řekne Ladislav Chudík, každému se okamžitě vybaví laskavý, nicméně důsledný a zodpovědný primář Karel Sova z legendárního seriálu Nemocnice na kraji města. Charismatický muž, který jakoby se přímo narodil do obleku nebo uniformy, se nikdy nepřestal považovat za československého herce. A svou vlast tak miloval, že prostě nedokázal žít jinde a z emigrace v Rakousku, kam odešel po invazi ‘spřátelených armád‘ v srpnu 1968, se po pouhých pár měsících vrátil domů. „Hodně potěšení na jevišti a bolesti v soukromí – to byl můj život,“ prohlásil herec.

Jako primář Karel Sova s lékařkou Alžbětu Čeňkovou v podání Elišky Balzerové
První div světa
Tím byla pro něj jeho maminka, považoval ji za jeden ze sedmi divů světa. Ten první. Narodil se jako jedináček 27. května 1924 Albíně a Ferdinandovi Chudíkovým ze slovenského Hronce, a zatímco maminka byla něžná, moudrá a romantická, tvrdý železář z Podbrezové se bál, že syna moc rozmazluje, a tak ho pro jistotu občas přetáhl řemenem, nechával ho za trest klečet na kukuřici nebo ostrém polenu, aby tak dal jasně najevo svůj názor na jeho budoucnost: Z tebe nic nebude!

Jedním z největších divů světa byla pro malého Lacka jeho maminka
Na druhou stranu si však odmalička neduživý Lacko vzpomínal, jak otec plakal, když syn ležel s těžkou bronchitidou. Otcovou chorobnou vášní byly karty, což zpravidla vedlo doma ke dvěma situacím – rodiče se buď hádali, nebo spolu nemluvili. Když odcházel z domova na studia, měl pocit, že ztratil půdu pod nohama, a nikdy ho už nepřekonal. V podobě stále přítomné nejistoty ho prý nosí v sobě dodnes.
Setkání se slávou a závistí
Jeho komplikovaná povaha se projevila již na gymnáziu v Kremnici. Uzavřel se do sebe, domů na něj neustále chodily stížnosti a ani studijní výsledky nebyly nic moc. Přesto ho právě tato škola přivedla na cestu, po níž toužil. Ve 40. letech totiž zaujal v soutěži ochotnických divadel ve Zvolenu dramaturga slovenského Národního divadla Jána Sedláka, pozvali ho na zkoušku a přijali jako eléva. Přijat byl 1. ledna 1944.

V roce 1961 – Ladislav Chudík a kapitán Ondrej Palacko, jenž působil jako odborný poradce při natáčení
řady válečných filmů. Tentokrát šlo o válečné povídkové drama Pieseň o sivom holubovi.
„Už tehdy jsem tušil, že se mi do cesty nahrnou překážky. První a nejvážnější byl zásadní odpor mého otce,“ zavzpomínal pan Chudík v rozhovoru pro Azet.sk. „V Kremnici se to okamžitě rozkřiklo a já se stal ze dne na den slavným. Současně jsem ale poprvé pocítil na vlastní kůži, že na světě existuje závist.“ Nakonec se zrodil kompromis – na otcovo přání musel souběžně s herectvím vystudovat na filozofické fakultě ještě ruštinu a slovenštinu. Mezitím narostl po maminčině otci do výšky 183 centimetrů a vzpřímené držení těla se stalo jedním z jeho poznávacích znaků.
Utajený Deník smrti
Od dětství ho osud častoval jednou chorobou za druhou. Zápal plic, bolesti páteře, kvůli nimž musel spávat v sádrovém lůžku, bolesti hlavy, nekonečné pobyty v nemocnici… Během vojenské služby se u něj navíc začaly objevovat deprese a po operaci slepého střeva se dostavila nikdy nekončící bolest hlavy. Své stavy popsal jako let motýla se zapíchnutým špendlíkem. „Bolesti hlavy byly ukrutné, nesnesl jsem ani cvaknutí vypínače,“ povzdychl si.

V roce 2010, poté co převzal Českého lva za nejlepšího herce ve vedlejší roli ve filmu Kawasakiho růže.
Chybělo ale jen málo, aby jeho život i kariéra skončily tragicky o čtvrt století dřív.
Prodělal dvanáct operací a začal si psát Deník smrti. Před fyzickou bolestí ho zachraňovaly právě psaní deníku, divadlo, turistika, volejbal, stolní tenis, kajak a hory. „Léčit se a těšit pohledem na hory mě naučila moje maminka,“ přiznal. V obdobích, kdy bojoval s nemocemi, mu navíc pomáhala jediná jistota, že ve chvíli, kdy vstoupí do divadla, nechá svět bolestí a trápení za dveřmi.
Dámská jízda do emigrace
Pátý den po okupaci Československa, 26. srpna 1968, emigroval pan Chudík na popud své první ženy Heleny do Rakouska a vzali s sebou obě své matky. Na hranicích to prý tenkrát bylo jako na korze, nikdo se jich na nic neptal. V Rakousku se setkal mimo jiné i s Janem Werichem. Měsíc poté ho však navštívili jeho studenti Zuzana Kocúriková, Juraj Kukura a Vladimír Durdík s prosbou, aby se vrátil, a přes celou šířku ulice, v níž bydlel, napsali: Vráťte sa! „Dali mi jasně najevo, že mě potřebují. Byl jsem šťastný a cítil požehnání z úspěšné práce!“ vzpomíná herec dodnes.

V letech 1989 až 1990 byl krátce slovenským ministrem kultury
Do Československa se vrátil 17. prosince 1968, důsledky svého ‘výletu‘ však pociťoval ještě dlouho poté. Televizní a filmová studia se pro něj znovu otevřela až po čtyřech letech. „Mám na sobě cejch navrátivšího se emigranta. Nejsem dost dobrý jedněm ani druhým, boj o veřejnou poctu ke svým padesátinám jsem prohrál,“ napsal si do deníku.
Láska, která ho málem zabila
Nejhorší chvíle v životě mu ale uchystala láska. V březnu 1957 si vzal ve Starém Smokovci o dva roky mladší Češku Helenu, uznávanou redaktorku slovenské redakce Kulturní tvorby. Jenže prožila lucidní den, tedy jakési snění s otevřenýma očima, a onemocněla. Objevily se epileptické záchvaty a v roce 1970 nezhoubný nádor na mozku, který však lékaři nedokázali úplně odstranit. Její reakce začaly být nevyzpytatelné, přibývaly záchvaty zuřivosti. Změnila se celá její osobnost.

Život s psychicky nemocnou Helenou ho tak vyčerpal, že dokonce pomýšlel na sebevraždu
Zpočátku pan Chudík nevěřil varování lékařů, že Helenina náročná nemoc často vede k selhání partnera, který dříve či později prostě takovou zátěž nevydrží. Navíc se manželé stali obětí podvodu s bytem, který dlouhých šest let řešily soudy. Prohloubily se tím i hercovy deprese, v roce 1975 dokonce uvažoval o odchodu z divadla. Helenina nemoc ho devastovala, byl zoufalý. Když už to dál nešlo, začali v roce 1977 žít odděleně a nakonec se v říjnu 1979 rozvedli. „Díky lékařům jsem neukončil svůj život, ale manželství,“ napsal si poté do deníku. „Její samota mě děsí víc než moje vlastní.“ Jenže Heleně nebylo pomoci. Všechny odmítala a v dubnu 1982 zemřela opravdu sama.
Vybírat měl z čeho, ale…
O přízeň žen neměl mimořádně charismatický muž nikdy nouzi, jenže vždy nebývaly obě strany právě svobodné. Šuškalo se o herečce Martě Černické i o operní pěvkyni Lucii Poppové, která ho velmi milovala. Byla velmi krásná, psávala mu dlouhé nádherné dopisy… Setkali se i v emigraci, jenže to už prý byla úplně jiný člověk. Dnes již není tajemstvím, že krátce po rozvodu byl pan Chudík zamilovaný do herečky Emílie Vášáryové, která sice jeho city pochopila, avšak neopětovala.

Podruhé se oženil v roce 1982 oženil s právničkou Alenou
Jen pár dní před znovuoživením někdejšího přátelství se studentkou práv Alenou svěřil osamělý sedmapadesátiletý herec svému deníku: „Vyměnil bych všechnu slávu, popularitu, úspěch, tituly, za lásku! Normální, obyčejnou lásku v rovnováze představ a skutečnosti.“ A Bůh he zřejmě konečně vyslyšel. Od chvíle, kdy se s Alenou poznali při jednom natáčení, uplynulo právě deset let. Mezitím dostudovala, vdala se, rozvedla a zůstala sama s dcerou Berenikou. Rozvedený už byl i on, a tak ji po jednom představení v Praze pozval na kávu… a v roce 1982 se vzali. Konečně našel svou druhou polovinu, bez jejíž lásky a péče si ho už ani nelze představit. Prostě patří k sobě.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská