Moudrý klaun odmítl stát se šaškem. Vždy říkal, co si myslel, a to se neodpouštělo. Tajnosti slavných
14.01.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Jan Werich v legendární historické komedii Císařův pekař - Pekařův císař
AUDIO/VIDEO Po celý život doplácel na to, že říkal nahlas, co si myslel. Díky tomu se stal respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. A také byl za to náležitě potrestán.
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Autora tak jednoduchých a přitom mimořádně výstižných slov snad ani není třeba představovat. A pokoušet se napsat o Janu Werichoviněco originálního je už dnes zhola nemožné. Moudrý muž, legenda českého divadla, filmu i literatury… Byl skvělý herec a komik, moudrý klaun a filozof, odmítal se ale stát šaškem režimu.
Unikátní záběry z roku 1938 o nebezpečí nacismu
Voskovec & Werich a Osvobozené divadlo:
Drzý jedináček
Jan Křtitel František Serafínský Werich se narodil 6. února 1905 na pražském Smíchově jako jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny, a Gabriely, dcery smíchovského hostinského. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích. „Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho,“ vyprávěl kdysi. Životního přítele Jiřího Voskovce potkal kdysi v centru Prahy, po čase se setkali znovu v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal Voskovec.
Nebe na zemi:
Bavilo je bavit lidi
Začátek jejich tvůrčí spolupráce spadá do období, kdy oba studovali na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během třítýdenního pobytu u Voskovcových v Sázavě se tenkrát zrodila Vest Pocket Revue, původně jakási malá revue do kapsičky u vesty. Werich byl tehdy na plakátech uveden jako J. W. Rich. Premiéru měla na jevišti Umělecké besedy 19. dubna 1927 a byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea. „Když jsme hráli poprvé a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vysvětlil Werich. Tyhle dva jejich přátelé vždy považovali za jednu duši ve dvou tělech. „Když jednoho začala bolet hlava, chytilo to za chvíli i druhého,“ vzpomínal Werich. Původně chtěli diváky především bavit, měli v plánu vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky. Nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let je ale přivedla k politické satiře.
Čochtan vypravuje:
Politická filmová komedie
Ta poprvé prosákla v roce 1932 do antické hry Caesar, pak následovaly další, například Osel a stín, Kat a blázen či Balada z hadrů, která patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby. Vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje divadelním postavám, případně komentují před oponou mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově „srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů“. Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití Werich dával přednost poetické komice, inspirované herectvím zejména Charlieho Chaplina. Tato inspirace byla zřetelná i v jeho filmových rolích ze třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla a přispěly ke vzniku nového žánru – české politické filmové komedie. Především ve spolupráci s režiséry Martinem Fričem a Jindřichem Honzlem vzniklo několik nezapomenutelných autorských projektů, například Pudr a benzín, Peníze nebo život či Svět patří nám. Éra Osvobozeného divadla skončila zákazem v listopadu 1938.
Ten umí to a ten zas tohle
(z filmu Císařův pekař – Pekařův císař):
Největší vůl se vrátil
V lednu 1939 emigrovali Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem do USA a po návratu v roce 1946 založili Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu 1948 tu měl premiéru i slavný americký muzikál Divotvorný hrnec, ve kterém hrála hlavní roli Káči do té doby neznámá Soňa Červená a legendárního vodníka Čochtana Jan Werich. Po Voskovcově emigraci ale divadlo zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína. Od roku 1948 působil Jan Werich v řadě divadel. Na poslední děkovačku slavného muzikálu v roce 1950 si přinesl velký kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Pak vzal do ruky kontrabas, začal s ním točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“zeptal se herec František Černý. „Své známé v base,“ odvětil Werich.
O přátelství:
Nová ‘dvojka’ s Horníčkem
Werichova poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem. V letech 1956 až 1961 vedl pražské Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC, a s novým partnerem Miroslavem Horníčkem vystupoval znovu ve slavných ‘forbínách‘, tedy komických a satirických předscénách. Společně také obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla. Ve filmu dostal po válce málo šancí, televize k němu naštěstí byla štědřejší. Z inscenací, ve kterých hrál, se především díky němu staly legendy. Každému se jistě vybaví nezapomenutelný Císařův pekař a pekařův císař, filmová pohádka Byl jednou jeden král nebo televizní filmy Medvěd a Kočár nejsvětější svátosti. Skutečně významnou roli vytvořil v satirické fantazii Až přijde kocour. V letech 1953 až 1969 také namlouval v rozhlase Haškova Švejka. Stále více se projevoval i jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum. Ke konci 50. let se několikrát vypravil do Itálie, jednou i s dcerou Janou, a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny. Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec.
Ezop a brabenec:
Troufal si až příliš
V roce 1968 vysílala Československá televize devítidílný publicistický cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov a po srpnové okupaci chtěl emigrovat do Rakouska. Nedokázal ale svou vlast opustit a brzy se vrátil. Následná normalizace pro něj znamenala konec divadla, jeho jméno zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy… V té době už začal trpět zdravotními problémy, takže svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na Kampě a chalupu ve Velharticích. V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s jeho jménem a televize odvysílala dlouhé záběry Jana Wericha, sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci, poslouchajícími projevy Jiřiny Švorcové a dalších ‘angažovaných‘ umělců. Jeho podpis je ale dodnes předmětem dohadů. Werichovi zastánci tvrdí, že prý žádal úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy.
Vzkaz českému národu:
Z boje s lidskou blbostí neutíkal
Obecenstvo se s ním naposledy zasmálo na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Sice ho to pozvedlo na duši, pocitu hořkosti se ale nezbavil. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau. Jan Werich jednou řekl, že miluje „pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy“. Stal se respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával. S výjimkou krátkého období žil od roku 1945 na pražské Kampě v ulici U Sovových mlýnů, ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako Dobrovského nebo častěji Werichova vila. V roce 1980 zastihla smrt jeho manželku Zdeňku. Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců, zemřel 31. října 1980 a byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také jejich dcera Jana a 1. července 1981 odešel navždy i Voskovec.
Vložil: Adina Janovská