Otevřeli Národní divadlo, shořelo. A Češi vybrali milion

Foto: Se svolením ND

Popisek: Národní divadlo, pohled na střechu historické budovy

ČASOSBĚR: Dnešní díl bude mít nádech vlastenecké hrdosti. A v hlavní roli nebude hokej, i když se budeme zabývat něčím, na co také má každý z nás svůj názor. Také se tam hraje a také se z této instituce stal symbol. Národní divadlo si drží speciální místo v našich srdcích i 145 let poté, co bylo otevřeno. Také proto, že toto otevření nakonec nebylo definitivní a příběh „zlaté kapličky“ po něm dostal ještě zvláštní finále.

Na počátku vyprávění si musíme ujasnit, co vlastně chápat pod pojmem národ. V devatenáctém století se tato otázka diskutovala velmi intenzivně. Dnes je nejobvyklejší tento kolektiv definovat společným jazykem a společnými dějinami. Já bych přidala ještě společnou kulturu, právě skrze ni se šíří jazyk.

Jeho rozvoj neplánovaně odstartovala rakouská panovnice Marie Terezie, když seznala, že poddaní jsou negramotní a schopnost čtení a psaní je výsadou šlechty a úřednictva. Zavedení povinné školní docházky bylo prozíravým krokem k posunutí říše do nových časů. Jenže tím současně dala velkou zbraň všem národním hnutím, která její říši nakonec rozloží.

Čtení a psaní jsou základem pro šíření myšlenek. Pokud dokážete dostat myšlenku atraktivní formou na papír, může se váš text stát jednou z nejmocnějších zbraní. Za čtvrt tisíciletí se objevilo mnoho takových lákavých myšlenek, různých kvalit, ale do toho se nechci pouštět. Dnes máme občas pocit, že je těch myšlenek, textů a zpráv až moc, ale tehdy to byla vzrušující novinka. 

Českým zemím tereziánská revoluce ve vzdělávání přinesla rozvoj vlasteneckého uvědomění, který dnes nazýváme jako Národní obrození. To ale přineslo také střet s němčinou, doposud ve veřejném sektoru a společnosti dominující. Tento střet probíhal hlavně na poli kultury. Vlastenecké myšlenky se šířily skrze knihy, noviny a pamflety, které se předávaly z ruky do ruky a každý exemplář si přečetlo několik lidí.

A pak přišel rok 1848, který do Prahy přinesl stejnou politickou revoluci, jako do ostatních evropských metropolí. Na trůn ve Vídni se posadil mladičký František Josef I., o kterém nikdo netušil, že bude vládnout až do roku 1916.

Tato revoluce přinesla zásadní změny. Především zformovala mladou generaci, která pak ve druhé polovině devatenáctého století zásadně přispěla k proměně světa. Tady v Časosběru jsem se zaměřovala hlavně na příběhy šikovných podnikatelů, ale také v devatenáctém století vzniklo mnoho kulturních institucí, které formovaly národ. I toto kulturní vzepětí je fascinující.

Po roce 1848 si buditelé jako hlavní téma vzali Národní divadlo. Sen o vlasteneckém svatostánku, kde by se v češtině hrála ta nejkrásnější dramata a i budova byla oslavou české šikovnosti, byl natolik silný, že se Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze rozhodl financovat projekt skrze veřejnou sbírku.

Sbírka na Národní divadlo se stala jednou z vlasteneckých legend, kterou nás učili ve škole, ale skutečně platilo, že šlo o „krejcarové“ sbírky. Na kulturních akcích jste mohli narazit na kasičky a do nich vhodit obnos jakékoli částky. Žádný dar nebyl považován za malý.

Atmosféru nadšení ale samozřejmě vnímala i honorace. Šlechta se nenechala ve svých darech zahanbit a dávala tak najevo svou příslušnost k českému národu. Mnozí z těchto příslušníků  nobility byli národnostní směsicí a mluvili hned několik jazyky, ale v té době se cítili být Čechy. Což současně nevylučovalo jejich loajalitu k podunajské monarchii.

Tak velký projekt pochopitelně musel být organizován. Od počátku za ním stál jeden z největších vlastenců té doby. František Palacký byl už u první žádosti o stavbu českého národního divadla, která se úřadům podávala v roce 1845.

V květnu 1868 se na pravém vltavském břehu konala velká sláva, do které byla zapojena ta nejlegendárnější posvátná místa českého národa. Základní kameny budovy Národního divadla můžete v divadle vidět i dnes, pokud se vydáte do spodních pater. Pocházely z míst jako Říp, kde se podle legendy praotec Čech rozhodl, že právě v naší kotlině zůstane. Pokračovalo se přes Blaník, kde prý dřímají rytíři a čekají až nám bude nejhůř, aby náš národ mohli zachránit. A byla zastoupena i magická beskydská hora Radhošť, na jejímž vrcholu vás vítají Cyril s Metodějem, kteří nám přinesli křesťanství.

Architektonicky byla budova Národního divadla představitelkou doby, v které vznikla. Mně přijde ze všech budov v Praze snad nejvíce „vídeňská“. Běžte se někdy v bývalém hlavním městě Rakouska-Uherska projít po Ringstrasse a nebudete se stačit divit. Centrum Vídně právě v té době také zásadně měnilo tvář a architekt Josef Zítek navrhl Národní ve stylu novorenesance, který tehdy u veřejných budov vládl v celé monarchii i za jejími hranicemi.

Na interiérech zlaté kapličky se podíleli umělci, kterým se následně začalo říkat Generace Národního divadla. V jejím čele stáli osobnosti jako Mikoláš Aleš, František Ženíšek či Karel Hynais. Podílet se na Národním byla samozřejmě prestižní záležitost, která se neodmítala.

11. června 1881 se národ po dekádě obhlížení staveniště konečně dočkal. Sláva to byla obrovská, tak veliká, že se na otevření přijel podívat i korunní princ Rudolf. Přece jen jsme stále byli součástí Rakousko-Uherska.

Navíc následník měl Prahu rád, během svých studií se učil nejen česky, ale studoval i naši národní historii. Češtinu sice používal především pasivně a zvládal v ní základy konverzace, ale i to byl v té době nadstandard. Když o pár let později Česká spořitelna nechala k výročí svého založení postavit v Praze koncertní síň, dostala jméno Rudolfinum a princ se v roce 1885 účastnil jejího slavnostního otevření. Pak se bohužel jeho život ubíral tragickým směrem a v Praze se na tohoto celkem upřímného sympatizanta českých vlasteneckých ambicí zapomnělo.

V roce 1881 je ale ještě v plné síle a čerstvě ženatý s princeznou Štěpánkou Belgickou. V Praze se mohl společně se všemi dalšími hosty slavnostního otevření pokochat premiérou vlastenecké opery Libuše. Příběh kněžny, která viděla město, jehož sláva se hvězd dotýká, samozřejmě nebyl buditelem Bedřichem Smetanou zvolen náhodně.

Následovalo ještě 11 představení. Po nich se mělo divadlo na léto uzavřít a před první kompletní sezónou „dodělat“. Šlo ale samozřejmě také o to, že se závěrečné stavební úpravy dostaly do skluzu, ale s termínem slavnostního otevření za účasti představitelů aristokracie, panovnického rodu a smetánky už se nedalo hýbat.

A během dokončovacích prací nastala událost, která z Národního divadla definitivně udělala vlasteneckou legendu. 12. srpen 1881 se stal datem stejně významným, jako červnové otevření. Při práci klempířů na střeše budovy vznikl požár. A oheň byl v těch dobách, kdy integrovaný záchranný systém neexistoval a technika nebyla na dnešní úrovni, jednou z nejobávanějších katastrof. Pokud se někde rozhořelo, stalo se, že lehla i celá města.

Ale oheň byl také vždy lidmi vnímán velmi symbolicky a tento požár ještě zesílil význam symbolu Národního divadla. Událost byla vnímána jako národní tragédie. A v tragických časech se Češi obvykle dovedou semknout a být štědří.  Na obnovu zničené budovy se během 47 dní sešel 1 milion zlatých. 13 tisíc zlatých poslal i císař František Josef I.

Právě při přestavbě po požáru dostalo jeviště a hlediště dnešní podobu. Architekt Josef Schulz upravil hlediště tak, aby bylo vidět skutečně ze všech míst a udělal další změny, které přispěly diváckému komfortu. Sama jsem to ocenila nedávno, když jsem na jedno představení sehnala lístky už jenom pod střechu a vše na jevišti jsem viděla naprosto perfektně.

Dva roky po požáru se slavilo znovu, 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo otevřeno podruhé a podruhé zazněla opera Libuše. Od té doby prošlo divadlo několika opravami, jako u každé staré budovy i zde platí, že jí musíte dát péči.

Dnes pod Národní divadlo spadá nejen historická budova, ale i Stavovské divadlo a Státní opera. Ve všech po usednutí neodolám rozhlédnout se a užít si tu krásu.

A do ní vepsané dějiny země.

Zdroje: Wikipedia

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3849:narodni-divadlo-2&Itemid=291&lang=cs

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/sceny/narodni-divadlo/historie

Vložil: Radka Vosáhlo