Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč, prozradil prezident, čím se celý život řídí. Co přesně řekl Zeman na Žofínském fóru? Mimo jiné, jak EU vysílá „(ne)doporučení“. Trefil do černého, okomentoval politolog

Foto: Hans Štembera

Popisek: Prezident Miloš Zeman naˇletošním 200. Žofínském fóru

„Chtěl bych poděkovat za pozvání na 200. Žofínské fórum. Jsem tady již po desáté, a pokaždé v jiných rolích. Nejvíce si vážím vašeho pozvání, když jsem byl důchodcem z Vysočiny,“ řekl úvodem Zeman. Název vystoupení „Česká republika není pro každého“ vychází z vánočního poselství Miloše Zemana, kde prezident řekl, že „tahle země je naše“… Jeho slova vyvolala, jak je zvykem, mnoho ohlasů, souhlasných i oponentních. Mnoho politiků ale reagovalo jen na úryvky prezidentova projevu, proto jej publikujeme celý… A co o tom soudí politolog?

Prezident se trefil do černého. Farizejství a pokrytectví v české politice existují. Jediný moment, kdy politici hledí na domácí obyvatelstvo, je čas daní. Tak komentoval politolog Jan Kubáček výroky prezidenta Miloše Zemana na Žofínském fóru. Podle něj není hlava státu za každou cenu provokativní. Oponentům prezidenta navrhl, aby si zametli před vlastním prahem a teprve po té se vyjadřovali se svými názory ke světu. Zeman prý odšpuntovává témata, o kterých se jiní bojí mluvit, a česká veřejnost to oceňuje.

Ne vždy je provokativní za každou cenu 

„Ne vždy píše napříč. Rád to říká, ale ne vždy je provokativní za každou cenu. Jeho argument je legitimní. Pokud by bylo vše přijatelné a bojovalo se o atraktivitu, tak nás předběhnou – jak se ukazuje u Íránu, Libye, Sýrie a dalších – Francouzi, Němci a Britové a mnozí další. Je s podivem, že nikdo nesleduje, jak se chovají naši nejbližší partneři ve vyjednávání v Íránu. Dávno před sankcemi domlouvaly francouzské delegace konkrétní kontrakty. Svět není obklopen anděly a je potřeba se na něj dívat realisticky. Ctít své zásady, ale mít dané kontury a zásady hlavně doma vůči vlastním lidem. Ne že budu oblažovat svět a doma se tvářit, že problémy neexistují nebo je nepřiznávat. Navrhoval bych, aby kritici začali u svého prahu a u sebe a pak vyjadřovali názory ke světu, jaké chtějí. Pak můžeme nezpochybnitelně poučovat ostatní,“ okomentoval prezidentův projev Kubáček.

Už i Europol přiznává, co říkal Zeman před rokem 

A dodal: Co řekl prezident, jsou i názory ministerstva vnitra a expertů na migraci, kteří se dlouhodobě migraci věnují. Vzhledem k bezpečnostním rizikům a vysílání pomoci jiným zemím k ochraně hranic je tento postoj legitimní a sedí. Nebudeme si nic nalhávat, podobné principy se ukazují vůči Rakousku, vůči Německu, vůči Maďarsku. Migranti nevolí Českou republiku vědomě z důvodu horšího sociálního standardu a rychle si srovnali, kde jim pšenka pokvete lépe. Podobně jako Řecko se nechce stát ostrovem nespokojených migrantů, kteří chtěli jinam a začnou být frustrovaní, protože jim bylo slibováno něco jiného, a aby si to vybíjeli na řeckém území. To není jen prezidentův názor, ale i odborníci, kteří se migrací zabývají desetiletí, na to upozorňují. Už i Europol přiznává, co říkal Zeman před rokem, kdy jeho výroky byly považovány za radikální a přehnané. Před nedávnem šéf Europolu přiznal, že mezi řadou migrantů mohou být i teroristé nebo lidé s kriminální minulostí a kriminální tendencí. Prezident tyto informace komunikuje a tato témata v uvozovkách odšpuntovává.“

Prezident má částečně pravdu a částečně ji nemá 

Co se sankcí týče, je politolog zdrženlivější: „Se sankcemi je to složitější. Prezident má částečně pravdu a částečně ji nemá. Problém je, že sankce se cíleně a často aplikují na širokou vrstvu veřejnosti, ale vyhýbají se chytrým či vládnoucím elitám. To je největší konflikt a problém. Kdyby začali zavádět chytré sankce vůči ozbrojené a autoritativní moci, tak by to fungovalo mnohem lépe. Mnozí mocní by začali být nespokojení s vládcem, přicházeli by o peníze i zázemí a v tu chvíli to autoritativní režim začne bolet. Kdyby sankce dopadaly na bankéře a další mocné, tak smysl mají. Jenže jsou cíleny na masovou spotřebu běžného občana a míjejí se účinkem. Vyvolává to frustraci a posiluje řadu stoupenců za vládcem. Je to pravda půl na půl.“

Pobyt mezi lidmi Miloše Zemana dobíjí 

„Bezesporu Zeman stejně jako Klaus je ten typ politiků, kteří jsou jednak opravdu přirozeně političtí a navíc je politika nabíjí. Žijí z toho zájmu a z pozornosti. Pro oba dva je charakteristický a je vidět veřejný zájem navštěvování lidí. Pobyt mezi lidmi Miloši Zemanovi prospívá a dobíjí ho a je pro něj do značné míry formou afrodiziaka – jakási vášeň pro politiku. Tu někteří politici mají a někteří ne. Politika je obecně návyková a politikům se těžko odchází. Důkazem je Mirek Topolánek a jeho kniha – chce a má vůli promlouvat do politického dění. Pro Zemana a Klause je charakteristické, že žijí politikou a jsou pro ně důležitá veřejná setkávání, jsou to takoví homo politicus,“ uzavřel Jan Kubáček. 

Projev prezidenta republiky na 200. Žofínském fóru  

Vážený pane Vaníčku, dámy a pánové, chtěl bych především poděkovat za pozvání ke dvoustému, tedy jubilejnímu Žofínskému fóru. A jak už připomněl pan Vaníček, jsem tady podesáté v různých rolích. Nejdříve jako vůdce sociálně demokratické opozice, potom jako předseda sněmovny, jako předseda vlády, jako důchodce z Vysočiny a nyní jako prezident, tuším podruhé.   

Nejvíce jsem si vážil Vašeho pozvání, když jsem byl důchodcem z Vysočiny. Jinak musím říci, že jsem nikdy své názory neměnil podle toho, jakou funkci jsem zastával, včetně funkce penzisty, která je také funkcí svého druhu.

Pan Vaníček mi poslal dopis, kde říkal, že se mu zalíbila jedna z posledních vět mého vánočního poselství, „Tato země je naše," a vymyslel tedy název mého dnešního vystoupení, kterému se částečně přizpůsobím, protože chci mluvit o vztahu dvou zdánlivě disjunktních množin, a to je zahraniční politika a ekonomická diplomacie.

Začal bych jednou poněkud vzdálenou vzpomínkou. Počátkem devadesátých let jsme výrazně utlumili naši zbrojní výrobu a tedy i export zbraní. Bylo to hezké pacifistické gesto. Zbrojařské firmy na naši počest uspořádaly recepci a potom se vrhly na uvolněné trhy. Sice se namítalo, že na ty zbraně se neplatilo, ale ne vždy je to pravda. Ostatně tehdejší Československo bylo zbrojařskou velmocí už v dobách první republiky. A vedlo to tehdy k potížím, vzpomeňte si na Dubnici nad Váhom, Petr Weiss si na to jistě vzpomene, a na další zbrojařské podniky. Proč to říkám, protože jsem si tehdy poprvé, nikoli naposled, uvědomil, jak nebezpečné je moralizování v zahraniční politice. A nyní se ocitáme v podobné situaci, kdy na jedné straně jsou ekonomické zájmy daného státu a na straně druhé zájmy, které jemně řečeno nemají ekonomický charakter. A je otázka, jaká má být preferenční tabulka těchto zájmů. 

Chtěl bych to ilustrovat na několika velmi konkrétních příkladech. Navštívil jsem poměrně nedávno jak Moskvu, tak Peking. V obou případech tato návštěva ze strany některých spřátelených zemí nebyla zcela vítána, ale já jsem přesto považoval, právě na základě zkušenosti s prázdnými moralizujícími gesty, za užitečné tyto návštěvy podniknout, a to ze dvou důvodů. 

Ten první byl pietní, byla to úcta k památce padlých ve druhé světové válce, rozuměj padlých na straně Spojenců, u evropské války v Moskvě, u asijské války v Pekingu. Ale zcela upřímně přiznávám, že vedle toho to byl zájem udržovat přátelské vztahy s těmito, a nejenom s těmito, dvěma zeměmi i v době, kdy se rozvíjela kampaň, která mně ne vždy připadala zcela přiměřená. Dostali jsme ze strany Evropské unie tak zvaný non-paper, který obsahoval ujištění, že si Evropská unie velice váží obětí čínského lidu, bylo to mimochodem asi dvacet milionů osob ve druhé světové válce, ale že nedoporučuje hlavám evropských států, aby Peking navštívily na oslavu toho vítězství.

Řídím se ve svém životě zásadou Juana Ramóna Jiméneze, která zní: „Dají-li Vám linkovaný papír, pište napříč,“ takže jsem tam jel, a myslím si, že to bylo dobře, protože se ukázalo, že Česká republika nevyznává nějaké militantní stanovisko, a že se nepřipojuje k těm, kteří by byli rádi, kdybychom se těchto akcí neúčastnili, aby poté, jako Angela Merkelová, která byla v Číně už osmkrát, ty trhy, které by české firmy mohly získat, a ty investice, které bychom zde mohli získat, byly věnovány některým jiným zahraničním firmám. Mimochodem, důsledkem tohoto postupu bylo i to, že čínský prezident nedávno navštívil Českou republiku a v průběhu této návštěvy tady na Žofíně bylo uzavřeno třicet dohod v celkovém objemu dvě stě dvacet pět miliard korun.

Občas se mluví o tom, že čínské investice jsou především akvizicemi. Já vítám i drobnější miliardové investice. Například nedávno jsem se dozvěděl, že v okrese Sokolov Čína investuje miliardu korun do rozšíření tamní strojírenské továrny, a protože Sokolov je okres s největší nezaměstnaností v Karlovarském kraji, přivítal jsem i tuto drobnou, to jest pouze miliardovou investici.

Dovolte mi, abych při této příležitosti učinil, ale nelekejte se, bude to velmi krátké, i několik historických, nikoli hysterických poznámek. Nemám nic proti tomu, když občané na ulicích Prahy se zahalují do tibetských vlajek. Chtěl bych pouze upozornit, že Tibet byl otrokářskou feudální společností, nikdy nebyl samostatnou zemí a nikdy ho žádná země neuznala. Vláda lámů, na které museli pracovat nevolníci, měla zajímavý charakter. Za neposlušnost vám byly vypíchnuty oči, za to, že jste bez dovolení lámy přespal na jeho pozemku, vám byla uťata ruka anebo jste byl zakován do želez.     

Po roce 1951 se dalajláma sešel s Mao Ce-tungem a vyžádal si, aby v Číně byla zachována tato struktura společnosti. Mao mu v tom vyhověl, vyhověl mu v tom až do roku 1958, kdy v Tibetu bylo zrušeno otroctví. Shodou okolností dalajláma v roce 1959 odešel do Indie. Pokud v tom hledáte nějakou souvislost, záleží to jenom na vás. Konec historické poznámky.

A teď bych přešel k dalšímu problému, kde se stýká ekonomická diplomacie se zahraniční politikou, a to jsou sankce. Zastávám názor, že sankce se nikdy neosvědčily. Jako premiér jsem říkal v Miami kubánským emigrantům, přátelé, vaše politika embarga a blokády a sankcí vůči Kubě je jistě neobyčejně úspěšná, jenom mě zaráží, že na Kubě je už čtyřicet let prezidentem Fidel Castro. Není tedy čas po čtyřiceti letech změnit tuto politiku? Nu, a jak víte, uplynulo dalších zhruba deset let a Barack Obama navštívil Kubu.

Něco podobného se děje se sankcemi vůči Íránu. A pokud jde o sankce vůči Rusku, rád bych vám uvedl jeden naprosto drobný, ale zajímavý příklad. Jak víte, tyto sankce vyvolaly sankce z ruské strany, tedy protisankce, které mimo jiné vedly k tak všednímu a nezajímavému jevu, jako je zákaz dovozu vepřového z Evropské unie. Česká republika vepřové do Ruska nikdy nevyvážela, ale o to více tam vyvážely ostatní státy Evropské unie. Vytvořením této bariéry vznikl přetlak na trhu včetně našeho, takže výkupní ceny vepřového klesly pod výrobní náklady. Drobná, všední, nudná ilustrace, která nemá nic společného se vznešenými deklaracemi o lidských právech. Mimochodem ti, kdo tvrdí, že Rusko tyto sankce ničí, se hluboce mýlí, protože ruskou ekonomiku ničí nízká cena ropy, což je hlavní exportní artikl.

Ale samozřejmě, že když zpochybňuji ono moralistní kazatelství, tak musím také navrhnout vlastní pozitivní alternativu, a tou je podle mého názoru people to people communications, čili co nejširší výměna turistů, studentů, podnikatelů a samozřejmě i politiků. Mimochodem minulý režim tomu říkal ideová nebo ideologická diverze a snažil se tuto výměnu maximálně omezit. Já se domnívám, že je třeba ji naopak maximálně rozšířit a sankce k tomu docela určitě nevedou. Naopak vytvářejí mýtus obklíčené pevnosti, takže paradoxně upevňují i ty režimy, které měly být sankcemi oslabeny. Tolik k sankcím.

A teď, protože se těším na naši diskuzi, mi už dovolte jednu závěrečnou poznámku, která se týká právě ekonomického růstu. Přátelé, všichni jsme jásali nad čtyřprocentním růstem v minulém roce. Nechci být Kassandrou, ale chtěl bych vás varovat. Není ani tak významné, že růst hrubého domácího produktu v prvním čtvrtletí klesl ze čtyř na tři procenta. To je pořád ještě slušný výsledek. Ale chtěl bych upozornit, že zažíváme hluboký propad stavebnictví, a o stavebnictví se vždy říkalo, že je indikátorem konjunktury, že zažíváme pokles exportu i importu. To, že je bilance zahraničního obchodu pozitivní, nás nemůže ukolébat. Zažíváme to, že se zpomalil základní motor ekonomického růstu a to není růst domácí spotřeby, to je růst investic. Dovolte mi, abych se vrátil ke svému oblíbenému přirovnání, je krásné konzumovat jablka, ale je daleko důležitější sázet jabloně. Nu a stalo se, že minimálně investice financované ze státního rozpočtu začínají poměrně výrazně klesat, což je dáno mimo jiné i zpomalením, já bych řekl téměř zastavením inženýrských staveb. Mimo jiné i díky nesmyslné nové EAI, kterou nám vnucuje Evropská unie.

Takže, proč toto vše říkám? Protože všechny tyto signály zpomalení naší ekonomiky mohou a musí připomenout všem českým politikům jejich povinnost. Povinnost usilovat o rozšíření našich exportních trhů, povinnost usilovat o příliv zahraničních investic. Samozřejmě, že každý politik to dělá na své úrovni. 

Já vycházím z toho, že jsou prezidentské režimy a jsou parlamentní režimy. Prezident by měl navštěvovat především země s prezidentskými režimy, protože tam má jeho jednání vyšší efektivitu. Když jsem byl nedávno ve Francii, dohodli jsme s francouzským prezidentem výstavbu TGV z Frankfurtu, kde teď končí, přes Mnichov do Prahy a dál. Ale co je to platné, když to dohodnete na prezidentské úrovni a pak to ještě prochází desítkami dalších vln a institucí, zatímco v prezidentských režimech, kde prezident zavelí, a to jsou i středoasijské země, tak tam samozřejmě je ta věc poměrně jednodušší. Proto, i když mi je to někdy vyčítáno, jezdím především, ale ne jenom, do zemí, kde prezidentská návštěva má vyšší efekt.

Nicméně teď mě čeká Latinská Amerika, v tomto roce, protože se domnívám, že i latinskoamerické trhy jsou pro nás důležité. Investice už méně, ale export ano. Mimochodem generálnímu partnerovi Škoda Auto chci blahopřát k tomu, že Čína je největším odbytištěm českých aut a že teď uzavřeli dohodu, která má představovat v průběhu pěti let asi šedesát miliard investic Škody Auto v Číně, budování pobočných závodů.

Takže, čím bych skončil, skončil bych tím, že jsme v jakémsi ekonomickém dole a u každého dolu musíte odčerpávat vodu, má-li tento důl fungovat a nemá-li být zatopen. Úkolem politiků není pronášet moralistní kázání, stát nad dolem a říkat: „Vodo, vodo, neteč! Vodo, jsem tvůj přítel, neteč! Nezatop tento důl!" Úkolem politiků je tu vodu čerpat. Na nejrůznějších úrovních od prezidenta přes premiéra, ministry a samozřejmě ve spolupráci s představiteli úspěšných, zdůrazňuji úspěšných domácích společností. Snažme se tedy o to, aby se nám podařilo zachovat pozitivní ekonomickou dynamiku i v budoucích letech. Snažme se, aby se z politiků stali obsluhovatelé čerpadel a nikoli kazatelé. Děkuji vám za vaši pozornost.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.            

Vložil: Anička Vančová