Muže zásadně odmítala a raději žila s knězem... Jaká vlastně byla a po čem toužila nejpopulárnější vraždící babička? Tajnosti slavných

Autor: ČT

Popisek: Neustále sršela humorem, když to ale bylo třeba, nikdy nešla Marie Rosůlková pro pořádně ostré slovo daleko

Na jednu stranu hluboce věřící, ale dokázala si i užívat života. V jejím okolí nebyl nikdo, kdo by ji nezbožňoval. Kolegové jí říkali Merinka, byla mile bezprostřední a vždy usměvavá. Proč se herečka Marie Rosůlková rozhodla žít raději s knězem a muže do svého života nevpustit?

Nikdy ji nic nevyvedlo z míry, a když vstoupila do místnosti, všem se hned zvedla nálada. Neustále sršela humorem a střílela si ze všech kolem, když však na to přišlo, pro pořádně jadrný výraz nešla nikdy daleko. „Hrávala sice ženy, o jejichž přízeň muži bojovali, ale ve skutečnosti zůstala po celý život naivkou. Jako by kdysi (říká, že poslední narozeniny měla, když ji bylo třicet devět let) zastavila ručičky na hodinách. Jakmile slyším třeba jen z dálky její švitoření, vrací mne zpátky do doby, kdy jsem ji poznal. Protože ji nikdy nic nevyvedlo z míry, klouzala po laškovných vlnách života s úsměvem na rtech,“ prohlásil o ní před lety kolega Svatopluk Beneš.

Poznali byste ji? Takhle nádherná byla Marie Rosůlková v prvorepublikových filmech

Bankovní úřednice, která utekla od přepážky

Nezapomenutelná herečka Marie Rosůlková se narodila 17. prosince 1901 v ne právě zámožné rodině plzeňského ševce. Od dětství toužila stát se herečkou, jakoby s tímto povoláním už přišla na svět. Finanční situace rodiny jí však nedovolovala studovat na vytoužené konzervatoři, a tak skončila na obchodní akademii a po jejím absolvování nastoupila do banky jako úřednice. Naštěstí pro české divadlo a film ale od práce za přepážkou brzy utekla k divadlu, které ji provázelo příštích sedm desetiletí, až do její smrti.

První filmové role získala již koncem 30. let – v roce 1937 s Vladimírem Borským
ve filmu Poručík Alexander Rjepkin

Vytouženého herectví se Marie nehodlala vzdát za každou cenu, a tak alespoň začala brát hodiny herectví u herečky Národního divadla Marie Laudové-Hořicové. V roce 1921 získala angažmá v Městském divadle v Plzni, pak v českobudějovickém Jihočeském divadle. Krátce poté se konečně usadila v Praze. Po tříletém angažmá u Vlasty Buriana zakotvila v Městských divadlech pražských, kde zůstala prakticky až do oficiálního ukončení své divadelní kariéry v roce 1982. Hrát ale nepřestala ani potom, hrála prakticky až do své smrti v roce 1993. V roce 1966 byla jmenována zasloužilou umělkyní.

S Ivou Janžurovou v roce 1971 v dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy

Jediný muž, s nímž si rozuměla, nosil sutanu

V roce 1924 se provdala za dnes již takřka neznámého hereckého kolegu Jarmila Škrdlanta, ale manželství dlouho nevydrželo. Potom už se nikdy nevdala a zřejmě neměla ani žádnou vážnou známost. Zkrátka se rozhodla muže do svého života už nikdy nepustit, partnerský život jí nechyběl. Jedinou výjimkou byl její o rok starší bratr Jan, který byl katolický kněz.

Jediným mužem, s nímž dokázala žít, byl její bratr Jan

Více než půl století žila se svým o rok starším bratrem, duchovním a také známým a obdivovaným architektem Janem Rosůlkem a byl to prý vztah takřka harmonický. Marie se k němu nastěhovala ve 30. letech i se svou maminkou Rózičkou, když získala angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Bydleli společně pod pražským Vyšehradem, v přízemním bytě na Rašínově nábřeží, a jeden bez druhého opravdu nemohli žít. Bratra přežila pouze o necelé tři roky a bez něj to prý už nikdy nebyla ona.

Do 'svíčkové báby' měla zatraceně daleko

Byla hluboce věřící, přesto bratra uměla pěkně poškádlit. Měly prý rozdělené role – on byl moudrý uhlazený pán, který ji neustále vychovával, ona nenapravitelná rebelka. Byla velmi společenská, a tak se u nich doma během jediného dne vystřídaly klidně i čtyři návštěvy. „Jednou jsme slavili něco do noci, když přišel Jan: ,Mařenko, pojď už spát.‘ … ,Jasně, Jeníčku, už jdu,‘ řekla mu na to, ale stejně nešla. Za chvíli se ozval znovu: ,Kdo tě pak ponese do postele‘… ,No přece ty, Jeníčku, vždyť jsi můj bratr!‘“ vzpomínala na ni v jednom rozhovoru její kolegyně a dlouholetá přítelkyně Michaela Doležalová, která se o ni ve stáří starala.

Až ve stáří se dočkala i v divadle své vskutku životní role výstřední, laskavé a moudré tulačky Maude
v představení Harold a Maude – s Viktorem Preissem v Divadle ABC v roce 1976

Duševní mládí a humor si zachovala až do konce života. Ve stáří na otázku, kolik jí je let, s oblibou odpovídala „devětatřicet“. Naopak ale i její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat, já to viděla na vlastní oči!“ Doma totiž nejraději sedávala u kuchyňského stolu hned pod oknem, z nějž byl výhled přímo na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ dodala Michaela.

S Dagmar Havlovou a Mnislavem Hofmanem v další komedii Juraje Herze Holky z porcelánu

Dáma každým coulem

Vždycky působila elegantně, kultivovaně a mladistvě. Nosila krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích. Se svým bratrem chodila pravidelně do kostela, buď na Vyšehrad do sv. Petra a Pavla, nebo do rotundy sv. Martina, kde Jan sloužil mše. Ve stáří už špatně chodila, a tak si nahoru na Vyšehrad brala taxík. Platila za něj ale dost peněz, proto jí soused Jaroslav Kohout nabídl, že ji bude do kostela vozit.

Největší popularitu jí přinesly až v 70. letech komediální role babiček a excentrických starších žen.
Nejznámější je její babička, autorka detektivek v seriálu Taková normální rodinka.

Ani těsně před smrtí neztrácela životní optimismus, i na nemocničním lůžku v pražském Motole se chovala jako pravá dáma, na nic si nestěžovala. Na otázku, jak se jí daří, pravidelně odpovídala: „Špatně, ale dobře to snáším.“ Zemřela 15. května 1993. Pohřbená je společně se svým bratrem na svém milovaném Vyšehradě, ve zvláštním oddělení, určeném pro jeptišky, které najdeme na východní straně hned u vchodu.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská