Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nenápadná ponížení čekají u filmu na každém rohu: Saša z Comebacku, herečka Marie Doležalová, prozrazuje s kafem a cigárkem pikantérie ze zákulisí

28.02.2015
Nenápadná ponížení čekají u filmu na každém rohu: Saša z Comebacku, herečka Marie Doležalová, prozrazuje s kafem a cigárkem pikantérie ze zákulisí

Foto: stránky herečky

Popisek: Marie Doležalová

Osmadvacetiletá Marie Doležalová na svůj věk rozhodně nevypadá, což si každý mohl všimnout v její nejvýraznější roli v kultovním Comebacku. To ale není její jediná známá role, hrála také v Pusinkách Karin Babinské, i v několika televizních seriálech a v klipu k písni Anděl Xindla X. Je členkou hudební skupiny Olats otesoc, jejíž základ tvoří spolužáci z konzervatoře, pro kterou skládá písničky. Koncerty kapely se vyznačují humorem, různými převleky a hereckými čísly. O kapele Doležalová říká: „Jedinou naší ambicí je výzkum, kam až lze v trapnosti dojít.“ Nyní je členkou souboru Divadla Na Fidlovačce, má ale na kontě i dvě vlastní divadelní hry. A píše blog o životě herečky, který nazvala Kafe a cigárko, aneb Historky z hereckého podsvětí. Také tam stojí: Všechno, co jsem kdy potřebovala vědět, jsem se naučila….na natáčení. Dovolili jsme si jeden díl opublikovat, protože je – všechny jsou – vtipný, zasvěcený, zajímavý, sebeironický, prostě k sežrání.

Co mě naučily maskérky: Nesuď člověka podle toho, jaký přišel ráno do maskérny

Ano, aby člověk mohl být filmovou hvězdou, musí být zajímavý pro oko kamery, a měl by mít také pestrý duševní život, který před kamerou rozehrává. Fajn. Ale nesmíte podceňovat hodinovou procedůru, kterou každý „fotogenický” a „duševně zajímavý” herec absolvuje v maskérně. Maskérky, to jsou kouzelnice, které dokážou vaše bílé buclaté tvářičky vystínovat tak šikovně, že vypadáte jako ostře řezaná hrdinka, která si prožila své. A naše bezbarvé oči, kterými my herečky po ránu unaveně mžikáme, dokážou pečlivě vymalovávat všemi barvami, až dosáhnou kýženého hlubokého a osudového pohledu.

Ne, opravdu my herečky neustále nevypadáme tak rozzářeně a sympaticky rozcuchaně jak Marion Cotillard, když jí vítr vlaje do servírkovské sukně a ona se cudně usmívá na Russela Crowea, ledabylá a nádherná. Filmové herectví je vlastně spíš o tom, umět přidat malou jiskřičku života do očí, poté, co kolem vás tucet lidí umně svítilo plac, aby se vaše rysy ztrácely v jasném jarním svitu zleva, a další tucet vás s vytříbeným vkusem obléklo, učesalo a vystínovalo. Filmové hvězdy musí mít nervy z ocele, aby dokázaly přijít na plac úplně klidně a dělat jako že nic. Každá méně psychicky silná holka by totiž na jejich místě dělala: „Ježiš, takový překrásný šaty!! Hele! Hele, co mám! Vidíš tady ty třpytky? Panebože, panebože, co mi to udělali s vlasama? Vyfoť mě, rychle mě vyfoť a pošlu to mámě!!”

Takže tohle filmové hvězdy nedělají, a pouze tiše a skromně, v róbě od Valentina a s make-upem od pánaboha, naslouchají režisérovým pokynům a soustředí se ne na to, jak jim to strašně sluší, ale na to, co mají právě zahrát.

Co mě naučily kostymérky: Nesrovnávej se s druhými. A hlavně se nesnaž nacpat do oblečení tvé hubenější kolegyně.

Jak už jsme si o kostymérkách řekli minule, jsou to ženy, které si úplně o VŠECH myslí, že jsou tlustí. Musíte mít nervy ze železa, abyste se odvážili před nimi něco jíst. Jakmile zašustíte tyčinkou Mars, okamžitě jim vidíte na očích otázku: „Takže tobě nestačí, že ti z těch džínů, když se posadíš, převisuje břicho? Ty je chceš prostě nedopnout?” A je toho ještě víc, co musí herec od kostymérek skousnout. Nesmíte se vzrušovat, když za vámi kostymérka přímo na place přiběhne s vycpávkami do podprsenky, protože někdo někde dal příkaz, abyste měli „nadutější výstřih”. Ani když vám přes zadek aranžuje umělecky pléd, aby nebylo vidět, jak se vám rozkydávají nohy.

Marie vypadá jako holčička, a to jí táhne na třicítku

Musíte několikrát za den slyšet „Zkus si tohle! Parádní kousek!” a pak se přímo před natěšenými zraky soukat do „parádního kousku”, který vám parádně není. Pokud patříte k plašším lidem, co nejsou rádi, když se na ně někdo dívá v převlékací kabince, a dusíte v sobě hysterický výkřik, kdykoli prodavačka za plentou řekne „Ukážete se mi v tom?”, tak vězte, že jako herec musíte takové převlékání absolvovat pořád. Bez kabinky a bez závěsu. S tím rozdílem, že zatímco podle prodavaček „vám úplně všechno prostě tak šmrncovně sedí”, kostymérky se takovým prázdným lichocením nezabývají. Jejich hodnocení je obyčejné: „Sundej to.”

Co mě naučili režiséři: Nemusíš být krásná. Stačí, když zahraješ, že jsi

Také režiséři vás dokážou na place velmi slušně urazit. A to zcela skrytě či omylem. To za vámi takhle přijde režisér před milostnou scénou, celý zaneprázdněný tvůrčím vytržením, a začne vám vysvětlovat: „Ty se na něj prostě jenom podíváš (a předehraje vám vilný pohled osmnáctky, který nevíte, kde v tom vousatém zašedlém pánovi bere) a on (ukáže na vašeho kolegu v trenkách) se na tebe úplně šíleně vrhne. Teda (pozor, přichází ona urážka) nevím, jestli jsi to už někdy zažila. Dodá pochybovačně. V takové chvíli nevíte, jestli je trapnější vyprávět mu nyní, kde se na vás jak kdo vrhnul, nebo mlčet a potvrdit jeho pochyby.

Překvapením tedy rozpačitě kývnete, a jde se točit. Je to žůžo a paráda, snažit se následně o vilný pohled osmnáctky, když víte, že celý štáb narvaný u monitoru zvědavě čeká, jak to uděláte, a do obličeje vám dýchá zvukař s pubertálním úsměvem, který celou tu dobu, co lákáte spoluherce vilným pohledem, vedle vás drží mikrofon. Samozřejmě že je mimo záběr. Ale není mimo VÁŠ záběr. A když se potom několikrát pokoušíte o svádivé dusno mezi dvěma lidmi, kteří jsou konečně sami (a ignorujete, že kolem vás pořád někdo běhá a upravuje vám za zády polštář, obraz na stěně, lem trenek a ohyb peřiny), celé to zakončí rejža, který vaše pokusy shrne kamarádským: „Ty na to moc nejsi, viď?” A když se tomu pak s kolegou spoluhercem uvolněně smějí, můžete si takovou chvilku přidat do notýsku „nenápadných ponížení, která čekají u filmu na každém rohu.”

Co mě naučili kameramani: Ten, kdo stojí u kamery blíž, vypadá vždycky větší

Kameramani vidí v oku své kamery překrásné obrazy, vytvořené z lidí. Jsou tak zaujati touhou mít v záběru všechno krásné, že zapomínají na obyčejné lidské city, které vzbudí větou: „Proč je bílá jako smrtka?” či „Takhle blízko bejt nemůže, vypadá proti němu obrovská.” Kameramani nejsou jenom dělníci, co sedí u kamer a švenkují sem a tam. Mají také kameramanské oko, a spolutvoří film tím, že hercům říkají: „Odsedni si doleva, ať nevidim jenom ten velkej kus tvejch zad”, a také: „Jestli na ni budeme dělat blízkej záběr, zavolejte prosim vás maskérku!”

Se svou seriálovou rodinou v Comebacku

A maskérka vás potom pudruje a korektoruje a švitoří u toho přátelsky: „Tady nám zase vylez ten pupínek, jejda! Seš unavená, viď? Jenom ti zamáznu kruhy pod očima. Chceš kapičky? Vykapat si oči? Nejsi nemocná? Nemám ti přinést paralen?” a vy opět zvažujete, jestli je pro vás důstojnější ve chvíli, kdy se cítíte zdraví a čilí, tvrdit, že je vám fakt blbě, nebo ne. Kamera totiž vidí neuvěřitelné věci.

A hlavně vidí až do vás, a kdykoli jste nervózní a ztrémovaní, vypadáte prostě hůř. A proto je úkolem všech filmových herců a hereček nenechat se ztrémovat všemi těmi příšernými výroky, a nebrat si je osobně, a nechat je kolem sebe proplout tak, aby se vás nedotkly. Protože aby byl člověk na kameře hezký, musí mít v sobě plno pocitů a tichou, ničím nezkaženou radost, že točí.

A ta musí být důležitější, než všechny malicherné drobnosti, které vás dnes urazily.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová