Nejslavnější muži byli jejími milenci, přesto byla většinou sama. I když o všechno přišla, vždy znovu zvedla hlavu. Tajnosti slavných
27.02.2017
Foto: DAFA-Film
Popisek: Hned první filmová role v romantickém dramatu Světlo jeho očí udělala ze Zity Kabátové hvězdu
I když jejími láskami byli muži zvučných jmen, prožila Zita Kabátová většinu života sama. Přesto se snažila neztrácet optimismus, i když to často bylo hodně těžké. Na jejím stromě života uzrálo několik hodně trpkých plodů, žádný ji však nesrazil na kolena.
Na kontě měla desítky divadelních rolí a šedesát dalších ve filmu. Oficiálně svou kariéru ukončila v roce 2005, tedy ve dvaadevadesáti letech, když už trpěla následky vážného úrazu. „Už nikdy nebudu hrát ve filmu, už na to nemám. Já bych roli uhrála. Nádherně. Kdyby šlo jenom o to to tam odkecat. To jo. Ale dostaňte mě v pořádku tam a zpátky. Umyjte mě. Načančejte a odličte mě. A tohle všechno, to už je na mě strašně moc,“ prohlásila. Toto předsevzetí pak ale stejně ještě dvakrát porušila, když přijala role ve filmech Hodinu nevíš... a Pamětnice.

S rodiči Annou a Benno Kabátem
Ochotníci si ji půjčovali
Narodila se 27. dubna 1913 na Malé Straně. Její otec Benno Kabát byl architekt a památkář a pracoval na opravách umělecky nejvýznamnějšího pražského barokního skvostu, chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Současně byl ale také vášnivý divadelní ochotník a psal divadelní hry pro loutkové divadlo. Zitina maminka Anna hrála jako ochotnice v Malostranské besedě a jejím bratrancem byl pražský kabaretiér a první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský. „Ochotníci si o mně mezi sebou řekli a pak si mě půjčovali. Vždycky, když potřebovali nějaké mládě, dostala jsem roli. Zvlášť ty hubaté,“ popsala lety své začátky v jednom rozhovoru. Vystupovala na žižkovské scéně u Karla Želenského a u ochotníků, kde hrála i po absolvování gymnázia a klášterní školy. Počátkem 30. let toužila hrát v Divadle Vlasty Buriana a v Osvobozeném divadle, chyběly jí ale zkušenosti. Kolem roku 1935 začala konečně hrát profesionálně a tři sezony působila v Divadle Oldřicha Nového. „Až on mě naučil normálnímu hraní, přes něj jsem se dostala k činohře,“ prozradila.

Jedna z nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let
Sbírka slavných milenců
Již v roce 1936 dostala první filmovou roli v romantickém dramatu Světlo jeho očí a vzápětí se o ni režiséři začali doslova prát. Stala se jednou z nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let a zahrála si v té době v dlouhé řadě filmů. Popularitu a život v uměleckých kruzích si užívala opravdu naplno a nikdy se netajila tím, že měla celou řadu milenců zvučných jmen, jako byl Jára Pospíšil, František Juhan, František Paul či František Kožík. A bezpochyby ještě další. Například v pořadu České televize Neobyčejné životy se rozpovídala o Burianovi a Novém. „Buriana i Nového si manželky velmi hlídaly. Ale jakmile jsme odjeli s divadlem někam na zájezd a ony zůstaly v Praze, tak je neuhlídaly, neměly šanci!“ rozesmála se a dala tím najevo, že i oni nejspíš prošli její ložnicí. Sám Vlasta Burian o ní jednou prohlásil: „Za hřích by stála!“

S Vlastou Burianem v komedii Přednosta stanice
Neodpustitelné hříchy
Po druhé světové válce stanula před vyšetřovací komisí, která s ní tvrdě zúčtovala kvůli dvěma prý naprosto neodpustitelným prohřeškům. Prvním byla operetní veselohra Hudbou za štěstím (Verliebte Leute), která byla natočena v roce 1944 v duchu vídeňských dobových filmů v produkci společnosti Prag-Film. Kromě režiséra Miroslava Cikána dala práci řadě českých herců, režisérovi Miroslavu Cikánovi, kameramanovi Karlu Deglovi a zvukaři Antonínu Rambouskovi. A tím druhým bylo drama ze života loďařů na Labi Osud na řece (Schicksal am Strom). Režíroval ho sice Němec Heinz Paul, pracovali na něm ale kameramani Václav Hanuš a Míla Vích, architekti Jan Zázvorka a Bohumil Heš, zvukař Emil Poledník a vedoucí výroby Rudolf Stahl. K tíži jí byla přičtena i skutečnost, že oba filmy natočila pod pseudonymem Maria von Buchlow. Za trest nesměla nejen před kameru, ale zakázáno jí bylo i jakékoli jiné veřejné účinkování. Navíc byla znárodněna vila v Dobříni, kterou pro rodinu postavil její tatínek. „Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako velký škraloup a měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy,“ posteskla si v životopisu, který s ní sepsala Marie Formáčková.

Ve filmu Osud na řece, za který zaplatila čtvrtstoletím kariéry
Manželství na dálku nevyšlo
V té době ji režisér Ladislav Brom seznámil s Jerry Králem, ředitelem firmy Zeiss Ikon v indické Bombaji. V roce 1946 se paní Zita za něj provdala. Chtěla s ním odletět do Bombaje, nedostala ale vízum, a tak musela zůstat v Československu, zatímco manžel dál pracoval v Indii. Když byl po čase přeložen do Londýna, zažádala Zita znovu o vízum, opět ale marně. Psal se totiž rok 1948. Naděje na společný život tím definitivně zemřela, a tak se na dálku rozvedli. V té době herečka žila na pokraji chudoby, naštěstí jí kamarádka, majitelka fotoateliéru, nabídla místo. Zita totiž uměla dobře malovat, a tak ve fotoateliéru kolorovala a retušovala fotografie, malovala ale také květiny na porcelán. Po roce 1953 se konečně dostala alespoň do Pražské estrády a od roku 1954 začala vystupovat ve Vesnickém divadle pod jménem bývalého manžela, jako Zita Králová.

Při křtu jediného syna Jiřího
Marný souboj se smrtí
V roce 1956 se podruhé provdala za veslaře-skifaře, československého reprezentanta a olympionika Jiřího Zavřela. Vzali se krátce poté, co byl Jiří propuštěn z jáchymovských uranových dolů, kde byl deset let vězněn z politických důvodů. Po roce se jim narodil syn Jiří. Oba muži Zitina života ale nakonec emigrovali do zahraničí, manžel v roce 1965 a syn ve druhé polovině 90. let. „Můžu říct, že mám dobré přátele, kteří mi v nouzi nejvyšší pomohli,“ vzpomínala například na režiséry Steklého, Fuku či Dudka, kteří ji do svých filmů propašovali, protože věděli, že žije sama se synem. „Syn byl velký dar osudu a je jím stále. Díky němu mám čtyři vnoučata, a i to je důvod, proč jsem pořád ráda na světě,“ dodala. V sedmdesátých letech se živila jako vedoucí několika pražských kin, mimo jiné kina Illusion, které se specializovalo na filmy pro pamětníky. Její první rolí po tak velkém odstupu byla Marie ve filmu Hvězda z roku 1969 a naplno začala znovu natáčet až po čtvrtstoletí. Dlouho na ni ale čekaly pouze malé vedlejší role, režiséři se přece jen ještě nezbavili obav, že by se její příliš výrazné působení na plátně nemuselo někomu líbit. Opravdu velkých příležitostí se znovu dočkala až po roce 1989.

S režisérem Danem Svátkem v roce 2009 při natáčení filmu Hodinu nevíš…
Přibývající léta ji nezastavila
I když už jí táhlo na osmdesátku, dokázala ještě ztvárnit řadu krásných velkých postav. Mimo jiné ve filmu Zapomenuté světlo, v Brabcově černé komedii Král Ubu, ve slovenském filmu Modré z Nebe či v nezapomenutelném Babím létu a Želarech. Vrátila se i do divadla, v letech 1997 a 1999 hostovala v pražském Divadle Pod Palmovkou. Její kariéru definitivně ukončil vážný úraz až v roce 2005, kvůli němuž prožila posledních sedm let v léčebně pro dlouhodobě nemocné v pražském Motole. Ani to jí ale nemohlo zkazit náladu. Ráda přijímala návštěvy, četla stále bez brýlí, luštila křížovky a pracovala na svých knihách. Zemřela ve spánku 27. května 2012, v úctyhodných devadesáti devíti letech. Jakoby čekala na svého syna, který přiletěl z USA jen pár dnů před její smrtí.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská