Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Malostranský ďábel, vrah, satanův přítel… Měl vše, jen svědomí mu scházelo. Muž s geniálním mozkem dokonce vyvolával ďábla a po nocích pořádal pitky. Účty ale platili jiní. Tajnosti slavných

14.08.2016
Malostranský ďábel, vrah, satanův přítel… Měl vše, jen svědomí mu scházelo. Muž s geniálním mozkem dokonce vyvolával ďábla a po nocích pořádal pitky. Účty ale platili jiní. Tajnosti slavných

Foto: archiv

Popisek: Jiří Arvéd Smíchovský

Válečný dezertér a nacistický udavač nakonec skončil ve službách StB, a když na něj přišla řeč, poválečný tisk si nebral servítky. Již za první světové války dezertoval a později kolem sebe šířil jen zlo. Nahlédněme do života muže, který zůstává opředen tajemstvím.

Byl dvojnásobný doktor a uznávaný hermetik, tedy znalec starověké, nicméně stále živé filozofické teorie, za jejíž součásti jsou pokládány alchymie, astrologie, magie a kabala. Muž s geniální pamětí, mimo jiné i fotografickou, díky této dispozici bravurně zvládal osm jazyků a v novodobých českých dějinách zaujal místo jako osobnost přinejmenším rozporuplná. Na jedné straně se mimořádně vzdělaný a nadprůměrně inteligentní potomek váženého pražského rodu zabýval okultními vědami, a dokonce se snažil v pražském domě U Zlaté lodi vyvolávat ďábla. Současně ale byl nebezpečný kolaborant a udavač, a to nejen během druhé světové války, ale i v éře, která následovala po ní. Kde je ale pravda a lze ji vůbec najít? Jan Poláček, autor knihy Malostranský ďábel aneb Život a smrt mága dr. Smíchovského, kterou vydalo nakladatelství Plus, nehledá ve svém ‘dvojportrétu‘ definitivní odpověď, ale osobitým způsobem ve dvou liniích skládá jednotlivé střípky, tvořící obraz života této nejednoznačné osobnosti české minulosti.

Malostranský ďábel

Tajemný dům U zlaté lodi

Tajemstvím byli prý odedávna opředeni nejen jeho obyvatelé, ale především samotný dům U zlaté lodi. Na levém břehu Vltavy na Malé Straně, na rohu ulic Letenská a U Lužického semináře, stojí dům s č. p. 118 už čtyři sta let. Postavit ho nechal počátkem 17. století tehdejší primátor Menšího Města pražského Baltazar Globic a na jeho roh nechal umístit domovní znamení – zlatou loď. Díky strategické poloze prosperoval již od počátku jako zájezdní hostinec a pod jeho střechou hledali útočiště obchodníci, kupci i všelijací povedení kumpáni, například i legendární loupežník Babinský. Dům přestál pražské stavovské povstání, bitvu na Bílé hoře i Třicetiletou válku. Během 17. století vystřídal řadu majitelů, bohatých měšťanských, kupeckých i předních šlechtických rodin. Během 19. století ho vlastnily a měnily bohaté pražské měšťanské rodiny, mimo jiné rodina Váňů a Smíchovských, kteří ho kompletně zrekonstruovali a vybavili starožitným nábytkem.

Smíchovští ho obývali i po většinu 20. století. Přestavba domu vycházela především z potřeb firmy R. Smíchovský, která obchodovala s tiskařskými a knihařskými stroji. Arvédův otec Rudolf se sice považoval za Němce, byl ale národnostně tolerantní a oženil se s Češkou Růženou Rožánkovou. Byl katolicky založený, dokonce se stýkal i s papežem. Rytíř řádu Božího hrobu a čestný občan italského města Trévi, který podporoval výtvarné umělce, měl kromě Jiřího Arvéda ještě dceru Blanku.

Starobylý dům U zlaté lodi dnes

Starobylý dům U zlaté lodi dnes

Chtěl se stát zasvěceným

Právě v tomto historickém domě, v němž se dodnes dochovala mimo jiné i gotická sklepení, se narodil 1. května 1898 onen tajemný muž, který nadělal svému otci náklonností k černé magii a sklonem k homosexualitě spoustu problémů. Po maturitě na pražském německém gymnáziu ve Štěpánské ulici začal v roce 1916 studovat v Praze práva, musel ale narukovat na italskou frontu. Jenže dezertoval a poté se schovával v Pise. Tehdy začal údajně pracovat pro italskou tajnou službu. Po válce dokončil práva v Německu a filozofii ve Francii. Mluvil osmi jazyky, což souviselo s jeho geniální pamětí. Vynikal znalostmi a touhou po poznání tajemství světa, která ale vždy směřovala do mystické oblasti a tajných nauk minulosti.

Věřil, že vše podstatné už bylo objeveno, přístup k tomu ale mají jen zasvěcení. Celý život proto podřídil úsilí stát se jedním z nich a uvádí se oněm, že byl svobodný zednář. „Těžko říct, co všechno je pravda a jestli to o sobě šířil on nebo druzí,“ konstatoval před časem v pořadu Českého rozhlasu historik Dalibor Státník, který studoval jak spisy, které na Smíchovského vedla tajná policie, tak i spisy soudní. Poté začal Arvéd studovat teologii v pražském německém bohosloveckém semináři, odkud byl jako vynikající student poslán do Říma. Se získanými poznatky ale nebyl spokojen, a tak přešel na státní univerzitu v Římě, v Toulouse v jižní Francii a v Paříži, kde studoval staré dějiny a srovnávací dějiny náboženské. Po získání doktorátů v Římě i ve Francii se stal soukromým docentem pro srovnávací dějiny náboženství a náboženskou psychologii. Po návratu do Prahy se zpočátku věnoval firmě svého otce jako prokurista, poté formálně působil jako advokát.

Ďáblova tajná ‘dílna‘

Již během pobytu v Itálii vyhledával hermetickou literaturu a nevyhýbal se ani klášterním knihovnám. Kupoval nebo zabavoval vše, co ho zajímalo, a posílal v bednách domů. V patře domu U zlaté lodi pak zřídil velkou knihovnu se vzácnými tisky a rukopisy a v historických sklepeních prováděl i praktické pokusy s černou magií, k čemuž si přizvával podobně zaměřeného Felixe Camaru z Míšeňské ulice. Jeho neštěstím byla touha odhalovat tajemství, a když ho nenašel v knihách, začal po něm pátrat mezi lidmi. Vstupoval do různých ‘tajných‘ spolků, sdružení, sekt, církevních řádů i politických stran a všude se snažil odhalit nejtajnější informace. Kopírovat je nemusel, prostě si je zapamatoval.

Mimořádné vědomosti mu otvíraly dveře všude, kam zamířil, a šlo to tak daleko, že v pražských vinárnách flámoval s významnými osobnostmi a vytahoval z nich v alkoholickém opojení, co by jinak neřekli. Ve vinárnách ale zanechával dluhy, které potom platila jeho matka. Tato jeho snaha ale neušla pozornosti různých zpravodajských služeb. Jako agent italské vojenské a později i civilní zpravodajské služby působil až do roku 1930. Za protektorátu se pak stal i agentem německé tajné služby Sicherheitsdienst, což mu mimo jiné umožnilo přístup do neveřejných fondů tehdy uzavřené Univerzitní knihovny. Jako vzdělaný svobodný zednář umožnil nacistům průnik do jejich české lóže, dodával informace o organizaci českého Sokola, zpracovával materiály o okultních společnostech a o odbojové protirakouské organizaci Maffie. Změnil si jméno na Georg Arwed Smichowski a měl vlastní kancelář v úřadovně tajné služby v Beethovenově ulici č. 5 (dnes Opletalova). Současně si ale začal pečlivě vytvářet alibi do budoucna tím, že vybrané lidi varoval před zatčením, a dvakrát na to málem doplatil. V srpnu 1941 byl zatčen gestapem, když se jeho jméno objevilo v diáři jednoho zabitého odbojáře, a ve vězení si pobyl necelého půl roku, než ho ochránci ze Sichercheitsdienstu dostali ven. Něco podobného se opakovalo v září 1944 a na svobodu se dostal v dubnu 1945.

Hrobka rodiny Smíchovských na pražských Olšanských hřbitovech. Odpočívají v ní všichni, jenom ostatky Josefa Arvéda skončily neznámo kde

Hrobka rodiny Smíchovských na pražských Olšanských hřbitovech. Odpočívají v ní všichni, jenom ostatky
Josefa Arvéda skončily neznámo kde

Údajné informace, na které vsadil, ho nakonec zabily

Když válka končila, Smíchovský udělal poslední odvážný pokus o záchranu. Při domovní prohlídce ukradl prsten, Němci ho zatkli jako zloděje a 1. května 1945 se ocitl na Pankráci. Předpokládal, že se mezi obyčejnými kriminálníky ztratí. Jenže byl poznán, 15. května 1945 zatčen, obžalován ze zločinů proti státu a z udavačství a 29. dubna 1947 odsouzen na doživotí. Postupně byl vězněn na Pankráci, v kamenolomu Dolní Bříza, na Borech a nakonec na Mírově. Ani ve vězení se ale nevzdal intrik. Stal se z něj pro změnu udavač a donašeč pro vězeňskou správu a hojně využívaný svědek Stb v politických procesech. Podle dokumentů přivedl na popraviště skoro padesát nevinných lidí. Byl ostatními vězni velmi neoblíbený, ale díky své činnosti měl statut prominentního vězně. Měl vlastní celu, jídlo, knihy a podobné vymoženosti.

Doufal v propuštění a údajně vsadil na to, že se o něm říkalo, že má jakési informace o českých předmnichovských politicích, což by se mohlo komunistům hodit. „On je do jisté míry učil, jak má tajná policie fungovat. Také udával konfidenty gestapa. Chtěl si zkrátka zachránit holý krk,“ konstatoval historik Státník. O jeho služby dokonce projevila zájem i sovětská NKVD, která připravovala jeho deportaci do SSSR, nakonec ale jeho promiskuita ve službách komukoliv začala být nebezpečnou i pro komunisty. Nikdo si nebyl jistý, co vlastně o něm Smíchovský ví a komu to řekne. A tak bylo v nejisté době počátku 50. let nakonec rozhodnuto, že bude raději nenápadně zlikvidován. V roce 1951 skončil ve věznici Mírov, kde si podle Státníka patrně ve stavu šílenství provedl rituální obřízku, dostal infekci a zemřel udušením. Podle jiných zpráv byl udeřen do hlavy tvrdým předmětem na chodbě mírovské věznice a přitom mu byla poškozena prodloužená mícha, kde je centrum dýchání. Za velkých útrap zemřel 22. ledna 1951 a úřední diagnóza tvrdí, že zemřel ve vězeňské nemocnici na tuberkulózu. Byl pohřben 25. ledna 1951 na dnes již neexistujícím vězeňském hřbitově do hrobu č. 301.

Čtěte také:

Skvělý herec, ale mizerný člověk, který se ještě navíc rád napil. Když na legendárního herce přijde řeč, leckterý kolega na něm nenechá nic suchou. Byl opravdu tak zákeřná stvůra? Tajnosti slavných

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace