Neodolatelný gentleman Jiří Adamíra se „z lásky“ dvakrát rozvedl. Proč si ho třetí partnerka odmítla vzít? Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Kvůli Haně Maciuchové opustil Jiří Adamíra rodinu a jeho syn Marek mu to dodnes neodpustil. Na snímku z Panoptika města pražského

Mužný zjev, sametový, podmanivý hlas a gentleman každý coulem. Kamkoli vysoký charismatický muž vstoupil, šly navzdory jeho strohému vystupování všechny přítomné ženy bez ohledu na věk do kolen. Přesto si ho třetí partnerka odmítla vzít, i když ji o ruku žádal několikrát.

Měl ideální předpoklady k úspěšné divadelní i filmové kariéře, pro své hlasové kvality byl však bohatě využíván i rozhlasem, ať už v dramatizacích literárních děl, přepisech divadelních dramat nebo při recitaci poezie. Svou vrozenou noblesou, šarmem a inteligencí byl Jiří Adamíra předurčen k rolím aristokratů či intelektuálů, jimž nechybí hořkost, nadhled, ironie a cynismus. Noblesu a vnitřní ukázněnost vyvažovala u něj vznětlivost a sex-appeal. Tomu také na první pohled podléhala většina žen bez ohledu na věk a herec si prý jejich přízně uměl dosyta užívat.

Jako Bedřich Branske, vlídně se tvářící nacistický důstojník, demagog a manipulátor, v úspěšném televizním zpracování psychologické novely Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Místo do školy chodíval na rande

Jiří Adamíra se narodil 2. dubna 1926 ve středočeské Dobrovici a po obecné škole a měšťance začal studovat gymnázium v pražských Vršovicích. V šestnácti letech si vydělal první honorář. Dostal ho za povídku, která vyšla v novinách České slovo, a sám ji později označil za romantickou. Na protest proti německé okupaci se ale za protektorátu odmítal učit němčinu, a tak byl ‘odejit‘ na smíchovskou elektrotechnickou průmyslovku, kde nakonec odmaturoval s tichým souhlasem profesorů a pod příslibem, že se s tímto oborem jednou provždy rozloučí.

V roce 1952 (uprostřed) v jednom ze svých prvních filmů, v budovatelské hudební komedii
Zítra se bude tančit všude

Studentská léta prožíval obdobně jako jeho vrstevníci, včetně děvčat. „Jednou jsem šel za školu, protože jsem měl rande. A moje maminka, která nikdy do školy nechodila, se zrovna ten den rozhodla jít se na mne zeptat. Nechápu, jak ji to napadlo, ale byla to smůla. Postih ve škole nebyl ani tak zlý, to spíš ta atmosféra doma,“ vyprávěl. Jeho první lásky však většinou bývaly platonické, protože neměl dost odvahy, aby dívkám, které se mu líbily, vyjevil své sympatie a obdiv.

Další láska přišla ještě před rozvodem

Mnozí lidé, okouzleni krásou a zvučností jeho hlasu, mu doporučovali studium zpěvu a kariéru zpěváka-basisty. Jiří sice hudbu měl rád, obzvlášť klasickou a jazz, a vynikal i jako skvělý tanečník. Přesto dal přednost činohře. Hned po válce začal jako devatenáctiletý v Divadle mladých pionýrů. Poté odehrál několik sezon ve zlínském Divadle pracujících. Účinkoval tu i ve dvou krátkých filmech a stihl se poprvé oženit. V roce 1952 odešel do Ostravy. V té době také absolvoval vojenskou základní službu a pomalu se propracoval mezi přední členy souboru.

S druhou manželkou, herečkou Ljubou Benešovou

Na podzim 1955 přešla do ostravského divadla Ljuba Benešová, jejíž manželství s Josefem Langmilerem ztroskotalo už ve Zlíně. Tou dobou ještě Adamíra nebyl rozvedený, ale jezdil do Zlína stále méně a méně. Často hrál a měl i dost práce v ostravském rozhlase. „Byl milý a pozorný a dovedl dělat psí kusy, aby vás získal. To teda dělal... Protože jsem se napřed přece jenom trošku bránila... Byl sexy, to jo. Měl sexy hlas, dobře se pohyboval... Ten půvab tady byl a faktem je, že jsem neodolala a zabrala jsem,“ prozradila jeho pozdější druhá manželka, která mu porodila syna Marka.

Syn mu nikdy neodpustil

O deset let později se Adamíra přesunul do pražského Realistického divadla, zakrátko ho následovala i Ljuba a jejich manželství se zpočátku zklidnilo. Pak se ale začalo nezadržitelně rozpadat. „To trvalo dlouho... pomalu se to rozkližovalo. On trpěl přes ty ženský... a já nejsem člověk, který umí bouchnout do stolu a říct: ,To nejde!‘ Takže jsme se postupně v klidu rozešli...“ prozradila paní Ljuba. Přesto oba dál pracovali v jednom divadle, hráli spolu na jednom jevišti. Osudovou prací, při níž se blíže seznámil s Hanou Maciuchovou, bylo natáčení televizní inscenace První radosti, kterou režíroval Jan Matějovský. Čím ho krásná, mladá, temperamentní, inteligentní a o téměř dvacet let mladší herečka okouzlila na první pohled, je jasné. Vzápětí ale pocítil i nečekanou vzájemnou duchovní propojenost, harmonii a radost ze společného bytí. Byla tu ale také rodina a syn, a tak dlouho bojoval sám se sebou.

S Hanou Maciuchovou v roce 1984 v televizní inscenaci Poločas štěstí

„My jsme se s Jiřím nehledali. Potkali jsme se při práci, on byl ženatý a měl jedenáctiletého syna. Já byla buchta z Moravy a neuměla jsem si představit, že bych rozvedla rodinu. Rok jsme se scházeli a rozcházeli, zásadně a několikrát, a přesto jsme spolu museli být. Někdy si říkám, že člověk hledá lásku a ani neví, jak marná je jeho snaha. A pak někoho potkáte a přes všechny problémy s ním jste,“ popsala kdysi v časopisu Instinkt počátky osudového vztahu jeho třetí životní partnerka. Nakonec se přece jen rozvedl, ale Hana si ho nikdy nevzala, přestože ji prý o ruku žádal několikrát. Možná protože se bála, aby jim krásný vztah nakonec nezevšedněl. A později toho litovala. Syn Marek, který je dnes vyhlášeným kardiochirurgem v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), to ale vidí trochu jinak a ‘zradu‘ svému otci nikdy neodpustil.

Náročný k sobě i druhým

Na zkoušky prý přicházel Jiří Adamíra vždy dokonale připraven a soustředěn, náročný k sobě i druhým. Pokaždé mohl režisérovi nabídnout několik možných řešení, a ještě dokázal poradit partnerům, jak to udělat, aby výsledek byl co nejúčinnější. Záhy po příchodu do Prahy se mu začaly hrnout i nabídky ve filmu, televizi, dabingu či rozhlasu. Za výkon v televizní inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, kterou v roce 1965 režíroval Antonín Moskalyk, mu byla udělena Státní cena Klementa Gottwalda. Oceněn byl ještě Cenou Jaroslava Průchy v roce 1987 a v roce 1989 se konečně dočkal i titulu zasloužilý umělec.

S Jiřinou Jiráskovou ve svém posledním filmu Kadeř královny Bereniké

Jeho poslední divadelní štací bylo Národní divadlo. Do činohry nejvýznamnější české divadelní scény přešel po sametové revoluci a současně také začal vyučovat na pražské DAMU. Pedagogické povinnosti mu však znepříjemňoval jeho stále se zhoršující zdravotní stav. Osudnou se mu nakonec stala rakovina páteře. Zemřel 14. srpna 1993 a je pohřben na pražském Vyšehradě. „Když Jiří zemřel, zkolabovala jsem, přestala jsem spát, ochořela jsem. Ale hlavně, vůbec nic mi nepomáhalo,“ přiznala teprve nedávno Hana Maciuchová, která ho nikdy nepřestane milovat, a dodala: „Jiří Adamíra byl celý můj svět.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská