Tajemství velkého herce Petra Čepka, kterého rakovina zabila právě před 20 lety. Čtěte Tajnosti slavných

Foto: archiv ČT

Popisek: V inscenaci ČT z roku 1991 Sokratův podzim. Petr Čepek si vždy stál za svým a říkal ne tomu, co považoval za nespravedlivé. A navíc o svém postoji mlčel, protože ho nepovažoval za výjimečný

Vždy říkal, co si myslel, kvůli tomu ho i vyhodili z DAMU. Dělal sametovou revoluci s Havlem, politickou kariéru však odmítl a vrátil se k divadlu. Co všechno ještě nevíte o herci Petru Čepkovi, od jehož smrti uplyne v sobotu 20. září již dvacet let...

Když rozjel svůj part, strhával na sebe veškerou pozornost. Vedle něj neměl na jevišti ani před kamerou nikdo šanci. Někdy uchvátil diváky svým temperamentem, jindy zase tajuplností. Ve smyslu prvenství na jevišti ambiciózní rozhodně nebyl, na svých postavách však pracoval důkladně a pečlivě. A pak najednou v roce 1994 zmizel jako pára nad hrncem, v posledních měsících života se uchýlil na svou milovanou chalupu v Dolní Kalné v Krkonoších. Když v obrovských bolestech umíral ve vrchlabské nemocnici, vážil sotva 30 kilogramů. Tak krutě osud naložil s jedním z nejlepších českých herců Petrem Čepkem.

Manželku musela schválit dcera

V sobotu 20. září si připomeneme již dvacáté výročí jeho předčasného odchodu z tohoto světa. K tomuto výročí připravila televize Barrandov dokument nazvaný Tajemství Petra Čepka, který odvysílá vpředvečer výročí jeho smrti, v pátek 19. září ve 22:05 hodin. Na hereckou legendu a kolegu v něm zavzpomínají mimo jiné režiséři Jiří Menzel, Jan Kačer a Zdeněk Svěrák, herečtí kolegové Iva Janžurová a Ladislav Mrkvička či jeho starší dcera z druhého manželství Petra.

V dokumentu TV Barrandov zavzpomíná na Petra Čepka i jeho starší dcera Petra

„Tátova první žena byla baletka, tu jsem neznala, ona nějak nemohla mít děti, tak to netrvalo dlouho. S mojí matkou se potkali při natáčení filmu Morgiana a třetí ženu už jsem musela schválit já, to jsem si hlídala,“ říká výtvarnice a počítačová grafička Petra.„Táta dlouho vybíral, než si vzal Ivanu (třetí manželka Čepka – pozn. red.). Dámy procházely mojí cenzurou. Rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky, víkendy jsem ale trávila s ním.“ Čepkova druhá manželka Helena se po rozvodu provdala za textaře Zdeňka Rytíře.

Byl lepší než Kopecký

„Petra Čepka jsem poznal před více než padesáti lety v DISKu. Obdivoval jsem divadlo, chodil jsem se na jeho hraní dívat. Oslnil mě, když dostal angažmá do Ostravy. V Kačerově inscenaci Milenci z kiosku hrál fantastickou roli, kterou v Praze hrál Miloš Kopecký. Ale Petr byl lepší. Byl úžasný komik,“ vzpomíná v dokumentu Jiří Menzel. Režisér ho zná ale i s jiné stránky. „On taky nebyl moc šťastný a myslím, že to ho zahubilo. Trápil se nespravedlností, jak to byl čistej kluk, neuměl mhouřit oči před darebáctvím, které ho obklopovalo. To mu myslím přineslo tu nemoc,“ dodal Menzel.

S hereckou legendou Vlastimilem Brodským

Možná lépe než vlastní boty znal Čepka Jan Kačer, nějaký čas spolu dokonce bydleli. „Dokonce byl někdy i protivný. Dokázal spoluhercům vyčítat nepřesnost nebo improvizace. Vždycky chodil pečlivě připravený, nikdy se neopíjel na zkouškách. Byl velmi zodpovědný, až někdy k protivnosti,“ vzpomíná jeho kolega a kamarád Jan Kačer. „Když jsme z Ostravy táhli na Prahu, v prvních letech jsem náhodou sehnal byt výměnou a Čepek neměl byt, tak u mě rok bydlel i se ženou. A tehdy jsme se velmi sblížili. On toužil po dítěti, ale s první ženou je nemohl mít. Často proto hlídal naše malé děti. Hrál si s nimi a blbnul, byl úplně jiný, než jak ho známe,“ vypráví v Tajemství Petra Čepka Jan Kačer.

Kariéra předurčená smrtí

Narodil se v září 1940  Praze, když mu ele byly zhruba tři roky, jeho otec zemřel. A tak se s matkou Miloslavou a o tři roky mladším bratrem Karlem přestěhoval k babičce do Hrabůvek a po smrti prarodičů do Ostravy-Poruby. A právě tam se Petr Čepek poprvé setkal s divadlem. Jeho teta Miluška totiž hrála v ochotnickém divadle, v němž Petr ve třinácti poprvé stanul na jevišti ve hře Zlatovláska. Po absolvování gymnázia už měl o své budoucnosti jasno, přihlásil se na pražskou DAMU a byl přijat.

Čepkova maminka Miloslava ovdověla v roce 1943, a tak se s tříletým Petrem a jeho
novorozeným bratrem Karlem raději vrátila k rodičům na severní Moravu

V roce 1962 se zúčastnil s kamarády studentského majálesu, během nějž spolužák Ladislav Mrkvička vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby do nich tramvaj nemohla najíždět. Jenže ho přitom vyfotografoval příslušník StB. Událost vyšetřovala policie a Mrkvička byl vyloučen ze školy. Na schůzi, která o jeho vyloučení hlasovala, všichni zvedli poslušně ruku, jenom Čepek řekl ne. „Když nebudu já připuštěn k obhajobě a budu vyloučen, tak on také odmítá obhajovat, a předčasně ukončil studium na DAMU,“ zavzpomínal Mrkvička před časem v jednom rozhovoru.

Domov v Činoheráku

Nedostudovaný herec se vrátil do domů na severní Moravu, začal hrát v ostravském Divadle Petra Bezruče v Ostravě a brzy narukoval na vojnu, kterou strávil v armádním uměleckém souboru. A pak se v roce 1965 zrodil v centru Prahy jako součást Státního divadelního studia Činoherní klub, které se stalo jeho novým domovem. „Byl to každodenní zápas o sen mladosti, ale i touha žít ve shodě se sebou samým. Jednou přijde čas, který přinese s nějakým novinářem otázku: Co pro mne znamená být hercem právě v Činoherním klubu? Znamená to pro mne všechno. Pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život,“ zavzpomínal před lety Petr Čepek v jednom rozhovoru.

Činoherní klub v pražské ulici Ve Smečkách se stal jeho druhým domovem

V Činoherním klubu přímo exceloval, a tak si ho časem všimli i v Československé televizi a ve filmových ateliérech na Barrandově. S režimem si ale nikdy nezadal, a tak dostával role většinou ve spíš problematických projektech. Po roce 1970 však přišlo nové vedení i do Činoherního klubu a řada her, ve kterých hrál, byla stažena z repertoáru. Čepek se stal i jedním z mála odvážlivců, kteří odmítli hrát ve známém seriálu Třicet případů majora Zemana. Původně měl účinkovat v dílech z let 1967 a 1968, Klauni a Štvanice.

S Havlem na Hradě

V roce 1989 podepsal stejně jako další herci výzvu Několik vět a po 17. listopadu právě do „jeho“ Činoherního klubu přišli studenti informovat, co se stalo na Národní třídě. Zúčastnil se i klíčové schůze divadelníků v Realistickém divadle a založení Občanského fóra. Byl vybrán i do delegace, která v čele s Václavem Havlem jednala s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem.

Po boku Václava Havla 26. listopadu 1989 při jednání s předsedou vlády
Ladislavem Adamcem v pražském Obecním domě

Přesto neměl žádné politické ambice. „Zapojil jsem se jako každý v listopadu ‘89. Vzdal jsem to, když přestaly velké mítinky a začalo se tvrdě pracovat. V Občanském fóru se vytvořil tým specialistů a já viděl, že tam nemám co dělat,“ vysvětlil své zmizení z politické scény v jednom z rozhovorů. Vrátil se k divadlu a se spoustou svých postav měl mnoho společného. Vždy si stál za svým a říkal ne tomu, co považoval za nespravedlivé. A navíc o svém postoji mlčel, protože ho nepovažoval za výjimečný. Po krátkém „hostování“ na nové politické scéně se vrátil k herectví a začal vyučovat na DAMU, bohužel už nikoli nadlouho.

Kruté umírání

Zákeřná rakovina plic připravila Petru Čepkovi velmi kruté bolesti a strádání. Propukla u něj v roce 1992 při natáčení koprodukčního filmu Jiřího Švankmajera Lekce Faust, v níž si zahrál hlaví roli, a dostal za ni sošku Českého lva in memoriam. „Mezi herci se traduje, že Fausta je lepší nechat spát, protože nosí problémy, nemoci a smrt,“ svěřil se médiím jeden z jeho kolegů. „Petr ale na pověry moc nevěřil, navíc ho role doslova očarovala. Když ho skolila nemoc, spíš si uvědomoval, že mu jeho tělo účtuje za uplynulý život. Nijak se totiž nešetřil, pil i kouřil se stejnou vášní, jako hrál.“

S dcerami Kristýnou a Petrou

Nepomohla ani operace, doslova se ztrácel před očima. Naposledy stanul před kamerou jen pár měsíců před smrtí, v komedii režiséra Milana Šteindlera Díky za každé nové ráno. Pak již se uchýlil na svou chalupu do Horní Kalné, a když už nedokázal bolesti vydržet, svěřil se do rukou lékařů v nemocnici ve Vrchlabí. Když v září 1994 umíral, vážil sotva 30 kilo. Nikdo za ním nesměl, nechtěl, aby ho někdo v posledních chvílích viděl. Zemřel 20. září 1994 pouhé čtyři dny po svých 54. narozeninách.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská