Volební krvák v Praze před kamerami ČT. 15 let od skandálu, po kterém radši volíme prezidenta přímo. Výročí Jakuba Vosáhla

Přímá volba prezidenta letos v lednu opět vzbudila velké vášně. A s nimi i pochybnosti, zda takto dramatická kampaň není až příliš likvidační pro naše společenské vazby. Je však vhodné připomenout si, jak může vypadat druhá možnost – volba poslanci a senátory. Je to patnáct let, co jsme ji absolvovali naposled. Za tu dobu jsme mnohé zapomněli, a v tomto případě je skleróza velmi milosrdná. Když byl 15. února 2008 Václav Klaus podruhé zvolen prezidentem, také si mnozí vydechli, že už to máme za sebou.

Zatímco přímá volba prezidenta se odehrává před zraky natěšeného i znechuceného národa, ty parlamentní se skrývaly v jednacích místnostech a přilehlých kuloárech. O to větší škody obvykle vzniknou, když z tohoto specifického prostředí něco unikne na veřejnost.

Za devadesát let nepřímých voleb většina z nich měla potenciál skutečně prvotřídní aféry.

Už Masaryk, v letech 1918 a 1920 zvolen suverénně a bez debat, se při obhajobě mandátu v roce 1927 musel snížit k dost nepěkným věcem. V této operaci sehrál jednu ze svých smutnějších rolí Masarykův věrný žurnalista Karel Čapek.

Když pak ve třicátých letech měl Masaryka vystřídat Edvard Beneš, kterého značná část politické reprezentace z různých důvodů upřímně nesnášela, dělaly se kvůli tomu takové psí kusy, že z toho vznikla celá kniha. Klimkův Boj o Hrad je dokonalý zabiják iluzí o meziválečném Československu.

Po Mnichovu se do funkce hlavy ořezané země pro změnu nikomu nechtělo, takže ctihodný soudce na penzi a čerstvý vdovec Emil Hácha čelil poměrně brutálnímu nátlaku, ať ji přijme.

Komunisté zcela vážně přemýšleli, že tu funkci zruší. Rozmlouvat jim to prý museli až v Moskvě. Prezidenti Klement Gottwald i Antonín Zápotocký pak byli vybráni na stranickém sekretariátu a parlamentem bez problémů potvrzeni.

Když ale v roce 1957 zrovna během oslav 40 let od VŘSR prezident Zápotocký zemřel, zasáhla ještě vyšší moc.

Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu lidového prezidenta se jeho nástupnictví řešilo už dopředu. A vybrán byl Viliam Široký. Předseda vlády měl po skoro čtyřiceti letech republiky konečně přinést prezidentskou funkci i na Slovensko.

Jenže na oslavách v Moskvě vedl československou delegaci Antonín Novotný, první tajemník strany. A když přišla zpráva, že v Praze prezident zemřel, vyslovil sovětský vůdce Nikita Chruščov před nastoupenou stranickou elitou názor, že nejlepším následovníkem by byl právě soudruh Novotný. Na Širokého, který snad už měl vyrobený i portrét do škol, se okamžitě zapomnělo a parlament téměř jednohlasně zvolil Novotného.

O kauze jeho rezignace na jaře 1968 jsme už psali. A hledání nástupce pak bylo jednou z typických epizod „Pražského jara“. Včetně toho, že se na chodbách Hradu mezi nepříliš nadšenými stranickými potentáty motal filmař Vachek s kamerou a natáčel dokument Spřízněni volbou. Výsledkem stranických dohod byla podpora generála Ludvíka Svobody, i když podle pozdějších vzpomínek byl spíš „neutrál, co nikomu nevadil“.

Když o sedm let později Svobodu střídal Gustáv Husák, musela se dokonce přepisovat Ústava.

A nástup Václava Havla v prosinci 1989 měl sice navenek fluidum revoluční euforie, v zákulisí se však musel vypořádat s populárním Alexandrem Dubčekem, který si na prezidentský úřad také myslel, a také s potřebou přesvědčit k volbě prominentního disidenta komunistický parlament. To zajišťoval premiér Marian Čalfa a některé vzpomínky, jak hlasy získával, se blíží až fyzickému týrání.

Jenže v roce 2008 se svět zákulisních intrik potkal s totálně transparentním universem začínajícího internetu. A jedna ze stran byla ochotna ukázat veřejnosti naprosto vše. 

Buldozer a zemětřesení 

Obhajující Václav Klaus byl i jako prezident čestným předsedou ODS, strany, kterou v devadesátých letech zakládal. Jeho strana v té době měla premiéra Mirka Topolánka a nejvíce poslanců i senátorů.

Jenže opoziční ČSSD vedl ambiciózní Jiří Paroubek, který navíc cítil křivdu z povolebních vyjednávání léta a podzimu 2006.

V české politice se v té době odehrávala nefalšovaná Hra o trůny silné politické generace, ve které intriky střídala chlapácká gesta a stříkající testosteron. Topolánek si leštil přezdívku „chlap s gulama“, Paroubkovi se zase říkalo „buldozer“.

Prezidentská volba tedy přišla do velmi bouřlivého klimatu. A Paroubek ještě přiložil pod kotel, když za kandidáta ČSSD vybral ekonoma Jana Švejnara, který byl od devadesátých let velkým odborným rivalem Václava Klause, jehož hospodářskou politiku ostře kritizoval.

Pro publikum vše vypadalo velmi spořádaně. Jediná předvolební debata kandidátů se odehrála v důstojné atmosféře Senátu a na veřejném obrazu pracovala první dáma, která v kulinární show připravovala Klausův oblíbený recept na kuře.   

V zákulisí se ale odehrávaly jiné věci.

Již před volbou se do médií dostala informace o schůzce Klausova kancléře Jiřího Weigla s lobbistou Miroslavem Šloufem, který měl blízko k Miloši Zemanovi. Bývalý předseda ČSSD měl ve straně stále velký vliv a mohl přimět několik poslanců či senátorů, aby se postavili Paroubkovi a volili Klause. Když o schůzce v hotelu Savoy začala psát média, oba aktéři tvrdili, že se jednalo o pouhé přání k narozeninám.

Později při policejním výslechu Weigl připustil, že se bavili i o tom, zda by Miloš Zeman nemohl veřejně podpořit Václava Klause.

Kauza, doložená videem z bezpečnostní kamery v hotelu, každopádně v médiích vyvolala senzaci a proti Klausovi postavila i řadu koaličních politiků. Navíc Strana Zelených, součást Topolánkovy vlády, Klause coby „klimaskeptika“ nesnášela a od počátku podporovala Švejnara.

Následovaly další události, které dost snižovaly důvěryhodnost volby. A kvůli tomu Jiří Paroubek přišel s požadavkem, aby se o prezidentovi hlasovalo veřejně. Doposud se přitom obvykle volilo tajně – vhozením lístku do urny za plentou. Výjimkou byl rok 1989, kdy chtěl na hlasující vidět Marian Čalfa.

„Veřejná volba je nejlepší možnost, jak zamezit řečem o korupci,“ řekl nyní Jiří Paroubek a podpořil ho i předseda Zelených Martin Bursík.

V pátek osmého února se poslanci a senátoři sešli ve Španělském sále Pražského hradu. Kandidát Jan Švejnar kouzlem nechtěného zahájil svůj projev slovy, že tento den je výročím velkého zemětřesení a on by chtěl takové zemětřesení udělat v české politice. Ve skutečnosti se třásla zem a valily kameny všude kolem něj.

 

Společná schůze obou komor Parlamentu ČR ke čtvrté prezidentské volbě ve Španělském sále Pražského hradu, foto Wikimedia commons

Výhrůžky na záchodech 

Dramatickou rozpravu ještě oživila tradiční zmatenost předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka, který jednání řídil. Jednoho z nejméně nápadných poslanců ČSSD nechal zvolit pár měsíců předtím do čela komory Jiří Paroubek s určitým politickým záměrem, který nevyšel, ale Vlček pak už ve funkci zůstal. Vynikal neznalostí procedur a tichým, vystrašeným hlasem, takže mu debaty sněmovních kohoutů přerůstaly přes hlavu pravidelně.

Onoho dne mikrofon zachytil jeho prosebná slova „Vojto, ty jsi právník, pojď mi pomoct,“ adresovaná místopředsedovi komory Vojtěchu Filipovi. „Nebav se s nimi a skonči to,“ procedil mezi zuby předseda KSČM. 

Pod předsednickým stolem se mezitím u pultíku překřikovali lidé z ODS a z ČSSD, zatímco v zákulisí všichni pracovali na pacifikaci vlastních poslanců, a naopak přemlouvání těch z druhé strany. Šířily se neuvěřitelné zkazky, co se odehrává třeba na pánských toaletách. Paroubek a jeho lidé vše okamžitě opakovali na mikrofon, takže veřejnost u televize získávala dojem nějaké hodně špatné gangsterky.

Procedurální spor, zda volit tajně nebo veřejně, nakonec zabral celý den. Hlasování v půl deváté večer probíhalo veřejně před televizními kamerami, ovšem Jiří Paroubek si stěžoval, že zabíraly jiné poslance, než měly.

V prvním kole nebyl zvolen ani jeden z kandidátů. Jan Švejnar získal většinu hlasů v Poslanecké sněmovně, Václav Klaus zase v Senátu a oba postupovali do kola druhého. To už se blížila 21. hodina, kdy jednání muselo skončit a volitelé se nebyli schopni shodnout, že tuto lhůtu prodlouží. Odvolilo se tedy druhé kolo volby, ale jednání bylo bez vyhlášení výsledků přerušeno do rána.

Hned na úvod pak Jiří Paroubek vystoupil s obviněním, že hlasy počítající poslanci ODS zfalšovali sčítání výsledků.

V koalici se během noci měli pohádat politici ODS a Zelených. Již předtím kamery zaznamenaly mezi Ivanem Langerem z ODS a Martinem Bursíkem ze Zelených hádku ve vládní lavici, která byla tak hlasitá, že ji zachytil několik metrů vzdálený mikrofon v řečništi. 

Kolaps 

Drama gradovalo, když během dopoledne soboty 9. února celkem tři zákonodárci opustili jednání ze zdravotních důvodů. Poslance ČSSD Evžena Snítilého musela dokonce sanitka odvést na kardiologii.

ČSSD naznačovala, že se poslanec zhroutil po nátlaku od ODS, konkrétně ministra vnitra Ivana Langera, kterého se Snítilým měli vidět na chodbě krátce před jeho hospitalizací. Jiří Paroubek přivedl před novináře dva vyděšené poslance ČSSD, kteří na jeho výzvu popisovali, co měli z jejich rozhovoru slyšet.

Langer tvrdil, že poslanci Snítilému jako lékař poskytoval první pomoc, když se zhroutil po nátlaku svých spolustraníků (Snítilý se předtím místo podpory Švejnara zdržel hlasování a skutečně čelil kritice).

„Rozum mi zůstává stát, když vidím, jak hluboko mohou zákonodárci ČSSD klesnout. Je mi líto, že to musíme prožívat,“ řekl ministr Langer novinářům.

Zatímco poslanci nadále řešili, co dál, světová média vydávala zprávy s titulky na úrovni „Cirkus v Praze“. 

K třetímu a poslednímu kolu hlasování došlo až v půl druhé odpoledne. Většiny nedosáhl ani jeden z kandidátů a tím první volba skončila neúspěšně. 

Bobošíková přišla a zase odešla 

Mnozí si v tu chvíli vzpomněli na volby pět let nazpátek, kdy byl Václav Klaus zvolen až ve třetím kole třetí volby. Nebyl považován za favorita, protože koalice ČSSD, lidovců a Unie svobody měla většinu v obou komorách. Jenže intriky rozhádaly zejména sociální demokracii, kde se proti sobě postavila křídla předsedy Vladimíra Špidly a bývalého předsedy Miloše Zemana, který sám kandidoval. Špidlův sekundant Stanislav Gross organizoval proti Zemanově kandidatuře zákulisní akci, které se svým lidovým humorem říkal „operace důchodce“. Po osmi kolech nedůstojných tahanic několika sociálním demokratům povolily nervy a raději hodili lístek Klausovi.

Tentokrát nic takového nehrozilo, Jiří Paroubek totiž trval na tom, aby se i ve druhé volbě hlasovalo veřejně, zvednutím ruky, v sále a před kamerami.

O týden později dorazil do Španělského sálu i sledovaný poslanec Snítilý. Každému na potkání vykládal, že má sto chutí se vzdát poslaneckého mandátu. Kromě hospitalizace na kardiologii totiž v týdnu mezi volbami navíc dostal poštou v obálce kulku.

Stejný vzkaz obdrželi čtyři další volitelé, které spojovalo to, že v první volbě hlasovali pro Václava Klause. Šlo o dva poslance Miloše Melčáka a Michala Pohanku, zvolené za ČSSD, kteří ale již dříve stranu opustili. A dvojici senátorek Lianu Janáčkovou a Janu Juřenčákovou.

Do volby se opět přihlásili Klaus se Švejnarem, navíc přibyla europoslankyně Jana Bobošíková. Tu navrhl poslanecký klub KSČM, ale krátce před volbou se své kandidatury vzdala. Podle sociálních demokratů měla jen rozmělnit podporu pro Švejnara a pomoci Klausovi.

Bylo totiž zřejmé, že půjde o každý hlas. Velké emoce tedy vyvolalo, když Evžen Snítilý ohlásil, že bude hlasovat pro Václava Klause. Jiří Paroubek na místě nechal svolat poslanecký klub a Snítilého z něj vyloučit. Rozruch vzbudila i absence poslankyně Zelených Olgy Zubové, pro kterou předseda Bursík dokonce poslal do Kutné Hory ministryni Džamilu Stehlíkovou, aby ji coby psychiatrička přemluvila a přivezla.

Mezitím Václav Klaus ustálil svůj zisk na 141 hlasech poslanců a senátorů, což byl přesně počet potřebný v závěrečném kole, kdy už se sčítaly hlasy z obou komor. Ve třetím kole druhé volby skutečně byl zvolen Václav Klaus.

„Lidmi, kteří po dlouhých letech v ČSSD náhle prozřeli,“ komentoval to posměšně Jiří Paroubek v narážce na hlasy od Melčáka, Pohanky a Snítilého.

Poražený Jan Švejnar ve svém kandidátském projevu dal i jeden slib. Pokud prý bude zvolen, bude prosazovat, aby si v roce 2013 už občané mohli prezidenta volit sami a nedocházelo k tomu, co se právě odehrálo na Pražském Hradě.

Nakonec zvolen nebyl, ale přímá volba prezidenta se v lednu 2013 skutečně konala.

A začala psát úplně novou kapitolu českého prezidentství. 

Zdroje: Klimek Antonín: Boj o Hrad, Kopeček Libomír: Hodný, zlý a ošklivý, Macháček Michal: Husák, Suk Jiří: Labyrintem Listopadu, MF Dnes, Aktuálně, Novinky, Wikipedia

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

Václav Klaus, Jiří Paroubek, volba prezidenta, Výročí Jakuba Vosáhla, HP,