Byli jako oheň a voda, na společné štěstí si ale museli počkat až do důchodu. Nezapomenutelný představitel moudrých a svérázných dědků řešil rozvod s jednou manželkou dvakrát. Tajnosti slavných
25.06.2016
Foto: archiv ČT
Popisek: V hereckých kruzích říkali Bohuši Záhorskému poslední baron, kolegyně mu ale přezdívaly Bonbónek
Kdo by to do populárního představitele moudrých a dobrosrdečných dědečků řekl! Osudy Bohuše Záhorského a o čtyři roky starší Vlasty Fabianové se protnuly několikrát. Vlasta se totiž provdala za muže, kterému Bohuš odvedl manželku. A o pár let později od něj odvedl i ji.
Elegán Bohuš Záhorský bezpochyby patřil k velkým postavám českého herectví 20. století. Jeho repertoár byl velmi široký. Hrál milovníky, malé úředníky, policisty, zlodějíčky i velké šéfy. Mnozí si ho vybaví například jako intrikánského komořího Langa z dvouodílné komedie Císařův pekař a pekařův císař či krále z pohádek Hrátky z čertem a Šíleně smutná princezna, ti mladší už ho spíš vnímají jako představitele dobromyslných strýčků a dědečků, například v nestárnoucí komedii Léto s kovbojem. Sotva by do něj někdo řekl, že komplikované mezilidské vztahy řešil nejen před kamerou, ale i v soukromí. Jeho životní láskou byla slavná herečka Vlasta Fabianová a Záhorský se stal osudovým mužem, který hned dvakrát zničil manželství jedinému muži, herci a režisérovi Josefu Bezdíčkovi.
Se Zitou Kabátovou v roce 1939 v romantickém dramatu Zlatý člověk
Kvůli otci dal přednost pseudonymu
Jmenoval se Bohumil, někdy je uváděno i Bohuslav a ve studentských dobách mu kamarádi říkali Bóža. Bohuš Záhorský se narodil 5. února 1906 v Praze a byl synkem z takzvané dobré rodiny. Jeho otec, inženýr Jan Záhorský, se věnoval mostnímu stavitelství, později přednášel jako profesor na ČVUT a z pozice národních socialistů se věnoval i politice. Jenže jeho syn se již v útlém dětství tak nadchnul pro divadlo, že v kvintě odešel v roce 1923 z reálného gymnázia na pražskou Státní konzervatoř, kde studoval herectví. Již tehdy začal vystupovat v avantgardních projektech Jiřího Frejky a jeho Zkušební scény, kvůli otci ale v té době používal pseudonym Bóža Horský. Nakonec nedokončil ani konzervatoř a v roce 1925 nastoupil do stálého angažmá v Divadle Rokoko, které ale nedlouho poté skončilo bankrotem.
Několik následujících let zakusil naplno strasti herecké profese. Střídal angažmá, často s nejistou budoucností, prošel kočovnou společností Anny Steimarové, jednu sezónu strávil i v novém Uměleckém studiu Vladimíra Gamzy, a pak znovu spolupracoval s Jiřím Frejkou. Důležité setkání s E. F. Burianem vyústilo v roce 1929 v jeho angažmá v Zemském divadle v Brně, kde navázal pracovní kontakty s režisérem Jindřichem Honzlem, a s ním pak přešel do legendárního pražského Osvobozeného divadla, v němž působil až do roku 1938.
S Jaroslavem Marvanem ve slavné hudební pohádce Šíleně smutná princezna
Herecky vyrostl v Osvobozeném divadle
Na jeho další profesní růst měla obrovský vliv právě spolupráce s Voskovcem a Werichem. Důležité role si zahrál ve všech jejich stěžejních hrách a díky nim také vstoupil do světa filmu. Poprvé stanul před kamerou v roce 1931 jako sourozenec hlavní ženské hrdinky v komedii Pudr a benzin. V dalším filmu na něj připadla menší role nezaměstnaného, v posledním snímku Svět patří nám z roku 1937 již ztvárnil dějově významnou postavu podvodníka Dexlera. Mezitím začal účinkovat i v projektech jiných režisérů a ve druhé polovině 30. let se jeho filmografie začala utěšeně rozrůstat. Během okupace si několikrát zahrál mimo jiné i ve filmech Oldřicha Nového. Mezitím byla činnost Osvobozeného divadla v roce 1938 nuceně ukončena, takže začal hrát v Divadle U Nováků a v roce 1940 přešel do Nezávislého divadla, na jehož jevišti strávil většinu válečných let.
Jeho poslední ‘štací‘ před osvobozením se stalo Intimní divadlo, které bylo po válce přejmenováno na Realistické divadlo. Tam ale Záhorský odehrál pouze jedinou sezónu. Celé jeho další divadelní působení je od roku 1946 spojeno s Národním divadlem. I tady zpočátku účinkoval jen ve vedlejších rolích, což mu ale umožnilo hned v první sezóně nastudovat neuvěřitelných deset premiér. I později hrál spíš jen vedlejší role, které ale díky vyzrálému herectví dokázal povýšit na výrazná herecká vystoupení. Zaujal v klasických kusech, nevyhnul se ale ani tendenčně pojatým excesům jako Nezapomenutelný rok devatenáctý, v němž si zahrál V. I. Lenina. Na jevišti Národního divadla stanul naposledy v Jiráskově Lucerně, která měla premiéru v lednu 1976.
S Helgou Čočkovou v roce 1968 na jevišti Národního divadla v dramatu Karla Čapka Bílá nemoc
Dědky povýšil na hvězdy
Od konce druhé světové války si zahrál ve více než stovce filmů, do diváckého povědomí se ale zapsal především jako bezkonkurenční představitel různých dědků a stařečků, obdařených životní moudrostí, citem, ale často také tvrdohlavostí a zatrpklostí. První takovou postavu si zahrál již ve dvaačtyřiceti letech v dramatu Ves v pohraničí. V dlouhé řadě jeho pohádkových a kouzelných dědečků jasně vyčnívá především král Dobromysl řečený Veselý v hudební pohádce z roku 1968 Šíleně smutná princezna. Původně měl tuto postavu hrát Rudolf Deyl mladší, který jenže náhle zemřel, takže pan Záhorský musel naskočit do rozjetého projektu a některé scény se točily znovu. Podobně nesmrtelným se stal i jeho Ezra Goodman z westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera.
Vedlejší úlohy dědků dokázal Bohuš Záhorský povýšit do kategorie hlavních rolí mimo jiné i v komedii Zlatá svatba či poněkud době poplatném snímku Náš dědek Josef. Z posledních let jeho práce je zřejmě nejznámější postava dědy v nestárnoucí komedii Léto s kovbojem a jeho úplně posledním vystoupením před filmovou kamerou bylo ztvárnění starého včelaře Heiliberga v životopisném filmu z roku 1979 Koncert na konci léta, v němž nechal režisér František Vláčil nahlédnout diváka do života geniálního hudebního skladatele Antonína Dvořáka.
Jako Matějíček v první epizodě seriálu Žena za pultem
Byl to zkrátka Bonbónek
Tak Bohuši Záhorskému přezdívaly kolegyně z Národního divadla. Chodil totiž zásadně v perfektním obleku, ušitém na míru v salonu Kníže, vždy voňavý, sladký a pozorný. Sice nebyl žádný krasavec, přesto si snadno získával přízeň krásných žen. Tajemstvím jeho úspěchu byly vybrané způsoby a galantnost. Dovedl se chovat, vést zajímavou konverzaci, ale na kamarádské důvěrnosti si prý nikdy nepotrpěl. Proto se mu také v hereckém světě říkalo poslední baron a svého času prý do něj byla zamilovaná i Hana Vítová. Svoji první ženu Věru, kterou přebral rozhlasovému režisérovi Josefu Bezdíčkovi, potkal ještě za první republiky. Měli spolu dceru Evu, záhy ale zjistili, že se zřejmě v manželství nedokážou shodnout, a tak se rozvedli. Dalších dvacet let se pak Bohuš Záhorský do chomoutu nehnal. O svatbě začal uvažovat, teprve když potkal svoji osudovou ženu Vlastu Fabianovou.
Mimořádná herečka a nejbližší přítelkyně Dany Medřické žila s Bohouškem mnoho let takzvaně na psí knížku, i ona byla totiž vdaná za Josefa Bezdíčka, který pak žil sám jako starý mládenec ve své útulné garsonce na Vinohradech. Když pak v létě 1962 zemřel, objevila se další komplikace. Vyšlo najevo, že Záhorského předválečná rozluka s první ženou není ze zákona platná, a tak musel o rozvod požádat znovu. Nakonec vše vyšlo a v roce 1971 se konečně oženil se svou Vlastou. Dopřáli si ale jen skromný svatební obřad v Jílovém u Prahy. Ani si nekoupili snubní prstýnky a za svědky jim šli herečka Jiřina Šejbalová a kamarád zedník.
Se svou životní láskou, herečkou Vlastou Fabianovou
Konečně opravdu spolu
Po svatbě Vlasta trvala na tom, že se Bohoušek konečně musí natrvalo přestěhovat do jejího bytu, z jehož oken byl výhled na budovu Národního divadla. Byli prý jako oheň a voda, dvě bytosti zcela rozdílného naturelu, které spolu sdílely přání a touhy. Dva úžasní herci, dominantní osobnosti, výrazné postavy souboru Národního divadla. Spoustu času spolu trávili také na chatě v Kamenném Přívozu, kam rádi zvali přátele na lukulské hody, jejichž přípravu si prý právě Bohoušek bral ochotně na starost. Jeho specialitou bylo španělské rizoto, do kterého se dávali krabi a přilévalo kvalitní francouzské víno. Měl ale rád i klasickou českou kuchyni a nejvíc si pochutnal na svíčkové, koprové omáčce a pečené huse. Tu samozřejmě zapíjel vychlazenou plzeňskou dvanáctkou, k níž občas přidal sklenku koňaku, prý pro lepší trávení. Jedna z největších osobností českého divadla 20. století a držitel řady ocenění Bohuš Záhorský zemřel 22. září 1980 v Praze, ve čtyřiasedmdesáti letech. Vlasta Fabianová ho přežila o celých jedenáct let.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská