Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zlý duch Werichovy vily. Nová kniha Pražské procházky, na cestě Malou Stranou popisuje, jaké peklo panovalo za zdmi slavného domu na Kampě

15.10.2015
Zlý duch Werichovy vily. Nová kniha Pražské procházky, na cestě Malou Stranou popisuje, jaké peklo panovalo za zdmi slavného domu na Kampě

Autor: Turistika.cz

Popisek: Werichova vila

UKÁZKA Z KNIHY Právě vychází zajímavá kniha, kterou napsal dlouholetý redaktor týdeníku Reflex Dan Hrubý. Jmenuje se ´Pražské příběhy. Na cestě Malou Stranou´. Dům od domu, ulici od ulice, příběh za příběhem. Výpravná kniha přináší neznámé příběhy z nejznámější pražské čtvrti, Malé Strany. Autor, velký milovník a znalec pražského historického centra, postupuje dům od domu, ulici od ulice a objevuje dosud neznámé a nepopsané osudy, spojuje jména s domy, v nichž dotyční žili. Vypravuje příběhy, jež se pro svou dramatičnost jeví takřka smyšleně. Jenže jsou skutečné. Ano, to všechno se stalo… Přečtěte si ukázku, která se týká legendární Werichovy vily.

Dějiny Werichovy vily začaly však mnohem dřív. Bývalou koželužnu nechal hrabě Nostic v roce 1798 upravit pro Josefa Dobrovského, někdejšího učitele a vychovatele svých dětí. Lékař žádal, aby pracoval na zahradě – snad to pomůže, uleví od psychických potíží i zvláštní pohnutky psát a rozesílat pomatené dopisy.
 
Moudrý abbé tu žil pět let. Svých problémů se nikdy zcela nezbavil. Později se léčil v Ústavu pro choromyslné kněze hned za řekou, v nemocnici Milosrdných bratří na Františku. Tam také v roce 1829 zemřel.
 
Před koželužnou dnes stojí jeho busta na vysokém podstavci, „před níž při pozdních návratech z putyky klekával na přelomu let čtyřicátých a padesátých zneuznáním krutě soužený národní umělec Vladimír Holan a modlil se buď o dvacetikorunu, nebo o záchranu národa českého. Obojí je básníkům vlastní.” Tolik Egon Bondy ve své Sklepní práci, možná nejpůvabnější knížce o Malé Straně, která ve dvacátém století vznikla.
 
A básník, o němž Bondy píše?
 
Bydlel v koželužně dvacet let, které vymezovaly pro český národ tak osudové letopočty 1948 a 1968. V přízemní místnosti, pojmenované kýmsi k jeho slávě Holanesie, s velkými půlkruhovými okny ústícími do zahrady, napsal jednu z nejkrásnějších básnických skladeb, jaké tato země má – Noc s Hamletem.
 
Vznikala dlouhých sedm roků, v rozmezí let 1949 až 1956.
 
Vždy po soumraku, s první láhví laciného vína.
 
A pohledem do setmělého stromoví Kampy. Bylo to v dobách ponižující nouze. Režimem zavržený básník sbírá nedopalky zamáčknuté řemeslníky do květináčů. A nad jeho hlavou žije svůj plebejsky hlasitý a rozesmátý život Jan Werich.
 
Soužití to bezesporu nebylo nijak idylické ani přátelské. Svědčí o tom vzpomínka básníka, spisovatele, překladatele (a jak se později ukázalo, také fenomenálního glosátora bolševické doby) Jana Zábrany: „V Holanově řeči – v padesátých letech – nebyl Werich nikdy žádnej dobráček… Bydleli na Kampě ve stejném domě, Werich nad Holanem (ten byl v přízemí), a Holan si nejen trochu naivně pořád stěžoval, že ho madame Werichová vraždí tím, jak tříská umývaným nádobím a stříbrnými příbory – nikdy nezapomněl zdůraznit, že ‘stříbrnými’, asi je viděl -, ale hlavně v něm tehdy nespatřoval žádného dědice ‘tamté někdejší demokracie’, báječného a věrného bracha – podobu, ve které se Werich usídlil v paměti mladších generací, částečně I v té naší – naopak, mluvil o něm vytrvale jako o někom, kdo pro prachy táhne s režimem, natáčí ‘různé ty pekaře’ a podobně.”
 
Tolik Jan Zábrana.
 
Ve svém rozpomínání je nemilosrdný: „Pamatuji se, s jakým odporem téměř na každé návštěvě, když jsem u něho byl, jakmile přišla řeč na Wericha, začal Holan ukazovat palcem ke stropu a komentář k tomu vždycky byl: ‘Dobytek… Tam se žere, chlastá, flámuje, gramofon tam řve až do rána… hosti, flašky… obžerný prase…’ Nikdy ne mírnější, nikdy (ten komentář). To byla první polovina 50. let.”
Mnohem smířlivěji (dokonce v jisté harmonii, pro niž byli svým protikladným charakterem předurčeni) zaznamenává povahy obou mužů Václav Havel. Také on Holana pravidelně navštěvoval.
 
V listopadu 1980, krátce po Werichově smrti, píše své ženě Olze: „Vzpomínáš si, co pro mne kdysi znamenal Vladimír Holan a mé návštěvy u něho na Kampě. Je to zvláštní, že oba někdejší tak protichůdní obyvatelé tohoto domu odešli tak krátce po sobě. Zdá se, že s nimi – jako se dvěma krajními póly v podstatě téhož duchovního světa  - tento svět skutečně odchází.”
 
Těžko říct, zda tomu tak opravdu bylo.
 
Pravdou je možná víc, že svět, o němž Havel mluvil, odešel mnohem dřív. Nejspíš už v únoru 1948. A v posledních mužích, na několika ohraničených a izolovaných místech Prahy i celé země, jenom dožíval.
 
Vždyť Holan ze svého bydliště (druhého z těch malostranských – v ulici U Lužického semináře) v posledních letech života vůbec nevycházel, a když nakonec přijedou pro jeho ztuhlé tělo funebráci, musejí ho přendat přes střešní terasu a snést po schodišti sousedního domu, protože v tom Holanově se s ním nevytočí.
 
Je to příznačné – neexistuje cesta ven, do skutečného světa.
 
A Werich?
 
Dokud mu to zdraví dovolí, vysedává ze všeho nejraději v hospodě U Měšťánků, jen pár kroků od svého domu, kterému teď, když Václav Havel píše svůj dopis z vězení, už nikdo neřekne jinak než Werichova vila. Na Kampě prožije pětatřicet let. Na zahradě, před zdí pokrytou břečťanem, ho tu v roce 1963 vyfotí Václav Chochola – dohromady s Jiřím Trnkou, když společně dostanou titul Národního umělce – a fotografie obou mužů (sedí na dřevěných židlích vynesených odněkud z kuchyně) potom vyjde nesčetněkrát na pohlednicích i plakátech. Odtud píše dopisy Jiřímu Voskovcovi, pro kterého byla po válce připravená druhá polovina vily (a skutečně tu několik měsíců bydlel, než v roce 1948 definitivně odjel, aby se už nikdy nevrátil) a odtud v lednu sedmasedmdesátého vyjde, aby v Národním divadle podepsal tzv. Antichartu.
 
Moudrý klaun.
 
 
 
Jak prožil svou poslední noc Vladimír Boudník? Co se odehrávalo v domě Jiřího Muchy? A jaké peklo panovalo za zdmi Werichovy vily? Kde našel budoucí švédský premiér Olof Palme svou českou manželku? Proč se v krásné čtvrti zabíjelo a proč zde končil nejeden život sebevraždou? Pražské příběhy jsou dosud nejúplnějším popisem sociálních dějin historických pražských čtvrtí, do nichž – navzdory vší malebnosti – pronikly dějiny dvacátého století se vším, co obnášely. V příštím roce autor vydá i díly věnované Hradčanům a Starému Městu. Kniha má unikátní obrazový doprovod, kromě dobových fotografií ze soukromých sbírek jsou to snímky ze 70. a 80. let od Stanislava Tůmy, od jehož úmrtí letos uplyne deset let, a Jana Zatorského, držitele mnoha ocenění Czech Press Photo.
 
Dan Hrubý: Pražské příběhy. Vydalo nakladatelství Pejdlova Rosička, 432 stran, 499 Kč
 
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.
 

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace