Emča Revoluce, Hašek na pánských záchodcích na útěku před c. a k. policií… Z historie pražského Montmartru. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

FOTOGALERIE: Na konci sedmdesátých let minulého století, kdy jsem chtěl psát zprvu jen o všestranném umělci a bohémovi E. A. Longenovi, vydal jsem se podívat, kde vlastně v Praze ten Montmartre býval.

Četli jste někdy o kavárně Union? Vyšla o ní dokonce celá knížka; byly v ní shrnuty vzpomínky všech slavných pamětníků, kteří tuto kavárnu, v níž vládl hodný pan vrchní Patera, mecenáš nemajetných kumštýřů, pravidelně navštěvovali. A tak jako v Unionce se odehrávaly velké věci, vznikaly tam nápady, které se mnohdy proměňovaly v díla patřící dnes už k naší kulturní klasice, tak i v Montmartru, neboli v Montíku, se děly věci převratné. „Pražský Montmartre!“ píše Haškův druh, básník a spisovatel Gustav R. Opočenský. „Stará paní Havránková, která tu až do srpna 1911 provozovala počestnou živnost kavárenskou, netušila, že se do klenutých místností jejího nočního zapadáčku nastěhuje s novým nájemcem docela jiná společnost než ta, na kterou byla zvyklá. Dobře si to promyslil Josef Waltner, šantánový zpěvák z dvorního pivovaru ... Ukázalo se, že to byla myšlenka více než šťastná, vyvolat zrovna ve středu staroměstských džunglí v život skutečnou bohémskou krčmu, která byla brzy známá. V několika málo měsících byl patronem veselé manéže, na kterou se chodila celá Praha dívat."

Došel jsem do Řetězové ulice a podle staré dopisnice, na jejíž zadní straně je psáno: „Restaurace a kavárna MONTMARTRE — Po celý den otevřeno — Pivo z Hostinského pivovaru — Výborná kuchyně“, nacházím dům, který se kdysi jmenoval U tří divých mužů a ve kterém, v přízemních třech síních, býval věhlasný kabaret Montmartre. Ulice je pustá, jen dva malí kluci si tu kopají s míčem. Z cedule na dveřích se dovídám, že tady má sklad podnik OSPAP. Jak tu asi bylo kdysi živo! Jaké písničky se tu zpívaly! Pamětníci si po mnoha letech připomínali při různých příležitostech úryvky jejich textů:

„Buď hochu rád, že jsi jako drát,

jednu si vždycky ještě člověk může dát“,

anebo:

„Vem košilku mezi zuby, dělej na mě bububu,

kdyby se tě všichni báli, já se tě bát nebudu“,

případně:

„Jdou sem, voni s tim vousem!

Tady si lehnou, ani se nehnou!“

Ke které z nich se asi přidal už tehdy rozkřáplý hlas Emila Artura Longena?

„Odtud se vydal Jaroslav Hašek se Zdeňkem Matějem Kudějem pěšky do Plzně,“ píše ve své vzpomínce F. R. Kraus, „tady Haška schovávali na záchodku, když jej hledala c. a k. policie…“

Tady tančil Egon Ervín Kisch s legendární Emčou Revolucí své slavné tango milonga, tady tančíval s dalšími partnerkami Táňou Policajtkou a Fandou Nosejčkem - plaváka, vršováka, šoupáka. „Nejvíce tleskal Egonkovi a Emče vyčouhlý E. A. Longen, jeho chraplavý hlas ovládal celý lokál.“

Spisovatel František Langer byl dalším pamětníkem Montmartru: „První, velká místnost pro širší obecenstvo byla vymalována podle návrhů Františka Kysely. Druhá, ve které bylo několik boxů pro uzavřenější společnosti, „mokrý stůl“ pro stálé hosty a pódium s klavírem, sloužila zároveň za scénu pro produkce a za taneční parket o rozměru asi čtyřikrát čtyři metry…“

„Pak byl vinárenský salónek s kytarou na stěně a místnost zvaná Chat noir v černém tónu s černými stínidly na lustrech, vyzdobená kubistickými obrazy a nábytkem stejného slohu.“ Tak můžeme Langrovu vzpomínku doplnit dalším svědectvím populárního kabaretiéra, textaře a zpěváka dr. Jiřího Červeného z Červené sedmy. „Malíř Kysela zvláštními starými ornamenty vyzdobil klenutý strop, kde těžký dojem klenby byl zcela rozbit a nadlehčen. Později vyzdobil V. H. Brunner taneční sál sérií nástěnných fresek Sedmero hlavních hříchů. Zde počal pak Waltner dělat kabaret, kde se uplatňovaly práce sedmičkám, někdy i oni sami."

A co reminiscence „zuřivého reportéra“ Kische?

„Z tisíce a jedné noci se mi hrnou v paměť postavy z pražského Montmartru,“ píše ve svých Pražských dobrodružstvích. „Hospůdka si duchovní kvalitou hostí nijak nezadala s hospůdkou Moulin de la Ga- lette na pařížském Montmartru, ba rovnala se ještě spíše dostaveníčku malířů, literátů a studentů v Latinské čtvrti, například Bal Bullier nebo Closerie des Lilas.“ Tato hospůdka umělců na Starém Městě pražském byla oblíbena a báseň, kterou složil o Vrchu mučedníků přítel Karel Arnošt Schlesinger, není jen dobrou rýmovačkou, nýbrž bylo v ní i mnoho nepopiratelné pravdy. Volně přeložena zněla:

V Montmartru v půlnoci čas

krasavic plno tu zas.

Waltner záře vítá davy,

které se tu dobře baví.

Profesor či modrá krev

na Montmartre pěje zpěv.

Nick Carter by se podivil,

kdo všechno se tu políbil.

Pokračování si lze přečíst v pamětní knize, do níž nejlepší mladí básníci čeští i němečtí uložili v alkoholickém opojení a erotickém vznícení své nálady a malíři se zvěčnili portréty a scénami. I na stěnách visely kubistické a futuristické obrazové záhady, které zde rádi přijímali místo placení. A básníci psali básně i mimo pamětní knihu. Jejich dějištěm byl Montmartre. Zvláště červenonosý elegantní vrchní Hamlet a slečna Revoluce se se svými tanci a tanečníky stali hrdiny novel ve vážných časopisech, hrdiny novinových zpráv a fejetonů."

Na časopisy a noviny, v nichž hrdiny novel, zpráv a fejetonů byli vrchní Hamlet a Emča Revoluce z Montmartru, usedá už sedm desítek let prach archivů. Montmartre patří minulosti a Řetězová ulice zmlkla. „Pražský Montmartre zničily polnice světové války,“ povzdechl smutně G. R. Opočenský a František Langer, jako by jej chtěl trochu veseleji doplnit: „Montmartre byl hned v prvních válečných dnech zavřen, protože Josef Waltner, na jehož sto dvacet kilo se nenašla uniforma, zatím musel cpát a po Praze rozvážet vojenské slamníky. Pan Jirák-Hamlet jako rezervista narukoval. Musel jednou na Ferdinandce (dnes Národní třídě — pozn. autora) chodit po chodníku tam a zpět a pokaždé za trest zasalutovat stojícímu tam kaprálovi s prýmky jednoročního dobrovolníka, kterého opomněl řádně po vojensku pozdravit. Byl by musel toto cvičení opakovat hezky dlouho, ale vysvobodil ho Egon Ervín Kisch, který tudy náhodou šel a měl vyšší šarži než jednoroční pan kaprál, a nechal tedy zase pana kaprála stejně tak chodit a salutovat před sebou.“ Nicméně - poslední slovo tu měl stejně Opočenský: „Generace posledních let před první světovou válkou, která Montmartre udržovala na jeho výši, zestárla přes válku a zapomněla se pro jiné všední starosti smát. Usadila se ve školách, redakcích a kancelářích a až na čestné výjimky zešosatěla a zevšedněla. To již nese život s sebou!“

Stojím před na pohled obyčejným, dnes už nezajímavým domem, v místech, kde před jeho vchodem s lucernou stávaly kdysi ve velkých květináčích dva oleandry, a snažím se odhadnout místo, kde tenkrát visel podlouhlý nápis s názvem kabaretu...

Proč jsem sem šel? Nebudu zapírat - i z určité dávky sentimentu; to, co všechno jsem si o Montmartru přečetl, mě naplnilo úctou k tomuto místu. Nebyl to však pouze tento důvod. Chtěl jsem návštěvou Řetězové ulice popíchnout svou fantazii, s níž chci nyní sestavit společnost, která se tu mohla během jediného večera sejít. Je nepravděpodobné, že by se tu někdy sešli docela všichni, je ovšem pravda, že sem všichni ti, jejichž jmenný seznam jsem si díky nejrůznějším článkům a knihám vzpomínek sepsal, v době slávy Montmartru zavítali. A tak, chcete-li, představte si nyní se mnou Montmartre, zaplněný touto společností:

Věčný čtyřlístek Z. M. Kuděj, Jaroslav Hašek, Otakar Hanuš a G. R. Opočenský, pak Emil Artur Longen a Xena Longenová, František Langer, Antonín Zápotocký (!), Franta Sauer, Eduard Bass, Egon Ervín Kisch, František Gellner, R. M. Rilke, Franz Kafka a Franz Werfel, Gustav Meyrink, první představitel Švejka Karel Noll, sochař Jan Štursa a malíři V. H. Brunner, Otakar Nejedlý, František Kysela, Zdeněk Kratochvíl a Vincenc Beneš, písničkáři Karel Hašler, Jiří Červený…

Někteří byli přátelé, někteří si byli lhostejní, někteří se velmi nesnášeli. Jedno však měli společné - jejich dílo se stalo natrvalo součástí kulturních dějin tohoto století a této země.

První zprávy o plánované rekonstrukci domu U tří divých, kde býval Montmartre, jsem objevil v tisku v roce 1982.

Koncem dubna 1984 se v novinách psalo už konkrétněji; tehdy se údajně začaly provádět studie k návrhu projektového úkolu s tím, že celá dokumentace bude hotova počátkem roku 1985. Ochrannou ruku nad stavebními pracemi měly držet ministerstvo kultury ČSR spolu s Národním výborem hl. města Prahy.

Předpokládané ukončení rekonstrukce v roce 1987. Z domu se stane muzeum se stálou expozicí o životě a díle Jaroslava Haška, budou se tu konat výstavy současných karikaturistů a další kulturní akce...

Na začátku roku 1990 však vyhlížel Montmartre stále tak, jak jsem ho kdysi viděl ponejprv. I ten zašlý nápis - záhadná zkratka OSPAP - byl na zamčených dveřích stále ještě k přečtení…

Post scriptum:

Skvělá zpráva z webu Městské části Prahy 1, vydaná 29. 3. 2022. Cituji z ní informace ve zkrácené podobě:

Kavárnou Montmartre prošly dějiny

Procházka centrem Prahy by měla kromě konzumace historických památek obsahovat také návštěvu některé ze zdejších kaváren. K těm nejznámějším patří Café Montmartre v Řetězové ulici, o kterém lze bez přehánění říci, že tudy prošly dějiny české umělecké avantgardy počátku dvacátého století. Již dvaadvacet let ji provozuje paní Iva Nesvadbová. Kavárnu najdete v historickém domě U tří divých mužů a může se honosit vskutku dlouhou historií již  od konce osmnáctého století. Na počátku dvacátého století se tu scházela špička pražské umělecké komunity. Po první světové válce však sláva kavárny Montmartre postupně upadala, až nakonec došlo k jejímu uzavření.

„Kavárnu mám od Prahy 1 pronajatu od roku 1999. Městská část tehdy dům, který byl ve značně zchátralém stavu, zrekonstruovala a chtěla sem vrátit ducha počátku dvacátého století. Proto jsem přikročila k zařizování kavárny tak, abych se co nejvíce přiblížila původní podobě tohoto kdysi tak slavného podniku,“ uvedla Iva Nesvadbová.

V kavárně se tak setkáte s nábytkem, který pořídila podle dobových fotografií stejný, jaký zde byl kdysi. Používají tu i původní druhy písma, najdete zde i historický plakát Café Montmartre z jeho slavných dob nebo fotografii zakladatele podniku Josefa Waltnera.

Od znovuotevření se kavárna stala oblíbeným místem pro vysokoškolské studenty zejména z právnické a filozofické fakulty nebo z DAMU, a také pro kumštýře nejrůznějšího druhu – malíře, spisovatele a herce. Před lety sem s potěšením chodíval i Václav Havel.  

Paní provozovatelka se stále snaží udržet původního ducha pravé kavárny. A přestože ani jí se nevyhnuly problémy způsobené covidovou pandemií, i díky podpoře městské části kavárna běží dál, a paní Nesvadbová neztrácí elán a chuť v jejím provozování pokračovat.

Z různých pramenů na Internetu jsem zaznamenal, kdy bývá v Montmartru otevřeno. Jsou to ovšem údaje jen z jednoho zdroje, bylo by dobré si otevírací hodiny ještě někde ověřit.

Café Montmartre, Řetězová 224/7, 110 00 Praha, Staré Město, otevírací hodiny:

Úterý  14:00–22:00

Středa 14:00–22:00

Čtvrtek14:00–22:00

Pátek  14:00–22:00

Sobota  16:00–22:00

Neděle 16:00–22:00

                                                                                          

Pokračování za týden

Zdroje: archiv autora a internet:

https://www.praha1.cz/kavarnou-montmartre-prosly-dejiny/, https://www.firmy.cz/detail/13376895-cafe-montmartre-praha-stare-mesto.html),https://cz.prague-stay.com/lifestyle/clanek/2-kam-v-praze-za-jidlem-a-pitim/4-prazske-kavarny/1035montmartre, https://www.firmy.cz/detail/13376895-cafe-montmartre-praha-stare-mesto.html) 

 

Vložil: Ondřej Suchý

Montmartre, HP, Album Ondřeje Suchého,