Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jestli se něco semele, natrhneme jim ty všivý talibanský prdele! Máme úplně první autentický příběh českého vojáka z Afghánistánu, přečtěte si ukázku

11.10.2014
Jestli se něco semele, natrhneme jim ty všivý talibanský prdele! Máme úplně první autentický příběh českého vojáka z Afghánistánu, přečtěte si ukázku

Autor: CPress

Popisek: Pavel Stehlík na autogramiádě

UKÁZKA Z KNIHY Nakladatelství CPress vydalo knihu Do temnoty, která je unikátním titulem na českém knižním trhu po stránce stylu i obsahu. Kniha přináší osobní zpověď praporčíka Pavla Stehlíka, který statečně čelil nástrahám války v Afghánistánu i zákeřné nemoci. Do temnoty je příběhem muže, který se rozhodl stát vojákem a vyzrál v ostříleného profesionála. Mladý devětadvacetiletý muž, jemuž se do cesty postavila smrt v mnoha svých podobách, vyzrál díky složitým překážkám v osobnost s velkým O. Celý pozoruhodný příběh Pavla Stehlíka přečtete jedním dechem a jeho dozvuky vám budou rezonovat v mysli ještě hodně dlouho po zavření knihy. Z každé prodané knihy věnuje nakladatelství CPress 10 Kč na pomoc válečným veteránům.

„Rozhodl jsem se vyprávět svůj příběh. Můžeš ho nejen číst, ale i prožívat. Přímo. Bez skrupulí. A věř tomu, že Tě šetřit nebudu. S neúprosnou drsností okořeněnou špetkou svérázného humoru poznáš triumfální vzestupy i hluboký pády na dno. Až můj příběh dočteš, možná, že změníš svůj pohled na život. A nebo si jen otřeš orosený čelo,“ vzkazuje čtenářům Pavel Stehlík.

Praporčík Pavel Stehlík působil šest měsíců jako bojový medik a specialista na identifikaci výbušných systémů v rámci provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v Logaru v Afghánistánu. Po návratu domů, kdy si myslel, že přežil Afghánistán, mu lékaři diagnostikovali nádor na krční páteři. Dalších deset měsíců se rval o život a opět zvítězil.

Autor přináší syrový příběh, psaný prostým jazykem se špičkou metafor. Jeho kniha je protkaná narážkami a intertextovými odkazy. Stejně jako starší generace hltaly Remarquea, může dnes čtenáře nadchnout praporčík Stehlík. Kniha Do temnoty není příběhem superhrdiny, zachycuje především příběh obyčejného člověka.

Ukázka z knihy

Do lejtka mě studí mokrá nohavice. A protože jsme se za přesunu pořádně zpotili, dává se do nás ranní kosa. Jo. Kdo by to byl řek, že se za pár hodin budeme píct ve sluneční výhni. Ležíme tam. Slídíme po něčem podezřelým dole ve vesnici. Druhá skupina jde dovnitř. Na druhý straně vesnice si toho všimne týpek u bílýho osobáku. Sedne si do něj a dvakrát krátce zatroubí. O chvíli později je ze sousední vesnice slyšet obdobný dvojnásobný zatroubení. Dalekohledem vidím, jak

tam bílá dodávka dálkovejma světlama problikává přes údolí do další vesnice. Zmrdi. Dávaj si vědět. Dávaj si echo. Že tam jsme. A my s tím nemůžeme nic dělat, protože oni přeci „nedělaj“ nic špatnýho. Zatroubit si v autě nebo zablikat dálkovejma může, kdo chce… Nepřestává mě udivovat vynalézavost zdejších lidí.

Dvě hodiny tam ležíme za puškama a kulometama. Jediným rozptýlením je nám šestiletej pasáček koz, kterej k nám přichází vyžebrat nějaký dobroty. Některejm kozám cinkaj na šňůrkách kolem krku zvonečky. Druhá skupina pak pod naším krytím odchází na vzdálenej kopec, kde je několik roztroušenejch kalátů. Tam zaujmou postavení. A na pochod vyrážíme pro změnu my. Jdeme skrze nekonečně členitý políčka ve formaci ve tvaru klínu a šachovnice. Zadní část formace jde ve véčku. Nechceme nechat nic náhodě. Moji pozornost upoutává jeden americkej seržant, kterej má místo útočný pušky M4 obstarožní masivní nemodernizovanou pušku M14 s dřevěnou pažbou. Hotovej raritní Vietnam.

Při škrábání do kopce začínám cejtit stehna, lejtka a na ramenech je znát, jakou tíhu nesou. Celý zadejchaný se tam vyškrábeme a hned zaujímáme postavení. Druhá skupina zase vyráží na další kopec, ze kterýho nás bude krejt při návratu na základnu. Během půl hodiny dočerpáváme síly. Místní vesničani z kalátů nás zvědavě pozorujou. Přes vysílačku dostáváme povel k postupu, a tak se v šachovnici vydáváme na pochod. V naší skupině je náš leteckej návodčí a pak několik americkejch vojáků, včetně specialisty, kterej na zádech nese velkej batoh se zařízením na skenování mobilních sítí a vysílaček. Je to takovej malej odposlech.

Jednu skupinu kalátů necháváme za sebou a začínáme sestupovat ke kalátům dole pod kopcem. Najednou ve sluchátku náhlavní vysílačky uslyšíme stručnej povel od našeho poručíka: „Pánové, z odposlechu je patrný, že dole na nás někde čekaj zmrdi. Shora z kopce máme krytí těžkejma zbraněma. Udělejte dobře svoji práci!“ Všichni veliteli hlásíme jediný slovo: „Rozumím!“ V ten moment se každýmu rozšiřujou nozdry. Za neustávajícího pochodu se po sobě podíváme. Odchlipuju si krytky na suchej zip u dvou sumek na zásobníky. To abych je měl nejrychlejc po ruce při přebíjení. Kocour shazuje kulomet MG3 z ramene a nese ho v klasickým střeleckým ponosu. Kozy dělá s falconem to samý. Kosťa donastavuje zaměřovač u dragunovky. Magič poručíkovi ukazuje, že jsme ready.

Procházíme kolem kalátů. Před námi se rozevírá dvě stě metrů široká a rovná plocha. Na jejím začátku jsou políčka. Ty končej sto padesát metrů před potokem, kterej je před námi a měněj se v louku. Formujeme se do klínu. Sluníčko pálí. Podrážky kanad šustěj o kameny a hlínu. Nábojovej pás do kulometu občas cinkne o závěr. Doprdele. Mám já to ale peška, že jsem zrovna v týhle skupině. Kurva, jsme snad nějaká návnada, že jim jdeme takhle v ústrety?! Nemáme na vybranou. Jinudy se k základně nedostaneme. My to víme. Oni to ví. Teď se ukáže. Jen co je pravda. Ale dobře si to připravili. Čekaj, že jsme utahaný. Že už nemůžeme. Jenže hovno! Jestli se něco semele, natrhneme jim ty všivý talibanský prdele! Pomalu postupujeme vpřed. Prst mám lehce přiloženej ke spoušti samopalu. Jeho pažbu mám zaraženou do ramene. V puse mám vyschlo. V uších mi hučí krev. Cvrkot cvrčků se mění v hlasitou kakofonii. Všechny smysly mám nadupaný a vybroušený na dvě stě procent. Adrenalin se vyplavuje. Umřu? Nebo neumřu? Zasáhne mě kulka z kalašnikova, nebo ne? Do očí mi stejká pot. Tak co. Kdy to přijde. Teď? Nebo teď? Tak vylezte, vy zmrdi. Krok za krokem se blížíme k pásu zelenýho vzrostlýho porostu u potoka. Jsme od něj dvě stě metrů. Sto padesát metrů. Víme, že tam někde jsou. Úplně na sobě cejtím ty jejich oči. Jak mě propalujou. Najednou se zprava ozývá ostrej pískot píšťalky. Zaklekávám, mířím samopalem. Nevidím nic jinýho než červenou tečku svýho zaměřovače. Prst mám na spoušti. Pičo pičo pičo! Další píšťalka se ozývá zleva. Další zepředu. A další. A další! A pak se náhle rozhostí ticho. Absolutní ticho. Ticho, ve kterým slyšíš tlukot vlastního srdce. Po chvíli se na povel velitele zvedáme a pokračujem v postupu dál. Postupujeme přes bažinu a jámy plný jílu, na kterej tam choděj vesničani. Napjatě prohledáváme porost u potoka. Nikde nic. Nikde nikdo.

A tak míříme k základně. Už nám zbejvaj vzdušnou čarou jen tři kilometry.

Tenkrát, tam u potoka, na tý louce si nás zmrdi vychutnali. Psychicky. Místo toho, aby na nás začali střílet, nás vypískali píšťalkama. Dali nám pocejtit, kdo je tu pán. Naštěstí skvěle zareagoval americkej poručík, kterej nám zajistil suprový krytí. Díky tomu si nás Talibanci netroufli napadnout střelbou. Věděli, že by se na ně z kopce od krycí skupiny sesypala kanonáda z kulometů, podvěsnejch granátometů a odstřelovaček. Vím, že tenkrát stačilo k „něčemu“ hodně málo. Maličko. Na tu chvíli před pískotem nikdy nezapomenu. Nahlídnul jsem za roh, za kterej bych se nikdy nepodíval.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace