Známý režisér prožil v dětství hrozné věci... Proč chce za každou cenu natočit ještě šesté Básníky? Tajnosti slavných
28.11.2014
Foto: ČT
Popisek: Neúnavný režisér Dušan Klein chce ještě natočit šesté "Básníky". Prý si je nadělí jako dárek ke svým pětasedmdesátinám, které oslavil letos v červnu. Už jen čeká na dokončení scénáře.
Narodil se v nešťastnou dobu na nešťastném místě. Byl jedním z poslední stovky židovských dětí, které už nacisti nestačili odsunout z Terezína v transportech smrti. Jaké problémy musel režisér Dušan Klein zvládnout, proč se mu stala osudovou Ostrava a kde bere svou vyrovnanost?
Jeho jméno se stalo synonymem pro populární filmovou pentalogii „Básníci“. Svérázného pána menšího vzrůstu spolehlivě vystopujeme i v tom největším davu podle vůně dýmky, kterou dává z ruky, snad jen když spí. Možná! Působí klidně a vyrovnaně, takže by sotvakdo uvěřil, že již v prvních letech svého života prožil smrtelně nebezpečné drama, o němž se mu jen velmi obtížně povídá.

Navzdory pětasedmdesátce na krku je režisér Dušan Klein stále plný života a nepřestává pracovat
Dětství se smrtí v zádech
Režisér a scenárista Dušan Klein, vlastním jménem Július, se narodil 27. června 1939 v Michalovcích. Tedy v nešťastnou dobu na nešťastném místě, na začátku 2. světové války na východním Slovensku v židovské rodině. Tatínek, maminka a tři bratři nejdřív odešli na samotu na středním Slovensku, později se děti skrývaly v katolickém klášteře, kde žily jako sirotci pod cizími jmény v atmosféře strachu. Důvod? Židovský původ!
Když byly Kleinovi čtyři roky, tatínek padl ve válce a kluci zůstali s maminkou sami. Tehdy si zoufalá žena vzpomněla na muže, na kterého se měla v případě nouze obrátit. Dlužil prý tatínkovi nějaké peníze. Slíbil, že dluh vrátí a že mají všichni čekat ve vrátnici kláštera v Dlouhé ulici. Místo něj ale přijelo gestapo a byli odvezeni do Terezína. Žili v ghettu, ve městě obehnaném dráty, ale malý Klein paradoxně toto období jako dítě nevnímal jako něco strašného a neuvědomoval si, v jakém je ohrožení. Byl jedním z posledních sta židovských dětí, které nestihli nacisté z koncentračního tábora Terezín odsunout v transportech smrti.

Dětství prožil v koncentračním táboře Terezín a byl jedním z poslední stovky dětí,
které už nacisté nestačili odsunout do transportů smrti
Jako kluk začínal s herectvím
S filmem se seznámil jako třináctiletý, když zpíval v Bielikově filmu Lazy sa pohli. Vzápětí si zahrál ve Weissově filmu snímku Můj přítel Fabián. „Režisér Weiss připravoval film Můj přítel Fabián, kde hledal hlavní roli, dětského cikána. Měl jsem tehdy velké černé oči, hubenej. Pozvali mě na zkoušku do Prahy. Vyhrál jsem a hrál hlavní roli. Točili jsme také tady v Ostravě. Maminka přijela za mnou a tady se seznámila s pánem, který se stal jejím druhým manželem,“ zavzpomínal v rozhovoru pro server iDnes.cz.
„Po natáčení v Praze už jsem nejel do Bratislavy, ale sem. Bydleli jsme tehdy u mostu Miloše Sýkory. Myslím, že se to jmenovalo Gottwaldova třída, tam jak byl kdysi obchodní dům ASO. Když jsem se nastěhoval, točili zrovna film Tanková brigáda,“ připomněl Klein vznik proslulého filmu, natáčeného v Ostravě. Ještě téhož roku se objevil i ve filmu Rodná zem.

Na Barrandově začal pracovat jako asistent režie již během studií na FAMU
Osudová Ostrava
V Ostravě se také seznámil se svou životní partnerkou, když mu bylo pouhých šestnáct let. „Chodil jsem na gymnázium na Matiční a hned vedle, dneska je tam vězeňská správa, byla taneční konzervatoř. Jako puberťáci jsme se tam chodili koukat, jak tam tančí holčičky, jak zvedají sukýnky, jak zvedají nožičky a byly vidět kalhotky. To jsme byli v sedmém nebi,“ vyprávěl v rozhovoru. A pak se 17. července konala Hutnická neděle na stadionu ve Vítkovicích. „Hrál Orchestr Karla Vlacha, zpíval Cortés, sestry Allanovy, a tam šla dívenka, kterou jsem nepoznal, že tančila v tom baletu. Ale líbila se mi, tak jsem pro ni šel tančit.“
Tak poznal svou budoucí manželku Silveru Raškovou, která začínala jako baletka v opavském divadle. Jejich první rande bylo ve znamení francouzské filmové klasiky. Šli do kina na Krásky noci s Gérardem Philipem. O půl roku později to byl Fanfán Tulipán, opět s Philipem. Posléze se oba, nezávisle na sobě, dostali do Prahy. Zatímco Klein studoval FAMU, jeho žena přijala místo v Laterně Magice. Vzali se, když byl ve třetím ročníku. Svatba byla na ostravské radnici a mají dva syny a pět vnuků.
Začátky na Barrandově
V roce 1958 byl přijat na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU) a během studií pracoval jako asistent režie na Barrandově. V druhém ročníku natočil školní film Jména, k nimž nejsou lidé, ve třetím ročníku film podle Arnošta Lustiga Králíček a absolvoval dalším hraným filmem podle Lustiga, Ďábelská jízda na koloběžce.
Na Barrandově začal v roce 1963 středometrážním filmem Táto, přečti to! V druhé polovině 60. let se věnoval převážně televizní práci. Jeho špionážní, detektivní a kriminální dramata charakterizuje neobvyklá snaha o maximální věrohodnost příběhu a o hlubší psychologickou motivaci. Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří je nahradili. Od téhož roku do poloviny 70. let byl režisérem ve svobodném povolání a napsal několik televizních filmů.

Při natáčení úspěšného nekonečného „nováckého“ seriálu Ulice
V zajetí krimi žánru
Od roku 1975 do roku 1991 byl režisérem, zaměstnaným v barrandovských filmových studiích. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra zcela neopustil a počátkem 80. let si dokonce zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh by měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování. V 80. letech začaly převládat v žánrech jeho filmů komedie a současně s tím začalo stoupat i povědomí o režiséru Kleinovi samotném. Největšího věhlasu si získal úspěšnou „básnickou“ pentalogií.
Po sametové revoluci věnoval režisér část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních letech projevuje zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točí televizní filmy nebo seriály. Jako pedagog působí na FAMU, od 1. listopadu 2002 jako profesor pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média – režie.

Před deseti lety tvrdil, že má 120 milenek. Říká tak svým dýmkám, které denně pečlivě opatruje.
Dnes už jich má určitě ještě víc
Ještě jednou, naposledy!
K 75. narozeninám, které oslavil letos v červnu, by si Dušan Klein rád nadělit ještě jedny „Básníky“. Poslední. Prý i kdyby ho to mělo stát život! „Před pěti lety jsem měl totiž infarkt a lékaři mi přikázali, že se mám šetřit,“ prozradil deníku Aha! Od srdeční příhody se stále necítí dobře a o jeho srdce pečují dva lékaři. „Oba mi zakázali pracovat. Já ale žiju a mám chuť točit! Nicnedělání by mě zabilo,“ prohlásil režisér a dodal: „Chybí mi ale scénář. Až ho Ladislav Pecháček napíše, okamžitě točím. A nemělo by mu to trvat dlouho, protože tu věčně nebudu!“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská