Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

U Evy Michalákové jde o to, že jak politici, tak odborníci se bojí říci nahlas, co si o ní opravdu myslí. Já se nebál a píší mi „ty debile“, prozradil psycholog

28.02.2015
U Evy Michalákové jde o to, že jak politici, tak odborníci se bojí říci nahlas, co si o ní opravdu myslí. Já se nebál a píší mi „ty debile“, prozradil psycholog

Foto: Archiv J. Klimeše

Popisek: Jeroným Klimeš, psycholog.

ROZHOVOR Jeroným Klimeš je klinický psycholog a katolík. Hlavně je ale člověk, který se nebojí vybočit z řady a říkat i názory, které mu nepřinesou pochvalu, ale naopak vyvolají někdy až nenávist. S ParlamentnímiListy.cz si povídal na aktuální téma Evy Michalákové a jejích dvou synů, které jí odebralo Norsko. Už před časem řekl v nadsázce: Paní Michaláková, pořiďte si nové děti. Jeroným Klimeš ale obviňuje i stát, že jde proti zájmům úplných rodin…

Pane Klimeši, hned na začátku se musím zeptat. Přišly vám nějaké odezvy na vaše tvrzení, aby si paní Michaláková pořídila nové děti a své syny nechala tam, kde si už zvykli?

Jakmile řeknete takovouto větu, tak to bez odezvy nezůstane. Objevují se dva druhy e-mailů. Jedni pisatelé mně v nich říkají: Je to profesionální a je dobře, že to někdo fundovaně konečně řekl. Druhá polovina e-mailů, začíná oslovením: Ty debile… Nebo něco v takovém duchu. Čekal jsem to. Jsou to názory, které společností hýbou. A holt když je člověk neřekne a zůstane s nimi v ústraní a myslí si tam své, pak případně posílá ty e-maily s tím, že to někdo za něj moc krásně řekl.

Takže se nedomníváte, že byste byl osamělý v tom názoru, který jste pronesl?

Problém je třeba hledat v tom, že u té paní Michalákové jde o to, že jak politici, tak i odborná veřejnost se bojí říci nahlas to, co si myslí. A něco podobného jako já, si myslí řada lidí, nejsem výjimka – ovšem jak jsem naznačil, oni o tom mlčí. Navíc si myslí – opět podobně jak já – že je ve hře ještě něco jiného, než jen to, že ty děti byly dány stranou od mámy.

Nebyla třeba mezi těmi, kdo se vám ozvali, i paní Michaláková?

Ani jsem to nečekal. Ona komunikuje tak, jak jsem měl možnost vypozorovat, že některé dokumenty zveřejní, jiné ne – s odvoláním, že si to ta norská strana z nějakého důvodu nepřeje… Nějaké informace sdělí, jiné nikoli, opět kvůli tomu, že by norská strana mohla vznést protesty, kdyby je řekla… Říká pak i takové věty, že se rozvedla s manželem Josefem kvůli tomu, že si myslela, že jí to rozchod usnadní a pomůže jí k vrácení dětí. Přitom je jasné, že ty konflikty měli zřejmě oba partneři dlouho předtím, než vlastně nastal nějaký problém s norskými úřady… Jinými slovy, domnívám se, že ta paní nás evidentně vodí za nos… My nevíme, co se tam stalo, ale dá se vyvodit z jejího chování, že to nebylo úplně přesně tak, jak to říká ona. A norská strana neříká nic… To je důležitá část problému. Druhá část pak je – že bez ohledu na to, co se stalo před čtyřmi roky, kdy došlo k odebrání dětí z rodiny nebo od matky – odešlo tehdy dvouleté a šestileté dítě do péče jinam. A jsou již čtyři roky  součástí jiného rodinného systému. To znamená, že oni jsou dneska citově někde jinde. Když si vezmete, kde se nachází dvouleté dítě a kam se posouvá po dalších čtyřech letech – je to prostě zcela jiný člověk.

Setkáváte se s něčím podobným v praxi?

Samozřejmě, proto o tom mluvím. Když si vezmu k sobě diář, vidím, že dnes mě navštívila například paní, jejíž máma, když se narodila, ji dala do nějaké německé rodiny takzvaně na výchovu. Ona tam byla sedm let. A pak se vrátila k biologické matce. A nebylo to příjemné. Říkala mně o tom, že když přišla domů, otevřel dveře nějaký strejda, mluvil úplně cizím jazykem. Přitom ten strejda byl jejím biologickým otcem. A ta teta, ke které se vracela, byla její biologická matka. I když to nebylo nijak právně řešené, byla to tehdy normální regulérní adopce. Dítě bylo sedm let jinde, přišlo pak o lidi, kteří pro ně byli rodiče, po sedmi letech – a to i přesto, že šlo zpátky ke své biologické matce. V případě Michalákových, ale i jiných dětí, je třeba počítat s jejich věkem a rozhodovat se podle toho,  ne jak to prožívají rodiče. Proto ten aspekt zdůrazňuji. Děti (chlapci Michalákovi) jsou dnes úplně někde jinde, jsou to i pocitově úplně jiné děti. Proto není vhodné, aby s nimi norská, ani česká strana jakkoli šíbovala. Ať je nechají v těch rodinách, kde jsou. Ať je tam nechají do osmnácti let, a pak se uvidí, jak to bude dál fungovat. Já bych s nimi nešíboval ani k tetě, ani nikam jinam. Nechal bych je u rodičů, u kterých dnes jsou – byť jsou právně pěstouny. Pokud bych měl jako psycholog za něco boxovat, tak je to tedy to, aby zůstaly děti tam, kde jsou a už se s nimi dál nehýbalo. Už si toho prožily dost.

V souvislosti s touto kauzou se objevují nepodložené, až spiklenecké spekulace, že se možná Norsko snaží zavést systém, který postupně potlačuje typický model rodiny – tedy rodinu matky, otce a dětí… To vše prý navíc za posilování práv homosexuálů – pokud to velmi zjednoduším. Myslíte si, že je třeba brát v potaz i takovéto teorie nebo je pokládáte za zcela zcestné?

Je to hloupost. Vždyť homosexuálů jsou v populaci jen dvě procenta. Není tedy možné, aby se svými počty stali dominantním mainstreamem.

Vidíte, rozmach internetu ovšem způsobil, že kolují uživatelskými schránkami e-maily s dosud blíže neupřesněnými údajnými statistikami, že v Norsku je prý pouze 19 procent populace složeno z typického spojení v rodině s mužem a ženou. Zbytek prý tvoří rodiny pouze s jedním rodičem, či již zmiňované homosexuální rodiny…

Ale ono to tak být může. My tady u nás taky máme oficiálně asi 40 procent svobodných žen. Ale je to jen proto, že stát dělá vše, aby klasický model rodiny rozbil. Třeba tím, že když se jeden člen té rodiny zadluží, odskáče to s ním rodina celá. A místo toho, aby nedávno nový občanský zákoník něco v tomto směru změnil a zabránil tomu, tak to ještě víc podporuje. Stát by ale měl vždy udržovat ty poměry slučovací, jak já to nazývám, a to tak, aby zachoval přirozenou hierarchii hodnot. Znamená to například, že svobodná matka na tom musí být vždy hůř než ta vdaná.

Myslíte, že ji to bude motivovat k tomu být v partnerském vztahu?

Ano, aby ji to motivovalo si vztah udržet. Aby se ty rodiny nerozpadaly třeba i proto, aby si rozpadem de facto ekonomicky polepšily. Stát musí vždycky udržovat svobodné lidi, matky v horším vztahu, než to, jaké výhody dá manželům. Ale to se v reálu neděje. Stejně tak by stát měl chránit manžele i před sebou navzájem. To znamená, v okamžiku, kdy jeden manžel začne být nebezpečný tomu druhému – třeba gamblerstvím, zadlužováním a exekucemi, tak by prostě stát měl ochránit zbytek rodiny – aby v ní někdo zůstal. Jenomže stát toleruje i to, aby podnikatelé, aby dostali v bance úvěr, museli podepsat směnky… Těmi pak mohou dostat do problémů celou rodinu. To je de facto kriminální činnost těch bank, která je ale tiše tolerována. Přitom nám to huntuje rodiny. A tak jsou podnikatelé, kteří žijí s rodinou v domě za pět milionů, ale bohužel ten dům je na nějakou takovou téměř kriminální směnku vázaný někde u banky, u které se neví, komu ji případně prodá.

To se však neděje jen u nás. Problémy s dluhy jsou však v České republice poměrně netypické hlavně ve vymáhání, ve srovnání s jinými zeměmi…Kdyby se to začalo účelně řešit, pomohlo by to tedy podle vás i rodinám?

Samozřejmě. Stát sice garantuje lidem takzvaně lidská práva, ale negarantuje jim střechu nad hlavou. To znamená, když se ti lidé zadluží, tak přijdou o dům, ve kterém bydlí. A rázem má náš stát nových třeba pět bezdomovců (podle počtu lidí, kteří v té rodině žijí). Ti budou do smrti závislí na státu. Nebudou ani nikdy moci své dluhy splatit, nikdy nebudou moci jít normálně pracovat, protože by byli hloupí, pokud by pracovali – poněvadž by vždy o vše přišli. Oni udělají tedy to, že budou až do smrti žít jako nezaměstnaní. Budou pracovat načerno v kriminálním nebo polokriminálním prostředí, budou dostávat mzdu bez sociálního a zdravotního pojištění, stát přichází o peníze, o zaměstnance, o daně z jejich příjmu, pokud by byl legální – a to vše proto, že ty lidi neumí ochránit.  

A vy vidíte nějaké řešení, které by mohlo být rychlé a účelné?

Nastavit to tak, jakmile bude mít člověk dvě exekuce, bude nesvéprávný k tomu, aby uzavřel jakoukoli jinou půjčku. Bude prostě omezený na způsobilosti k uzavření jakékoli větší finanční transakce. Při druhé exekuci by se dostal do registru dlužníků, který by byl přístupný všem obchodníkům, a ten člověk by nemohl nikde udělat nákup nějakého dalšího zboží na dluh.

Ale ono by to takhle už nyní přece fungovat mělo. Jakmile se člověk dostane do registru dlužníků, půjčku nedostane – tedy alespoň ne u bankovního sektoru…

Háček ale je, že oficiální registr dlužníků státu pořád není. A ne každý se do těch, co jsou nyní k dispozici, dostane. Přitom by to měl skutečně mít ve své gesci stát. Měl by garantovat, že pohlídá lidi, aby dluhy nad své poměry nedělali, ale hlavně také chránit ty, kteří jsou pak i nevinně kvůli těm dluhům trvale poškozováni a vyřazení ze života. Nehledě na to, že by tím měla fungovat i pojistka pro obchodníky. Pokud prodají někomu třeba mouku, aby věděli, že za ni dostanou zaplaceno a ne že jim podvodník nezaplatí a zmizí a oni se sami taky dostanou do potíží. Stát má své občany chránit. A dneska stát dělá spíš to, že to směřuje k tomu, že tu bude 20 procent totální chudiny. A k tomu ještě podporuje neúplné rodiny, takže dramaticky roste počet svobodných matek. Ale to není proto, že by se ti lidé nechtěli vázat. Ale je to proto, že by byli hloupí, pokud by se vzali a vstoupili do manželství. Stát jim totiž říká: Když se vezmete, dám vám kouli na nohu a nepustím vás. Tím stát znevýhodňuje ženáče. Dá se tedy říct, že každý, kdo se žení, dělá hloupost ve jménu lásky. Chytrý člověk to neudělá, protože stát se chová jako banda hlupáků. A pak to tady takto vypadá. A samozřejmě nejen u nás.

Tím se dostáváme zpátky tedy k tomu Norsku. Takže to nevidíte tak dramaticky, jak by mohly naznačovat různé e-maily, ale vidíte v tom jakousi chybu systému?

Nevím, jaké mají v Norsku zákony, ale pokud tam mají také takové, že podporují hlavně svobodné rodiče, vyrábějí si i tam časovanou bombu. Lidé spolu žijí, rozchody jsou jednoduché. Já to vidím dnes a denně u sebe v praxi, co to ale také způsobuje. Muž vlastní dům, žena s dítětem u něj žije. O dům se stará třeba 15 let, investuje do něj čas i své peníze a pak, když se mají rozejít – nemá ta žena na nic nárok. Když odejde, nemá nic, zůstane vše tomu muži. Nikdo nevidí a nikdy nedokáže, kolik peněz do domu třeba dala ona – rozhádají se a vše je pryč. Je to investice – minimálně, i kdyby šlo jen o 15 let života – ze které pro tu ženu nezůstane nic. A děje se to proto, že stát tvrdě znevýhodňuje manžele. Kdyby byli manželé, bylo by to jiné.

Za vámi přichází pro radu rozhádané rodiny, partneři i s žádostí o pomoc řešení svých vztahů k dětem… Jak často se v praxi podaří ale dodržet opravdu to, aby vše proběhlo v klidu a v dalších letech nedocházelo k hádkám třeba o to, kdo a jak bude pečovat o děti?

Já odpovím trochu jinak. Působil jsem jako psycholog v náhradní rodinné péči. Tam se řešily adopce, pěstounská péče. Občas tam přišli rodiče, kterým se zabilo dítě – při autohavárii, nehodě. Oni někdy do tří  měsíců od úmrtí toho dítěte stáli u nás v kanceláři a chtěli nové další dítě. To jsem jim takto brzy vymlouval. Vdovský čas nebyl nadarmo stanoven na jeden rok. A tak jsem jim říkal: oplakávejte dcerušku nebo synka rok a pak přijďte, budeme se bavit dál. Do té doby měli čas na smíření se s koncem. Ovšem je nutné říct, že ti lidé se chovali tak, jak je přirozené. Je to přirozené chování lidí při úmrtí v rodině. Chtějí si pořídit náhradní dítě.

Rozumím asi už trochu. I po rozvodu se může stát, že jeden z partnerů dítě ztratí…

Tak – při rozvodu tisíce lidí přicházejí také fakticky o své dítě a prakticky je nikdy mnozí již ani neuvidí. Stejně jako paní Michaláková přišla – a já říkám, že v každém případě o ně již přišla – o své dva syny. Když by jí je i za rok ty děti dali, budou a přijdou k ní zcela jiné bytosti. Prostě ty děti, o které přišla, už nikdy neuvidí – vždy už to budou jiní lidé, nikdy nebudou takoví, jací byli, když se jejich vazby zpřetrhaly. Budou mluvit norsky, budou třeba vzpomínat na maminku Björg a tatínka taky s nějakým podobným norským jménem, a vůbec je nebudou zajímat Čechy, jiné jídlo. Spíš se dá očekávat to, že by cítili jako křivdu to, proč nezůstali tam, kde poslední roky byli a kde si zvykli. Na to není nikdo připravený, že paní Michaláková, i kdyby se jí podařilo dosáhnout toho, že jí synové budou vráceni, sklidí spíš nevděk. Nevrátí se jí ale šestileté vláčné děťátko, ale  minimálně v jednom případě toho syna by se vrátil puberťák. Ovšem i tato žena, kdyby se chovala přirozeně jako při úmrtí dítěte, tak už by dneska měla další děti. Buď by si je pořídila sama, nebo by přiběhla na náhradní péči a říkala by: Dejte mi, prosím, děťátko za ty děti, co jsem ztratila. Jenomže ti lidé, co se rozvádí, uvažují téměř všichni stejně jako paní Michaláková. Místo, aby děti plodili, tak se o ně soudí a vzájemně válčí.

Mnozí ale říkají, že jim ty děti za to stojí, a proto to dělají. Máte možnost vidět i výsledky toho, jak se po letech podobné spory projeví na těch dětech či i na samotných rodičích?

Výsledek je, že přijdou ti lidé nejen o děti, jako paní Michaláková, ale i to, že prošustrují svoji reprodukční šanci. Ta už jim nikdy jiná daná nebude. Přijdou tak o své děti, i o ty, co si mohli mezitím zbytečným válčením pořídit. To je fakt, který tu je. Když je to válka, musíme vědět, že válka zmrzačí ty lidi. Ale nejenom fyzicky, mrzačí především psychicky.

Jakmile tedy stojíme u nějaké války – třeba Šalomounův soud či jakékoli jiné – tak je dobré si uvědomit: Chci válčit? Jsem nucen obléct brnění a jít do války? Není rozumnější si říct, že pokud z té války mohu utéct, tak zdrhám, jak můžu? O děti se přece neválčí, děti se pořizují. Stejně jako paní Michaláková, tak i ty tisíce dalších, co se obracejí dnes a denně s podobnými problémy na různé instituce, včetně psychologů. Když je ženě 36, 38 let – začne válčit se svým manželem o jejich společné, v té době malé, děti. Vyhraje, i když to stojí všechny hodně úsilí. Ty děti jí ale pak hned v 15 letech řeknou: ´Mami, nás už to u tebe nebaví, táta nám dá MP3, jdeme k němu. Už nás nebaví se střídat‘.  To je běžná věta vyslovená v 15 letech. A té ženě v okamžiku, kdy k této situaci dojde – a dochází k ní velice často, celkem běžně – je mezitím ale o deset let více – je jí tedy 46 nebo 48 let. Už nikdy nebude mít žádné další dítě a přitom zároveň přichází i o ty, o které válčila.

Třeba se to ale srovná, když přejde puberta?

Lidi, kteří jdou do války o střídavou výchovu, zapomínají, že výchova dětí se rozvodem zkracuje. Ty děti dospívají dřív, dřív se osamostatňují a emancipují. Zatímco dítě v normální funkční rodině může být vychováváno do 23, 24 let, než skončí vysokou školu, v rozpadlých rodinách končí výchova velice často ve 13, maximálně v 15 letech. Dál už pak funguje jen mamahotel – ta matka dělá tomu dítěti akorát služku. Když si takováto žena v šestatřiceti letech nepořídí další dítě,  tak přijde o manžela, o majetek, o dítě. Minimálně každá druhá. Výsledek je ten, že tu jsou naprosto zmařené životy. A to jen kvůli tomu, že lidé říkají: My chceme válku, místo toho, aby říkali: My chceme děti.

Mnozí to dělají v dobré víře, myslí si, že bojují za princip, za vlastní pravdu – i když jde někdy opravdu asi jen o vlastní osobní ambice...

Ať jde o cokoli, především prohrávají svůj vlastní život. A je jedno, zda jde o muže či ženy. Oni i ti chlapi neumějí přijít k nové ženě a říci jí: ‚Koukej, Máňo, mám za sebou takové tři hrobečky (míněno pomyslně) – bývalou partnerku a dvě děti, o které jsem přišel rozchodem nebo rozvodem. Teď chci založit novou rodinu. To ti muži nedělají. Pořídí si jen novou souložnici, které říkají: ´Mám už dvě děti, jiné nechci.‘ A vedou raději válku s bývalou partnerkou. Ničí sebe, děti, manželku i exmanželku i novou partnerku. Dnešní společnost prostě o děti válčí, ale nevyrábí je. A já přitom říkám lidem, co za mnou přicházejí do ordinace: Pořád je rozumnější děti vyrábět, než o ně válčit.

Jenomže asi častým argumentem, který slyšíte, je ten, že si další dítě ne každý může dovolit z ekonomických důvodů. Pokud má platit na ty, co jsou již na světě a chtít i tomu novému dítěti zajistit jakýsi standard… Nebo se pletu?  

Velice málo to slyším, to totiž přece není žádný důvod. Děti nejsou drahé. A i když někdo platí na předcházející děti a narodí se mu další, může soud přece požádat o úpravu poměrů.

Soud ale ne vždy vyhoví…

Záleží samozřejmě na tom, zda mu soud uvěří. Pokud tam takový rodič přijede BMW a bude tvrdit, že má minimum prostředků, což se děje též poměrně často, tak mu soud asi nevyhoví. Děti opravdu nejsou drahé. Děti samy o sobě drahé nejsou, říkával jeden můj kolega. Drahé je jen to, co si kvůli nim pořizujeme. 

Je to tedy podle vás nejčastěji jen alibismus, říkat si, že na další dítě nemám?

Ano. A zase mohu srovnat to, jaký je rozdíl mezi tím, když lidé přijdou o dítě úmrtím, nebo rozvodem. U úmrtí takový argument neslyším nikdy. Lidi při rozvodu i při úmrtí uvažují hodně odlišně, ale fakticita (realita) je téměř stejná. Ti lidé přicházejí o děti, partnera tak, jako tak. Ale nechovají se v obou případech stejně. Úmrtí je přirozenější, proto i to chování je pak dle mého také přirozenější. Partnerské problémy jsou mnohem víc maladaptivní, z čehož usuzuju, že jsou evolučně mladší a nejsou dotvořeny. Jsou to mechanismy, které se řídí jinými procesy, které nejsou nezbytné pro přežití. Smrt je starší, byla tu vždycky, s tou se muselo lidstvo vypořádávat již v raných stadiích vývoje a dodnes vidíme i to, jak ji vnímají třeba opice při oplakávání členů tlupy. Partnerské vztahy jsou podstatně mladší. Nemají tedy adaptivní procesy. V přirozených podmínkách by vždycky byl rozvod rychlý. Trval by v nejhorším případě pár týdnů. Je to něco, co je rozseknuté do dvou tří dnů, kdy se třeba objeví nevěra, nevěrník nebo nevěrnice se vyžene z domu a tečka. Ten se zkusí pak vrátit – a buď ten partner protějšek vezme zpět, zapudí ho nebo třeba i zavraždí – ale vše je velmi rychlé a netrvá to dlouho. Problém je vyřešen během jediné hádky, má ale charakter smrti.

No to, co popisujete, ale dneska neplatí…

Dnes se však dělá z rozchodu (rozvodu) koma. Lidi, i když by se nejraději vyvraždili, a vše by chtěli řešit velice rychle, jsou nuceni, aby se v tom potáceli několik let. Kvůli takzvaným lidským právům je jim takové utrpení protažené mnohdy třeba na 13 let. V nich se dohadují o děti, o jejich výchovu, o střídavou péči a tak dále. Způsobí to to, že se ti lidé ocitají v jakémsi psychologickém komatu. A nemají morální ani osobnostní sílu to koma ukončit. Ty evoluční mechanismy jsou mladé, aby byly dozrálé. Je třeba si přiznat, že moderní svět vytváří podmínky, které tu nikdy nebyly.

Přirozené totiž přece stále je, že lidé po rozvodu nechtějí toho druhého už nikdy vidět. Ono to vždycky dost bolí. Jenomže jsou přesto nuceni systémem to rozedírat dál a dál.  Ukryto pod právem dítěte se lidé drží spolu nuceně dál. Pinkají mezi sebou to dítě, i když oni dva mají neuvěřitelnou potřebu jít od sebe. Právo je ale sdrátuje a vytvoří jim miniaturní peklo. Přitom jde o nepřirozený stav. Ten tu nikdy nebyl. Nebyl tu v antice, ani ve středověku, nikdy. Přirozené prostředí mělo stav po rozchodu zkrátit na minimum. Podobně jako při tom úmrtí. Partner byl vyhnán, zabit, zapuzen – ale mělo to rychlý konec. Dítě zažilo osiření a jelo se dál. Dnešní stav z toho rozchodu dělá totální peklo – provizorní stav, který má trvat jen pár dnů, maximálně týdnů, natáhne na dlouhé roky. A ty lidi v tom regulérně hnijou. Výsledkem je:  Zničené dítě. Je to výsledek této generace, která má extrémní potřebu o děti bojovat...

Myslíte, že to je jen problém současnosti, že tomu dřív tak nebylo? Proč?

Stačí se ohlédnout jen málo zpátky. Byla válka, byl hlad. Skončila válka a začala blahobytná společnost. Ta generace z ní po válce děti vychovala až do normalizace. A je to moje generace, o které mluvím a vím, že jsme s velkou kritikou hleděli na vlastní rodiče s tím, že my to budeme dělat jinak, ne tak blbě jako oni. Výsledek? Padesáti pětiprocentní rozvodovost, střídavá výchova, války o děti, 40 procent svobodných matek. To je tedy plod té výchovy hrdých dneska čtyřicátníků a padesátníků, kteří říkali rodičům, jak to dělají špatně…

A děti z této generace, co nyní nastupuje, nejsou zvyklé pracovat, nebaví je práce, učení,  nic. Jedou po požitcích. Jedou po slávě, po laciném pozlátku – jen aby něčím upoutali a přitáhli pozornost – čímkoli. Jsou to děti, které vnímají každý nepříjemný prožitek jako křivdu na nich spáchanou. Nemají solidárnost s jinými lidmi, říkají: Jaký si to uděláš, takový to máš.

Jednou ale taky třeba bude i tato generace o své děti válčit. Nebo myslíte, že to bude jiné?

Tahle generace podle mne nebude mít  tendenci o děti válčit, jako to má tato současná. Mám spíš pocit, že půjde o generaci programových trubců. Oplodnit, zmizet. Nemít problémy. Děti z těch střídavých výchov budou děti, které se budou chovat jako citově deprivovaní jedinci, a oni taky jsou citově deprivovaní. K dětem budou proto přistupovat jako k něčemu, co je jejich konkurence. My ještě přistupujeme k dětem jako k dětem. Ta nová generace dle mého je bude již brát jako konkurenci, jako něco, co jim ubírá na jejich pohodlí a životní pohodě. Na tu pohodu si kladou bezpodmínečný nárok, který si nepřejí, aby jim kdokoli upíral. A jak to může vypadat? V okamžiku, kdy dítě začne být  otravné, nemocné, bude potřebovat přebalit, tak tihleti neurotičtí a deprivovaní jedinci se budou dívat na ty svoje děti jen jako na rušivý element.  

Pokud je vaše teorie správná, co nás tedy ale čeká?

Tito neurotičtí solitéři budou mít ohromný problém nejen si udržet partnerský vztah, ale i problém  navázat citový vztah i ke svým dětem. Já osobně si myslím, že reakcí na to bude hodně extrémní matriarchát. Výsledkem budou ženy, které si budou vychovávat děti, a ti muži se tam budou střídat v nějakých dvouletých periodách – budou prostě migrovat. Vlastně to již někde lze pozorovat i nyní, ovšem dosud spíše v narušených rodinách. Zatím jich je v rámci populace málo. Čekám, že ta budoucnost bude taková, že neukotvených lidí a rodičů bude ale dál přibývat.

Jak to tedy ale skončí?                  

Zhroucením populace… Při úhrnné plodnosti 1,4 dítěte na jednu ženu v naší euroatlantické civilizaci nemůžeme ani nic jiného čekat..

V posledních měsících se však hovoří hodně i o možné válce. I ta by mohla postoje, priority i vztahy k rodinným vazbám změnit – ovšem za hroznou cenu…

Pokud bude velká válka, ze světa zůstane škvarek. Pokud začnou střílet ponorky jaderné hlavice, bude konec. Spojené státy a Rusko, které ty zbraně mají, si ale jistojistě mnohokrát rozmyslí, jestli by se do něčeho takového chtěli pustit. Ale lze čekat malé, menší přetahovačky a v těch jsme malí páni (ČR). Může se stát ale cokoli, otázkou asi je i to, jak by se Evropa dívala na případnou invazi Ruska do Čech. Nebo na Slovensko… Evropa je nestabilní chaotické uskupení naprosto neukázněných států, které si sní  nesmyslné sny. Opatření Evropské unie jsou nepraktická, většinou mimo, zbytečně  restriktivní, poněvadž tím podvazují ekonomiku. Zřejmě se to tedy zhroutí – je to k tomu nakročeno  mnohonásobně. Demograficky to není udržitelné, to už jsem zmínil. A když se podíváte, jak nám každou vteřinou naskakuje veřejný dluh a připustíte, že to tak mají i všechny ostatní státy… Tak je jasné, že všechny ty země čekají, až to někde začne krachovat. V okamžiku, kdy začnou tyhle státní  dluhy krachovat, tak si ty zbývající státy zamnou ruce, protože se bude muset udělat celkový reset. Zruší se tím ale také úspory, směny a ty státy si řeknou: Začneme od nuly. Tím se to vyřeší.

Co tomu ale může předcházet?

Nabízí se samozřejmě i otázka, co budou dělat ty národy, které jsou národnostně nestabilní? Francie, Holandsko, Anglie, kde mají miliony muslimů. Je to třaskavá budoucnost. Jinými slovy – já a moje generace jsme vyrůstali v bláznivém období normalizace, ale když se podíváme zpátky, tak to zase nedopadlo tak zle. Ale naše děti čeká, kdo ví co. A bude to s velkou pravděpodobností horší než ta normalizace. Jak říkal Ježíš: Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se, to všechno musí přijít. Takže musím i já konstatovat, že je třeba počítat s tím, že přijdou války, bude zle...

Alena Hechtová

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace