Ceny Thálie konečně ocenily skutečnou hvězdu, dočkala se takových poct, jako u nás nikdo. A milovaný Zindulka dojal všechny
27.03.2016
Foto: ČT
Popisek: Stanislav Zindulka při přebírání Ceny Thálie
Inflace udělování nejrůznějších uměleckých cen v těchto dnech vrcholí. Některé projdou téměř bez povšimnutí, jiné vyvolají tak akorát skandál v bulvárních rubrikách nebo pohoršení diváků, že zase vyhrál „chcípácký film“. Veřejnost se většinou spíše dozví, kdo měl co na sobě a kdo se opil, rozvedl nebo dokonce zemřel, než jaká meta byla komu udělena. Podobné je to i v případě letošních výročních divadelních Cen Thálie, i když jsou jako jedny z mála většinou Čechů respektovány. Obzvlášť když je oceněn miláček národa.
Jednu z Thálií totiž zcela právem získal za celoživotní herecké mistrovství Stanislav Zindulka. Je dobře, že se jí tento třiaosmdesátiletý skvělý herec dočkal ve výborné kondici a ne „in memoriam“, jak se často stává. Mnoho jeho obdivovatelů si navíc myslí, že měl být oceněn již dávno, například za roli ve vynikajícím seriálu Vlak dětství a naděje. A není ani běžné, aby udělení ceny pro tu či onu osobnost vyvolalo tak jednoznačný souhlas, jako je tomu v případě Stanislava Zindulky. Byť je většinou hercem vedlejších rolí, ovšem nepřehlédnutelných, tak je milován i pro svoji milou a skromnou povahu.
Proč ne řezníci, pekaři a kominíci?
Stejně tak jsou vcelku, na rozdíl od jiných poct, příznivě přijímány Thálie. Podle řady lidí jsou to jediné „koukatelné ceny“, které jsou udělovány umělcům, kteří opravdu něco umějí. Slavnostní ceremoniál z Národního divadla považují za důstojný a vkusný. Ale najdou se i nenávistní kritici, kteří se například pohoršují nad tím, že dříve byli oceňování havíři a dělníci, a dnes naopak komedianti a různé moderátorky a rosničky. „Proč si nemohou ceny udělovat řezníci, pekaři, kominíci a řidiči? Proč se také nemohou předvádět?“ ptají se například někteří diskutující na zpravodajských webech.
Weigel ve stínu...
Poněkud ve stínu Stanislava Zindulky ale bohužel zůstala skutečně mimořádná osobnost, kterou je televizní, divadelní a filmový režisér Petr Weigl. Ten získal Zvláštní cenu kolegia za svoji celoživotní tvorbu, ale teprve poté, co byl mnohokrát oceněn v zahraničí. Vrcholem jeho práce jsou filmové adaptace oper, například Radúze a Mahuleny v hlavní roli s Janem Třískou, Fausta a Markéty s Milanem Kňažkem nebo slavné Rusalky s křehkou Magdou Vášáryovou. V zahraničí spolupracoval s mnoha různými produkcemi a televizními stanicemi. Za vynikající adaptaci baletu Romeo a Julie získal například v roce 1971 cenu Prix Italia, dva roky předtím mu byla udělena i za film Bludiště. Dvakrát byl nominován na nejprestižnější televizní cenu na světě Emmy Avards v USA. Získal také Evropskou cenu umění. O něčem podobném se ostatním držitelům Thálie, při vší úctě k nim, ani nesní.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adéla Hofmanová