Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

S nenávistí k minulosti a pořádnou porcí sebestřednosti. Komentář Štěpána Chába

komentář 01.12.2023
S nenávistí k minulosti a pořádnou porcí sebestřednosti. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Zdeňka Hřiba (stejně jako v textu)

Popisek: Vítězný návrh na podobu hlavního nádraží v Praze

Pražští konšelé a ministr dopravy se vzduli před dvěma dny do prostoru se slavnostním provoláním. Máme vybraný projekt na novou podobu Hlavního nádraží v Praze. Je krásný, je dechberoucí, zní z jejich řad. Vybrali dánskou architektonickou agenturu na novou krásu. Do Prahy se nehodí. Své okolí bude obtěžovat jako bolák. Na tom jde vidět, jaké bezduché schránky si do těch křesílek volíme.

Naše historická architektura je těžká, tíživá, stejně jako podnebí, v kterém žijeme, stejně jako lidé, kteří ji stavěli, žili v ní a žijí stále. Je to architektura bytelná, pevná jako skála, ale její strohost a přísnost doplňují tisíce malých drobností, nad kterými lze jen žasnout. Stanul jsem asi před měsícem před Bazilikou svaté Ludmily v Praze. A prostě jsem několik dlouhých minut jen stál a s otevřenou hubou sondoval tu nádheru. Jistě, prastaré katedrály a chrámy, to se to mluví. Tam je ta velkolepost samozřejmostí.

Jinak, včera jsem byl v Rumburku, zahrabané město na severu. Šli jsme se synem kolem školy. A tak mu hned ukazuju – podívej, to je dům, je na co koukat, má to svou česko-německou přirozenost, ale v chladné strnulosti tam je velké množství detailů, drobností, které ten dům udělají krásný. Není to holá krabice, není to ani výkřik posledných trendů absolventů architektury. A hlavně, ten dům, povídám synovi, ten dům komunikuje s domy okolo. Je s nimi, netrčí dopředu, neřve svou obscénní sebestředností. Pohled na celek domů v okolí je pocitově v souladu.

A teď přijdou konšelé pražští a rozjásaně sdělí národu, že místo Hlavního nádraží v Praze, kudy jsme, předpokládám, prošli všichni, a jistě i projdeme, vybudují za dvě miliardy nádor. Proč nádor? Vždyť ten projekt je stejně rozjásaný jako samotní konšelé. Tak kde je problém? Na následující fotografii z návrhu vítězného projektu:

 

Podívejte se na tu komunikaci staré historické budovy a nového nádoru. Jak spolu ty stavby mluví, jak se prostorově ošmatávají, ten příkladný nesoulad starého s novým. Ta nevhodnost, nemístnost. Ta naprostá nezakořeněnost nové budovy. Cizí organismus, takový prostorový migrant mezi starousedlíky, který přišel znásilnit pravidla hry. Něco jako narvat mezi roubenky novostavbu, natřít ji na křiklavě růžovo a navíc ji osadit podnikatelským barokem (viz Wikipedie). Bez vkusu, bez citu k okolí. Čímž zrovna nadšeně neobhajuju současnou budovu nádraží, onu krabici (ač, přiznávám, zvykl jsem si na ni a přilnul), přesto i ten brutalistní socialistický styl k nám patří. Z minulosti se naprosto nemístnou architekturou nevylžeme.

Až mě udivuje, co jsou katedry architektury schopné vypustit s diplomem do světa. Noví architekti umí být extravagantní, umí šokovat, ale neumí architekturu, ke které nutně, opravdu nutně patří i to, že se k návrhu nové budovy musí zapojit i ohled vůči okolí. Jakmile architekt ignoruje okolí, stává se buranem. Buranem, který bez mrknutí oka posprejuje Chrám svatého Víta, protože on si myslí, že to graffiti, které stvořil, je prostě nádherné. Jen to. Jeho dílo je nádherné. Vidí jen to své, nevidí Chrám svatého Víta, jen výstřik své neopakovatelné jedinečnosti, kterou nejde nazvat jinak, než zapráskaná sebestřednost. A tím dokonalá ubohost architekta. A pokud někdo poukáže na to, že svým graffiti poničil Chrám svatého Víta, označí jej hystericky za zapšklého a nepřejícího konzervativce.

Moje dílo vyvolává kontroverzi, budí vášně, nastartovalo debatu, tak je přece v pořádku (takový argument použil i náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib, který nad návrhem tančí vítězné tance). Proč si tady proboha někdo myslí, že všechno musí budit kontroverze. Vzbudí, stejně jako třeba „socha Marie Terezie" ve tvaru figurky z Člověče nezlob se na Praze 6. Zpočátku byla kontroverze, že je to škaredá a ošklivá věc. Kontroverze obhájila, dle použité logiky Zdeňka Hřiba, její existenci. No a co pak? Debaty utichly a lidé na Praze 6 od té doby musí tiše chodit kolem ošklivé figurky na člobrdo. To je tak všechno. Ale hlavně, že jsou na Praze 6 světoví. Jo, jo. 

Nemluvě pak o tom, že se nádražní hala rekonstruovala před dvanácti lety za úctyhodnou jednu miliardu, že se do ní narvaly obchody, z jejichž existence tyje nějaká italská společnost (to je naše metoda, prodat a nemít z toho nic, nechat vydělávat jiné). A že je projekt nádoru označovaný za ekologický, ač je to kravina velikosti Brna, protože v plánu je zbořit polovinu nádražní haly a místo ní tam narvat očividnou ptákovinu plnou nevkusných a nehodících se sloupů ze dřeva. Jak ekologické je zbořit fungující a postavit tam nefungující? Ale jo, princip Green Dealu to vyjadřuje dokonale - fungující nahradit nefungujícím, ale marketingově daleko víc zajímavým. Takový pěkný pomník Gretě Thunbergové. A víme, že stávající hala je kulturní památkou? A že ji má nahradit nádor? No to jsme to dopracovali. Už zase.

Pražští konšelé s ministrem dopravy v závěsu oslavují takový nesoulad. Asi už jsou globální, už nevidí jedinečnost Prahy a její architektury. Ztratili pro ni cit i lásku. Narvou do historického jádra hlavního města a do těsné blízkosti historické budovy nádraží nežit, který nepůjde odříznout. Nejsmutnější na tom je, že tím nás a naši republiku nevedou za ruku na Západ, kde si své architektury váží, vedou nás na Východ, kde pro své nízké sebevědomí jedinečnost své země ponižují a odvrhují. Tak jsme na Východě, s nenávistí k sobě samým se chceme rovnat našim páníčkům ze Západu, a proto ničíme to, čím jsme.

 

Vložil: Štěpán Cháb