Přišla o dítě i vysněnou životní šanci, pokus odstavit ji ze scény však dokázala proměnit ve velkolepý hit. Co Danu Medřickou předčasně zabilo? Tajnosti slavných
20.07.2015
Foto: archiv FSB
Popisek: O část hereckých příležitostí Dana Medřická přišla, protože po srpnové okupaci v roce 1968 odevzdala stranickou legitimaci
Pokud jde o divadlo, vybrala si tu nejtěžší cestu a ani v soukromí se s ní život právě nemazlil. Extrémně tvrdohlavá a cílevědomá dáma však vždy šla tvrdě za svým, rozhodně ale nikdy přes mrtvoly.
Nejčastěji ztvárňovala prosté, ale činorodé, svérázné a vnitřně silné ženy. Její život byl plný krásných rolí, lásky, úspěšných mužů a přízně fanoušků. Na jevišti i před kamerou působila vždy přirozeně a za mnoho příležitostí vděčila své tvrdohlavé povaze. Do všeho se vrhala bez zábran a na vlastní pěst a většinou se jí to vyplatilo.
Odmalička měla jasno
Narodila se 11. července 1920 v Praze a o své budoucnosti měla jasno již odmalička. Stačilo jí k tomu zhlédnutí jediného představení Radúze a Mahuleny. Její nejoblíbenější zábavou bylo převlékání do různých šatů a znázorňování rozmanitých postav a osudů. Často prý něco hrála i na rodiče, maminka Marie ji ale vždy rychle prokoukla. Už jako gymnazistka hrála v bubenečské sokolovně, později v holešovické Uranii a v malostranské Umělecké besedě, a docházela na soukromé hodiny herectví k herecké legendě Národního divadla Anně Suchánkové.
S Eduardem Cupákem v Měsíci nad řekou
Právě v mamince později našla spojence, když se otec Jaroslav rázně postavil proti jejímu rozhodnutí. Dokonce jí zakázal přestoupit z gymnázia na konzervatoř. Chtěl, aby měla maturitu, protože ji považoval pro život za důležitější než věno. A pak ať už si dělá, co chce. Nakonec se v roce 1939 na konzervatoř přece jen dostala, štěstí jí to však nepřineslo, protože studenti nesměli hrát. I s tímto zákazem si ale nakonec dokázala poradit a nějakou dobu hrála v uměleckém souboru Fráni Francla pod pseudonymem Dáňa Čechová.
Před školou dala přednost jevišti
Divadlo se pro ni stalo vším. Bez jakýchkoli hereckých vzorů a příkladů v rodině se rozhodla pro nelehkou uměleckou dráhu a o jiné možnosti ani neuvažovala. A nikdy nepochopila, jak její spolužačky snadno měnily představy o své budoucnosti. Nakonec ale konzervatoř nedokončila. Po necelém roce studia dostala nabídku ze Zemského divadla v Brně, kam ji doporučil režisér Jaroslav Kvapil, a už 6. května 1940 poprvé vystupovala. Po násilném uzavření divadla nacisty v roce 1941 odešla do Plzně, aby se v roce 1943 vrátila do Prahy do divadla Uranie.
S Karlem Högerem v roce 1959 v psychologickém dramatu Ošklivá slečna
Po znovuotevření všech divadel v roce 1945 přešla s celým souborem do Městských divadel pražských a od 1. ledna 1960 se stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, v níž setrvala až do své smrti. „Nikdy za celý svůj život jsem nepomyslela na to dělat něco jiného… Myslím, že je to velký dar, mít před sebou cíl. Důležité ale je jít si za ním již od raného mládí. Pro mě bylo cílem divadlo,“ prozradila kdysi.
Role na celý život
Film jí začal nabízet role ihned po příchodu do Prahy v roce 1944. Tou první byla tragická postava kantýnské Anky v dramatu Skalní plemeno, po válce přišla první hlavní v detektivce Třináctý revír. Až se konečně dočkala i té, kterou tak milovala v divadle – režisér Václav Krška ji v roce 1953 obsadil do role Slávky Hlubinové v melodramatu Měsíc nad řekou. Film pro ni znamenal první opravdu velký úspěch a postava Slávky ji provázela po celý život. Poprvé ji hrála v divadle jako dvacetiletá, pak znovu v padesáti. A na sklonku života si ještě zahrála maminku hlavní hrdinky.
S Janou Štěpánkovou v legendárním seriálu Taková normální rodinka
Další velkou příležitostí byla pro ni role v dramatu Ošklivá slečna, postava stárnoucí účetní revizorky Hany Kalvodové, která se na služební cestě zamiluje do staršího účetního, začne se proměňovat v rozkvetlou květinu, aby nakonec objevila ve svém příteli pachatele zpronevěry. Byla to vlastně její poslední opravdu velká filmová příležitost, i když vedlejších rolí ve filmu i televizi pak ztvárnila více než stovku. Nechyběla ani v seriálech Nemocnice na kraji města či My všichni školou povinní a nezapomenutelná je její maminka v Takové normální rodince.
Jak se režim přepočítal
O část hereckých příležitostí přišla proto, že po srpnové okupaci v roce 1968 odevzdala stranickou legitimaci. Ze srdcí diváků se ji však komunistickému režimu vymazat nepodařilo. Když velké filmové role nepřicházely, účinkovala v divadle a televizi. V období normalizace začala být její popularita mocipánům hodně na obtíž, vyhodit ji přímo z Národního divadla si ale netroufli. A tak jí vedení nabídlo roli Eržiky Orbánové v Kočičí hře maďarského dramatika Istvána Örkenyho.
Na jevišti Národního divadla s Vlastou Fabianovou v Kočičí hře
Šéfové měli v úmyslu navézt nepohodlnou herečku do podprůměrné hry, netušili však, co Medřická s kolegyní Vlastou Fabianovou s touto hrou dokážou udělat. Namísto totálního propadáku se zrodila nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla. Hrála se devět let, diváci zhlédli 403 repríz a bylo by jich určitě ještě mnohem víc, kdyby paní Medřická v roce 1983 náhle nezemřela. V roce 1958 získala titul laureátky státní ceny za divadelní výkony na scéně Městských divadel pražských a v roce 1966 titul zasloužilá umělkyně. Přestože měla získat i národní umělkyni, tento titul stejně jako legendární roli Čapkovy Matky získala její mnohem angažovanější kolegyně Jiřina Švorcová.
Opravdu šťastná byla dvakrát
Se svým šarmem a obrovským kouzlem osobnosti neměla nikdy nouzi o mužskou pozornost, mnozí jí byli přímo fascinováni. „Mohli jsme na ní oči nechat,“ popsal její kolega Martin Růžek své první setkání s fenomenální herečkou. A zdaleka nebyl sám. Jejím prvním manželem se stal hned po válce o osmnáct let starší legendární herec Václav Vydra. Krátce po svatbě však manžele postihlo obrovské neštěstí, když se jejich prvorozený syn Václav nedožil prvních narozenin. Na druhé miminko, opět Václava, si musela počkat dalších nekonečných deset let.
S manželem Václavem Vydrou a synem Vaškem
S Vydrou prožila čtvrt století, a když zemřel, nechtěla zůstat sama. Se svým soukromím však nikdy nechodila ‘na trh‘, a tak bylo její okolí v šoku, když se najednou provdala za španělského obchodníka Artemia Preciose Ugarteho. Ten dlouhá léta pracoval v Praze a patřil k jejím největším a vytrvalým obdivovatelům. Syn slavného španělského spisovatele, revolucionář a předseda španělských Greenpeace působil jako profesor makroekonomie na Karlově univerzitě. I díky němu začal její syn Václav po roce 1989 koketovat s podnikáním, jeho pokus prodávat u nás zbraně, dovážené ze Španělska, však skončil neúspěšně.
Náhlá smrt všechny zaskočila
Hereččině nové lásce však osud nedopřál mnoho času, manželství trvalo jen něco málo přes rok, když v roce 1983 náhle zemřela na selhání srdce. Její předčasná smrt vyvolala mnoho spekulací, říkalo se dokonce, že ji vlastně způsobilo vedení Národního divadla, které jí přislíbilo hlavní roli v Čapkově Matce, později ji ale do představení odmítlo obsadit.
Se synem a druhým manželem Artemiem Ugartem
„Máma byla skvělý člověk a skvělá herečka. A pro mě úžasná, milovaná a nejúžasnější máma. Odešla příliš brzy. Tolik jsem se toho ještě mohl od ní dozvědět, tolik jsem se toho ještě mohl naučit. A tolik bych jí ještě mohl povědět. Člověk si uvědomuje, co měl, většinou až ve chvíli, když to ztratí. Byla to pro mě velká rána, ale velmi brzy jsem pochopil, že máma je tu se mnou stále, že mi odkudsi radí, dává sílu a lásku. Když někoho milujeme a on nás, tak se jednou zase sejdeme. Jak a kdy, to ví jenom Bůh,“ dodal hereččin syn Václav Vydra.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská