Igor Chaun: Když jsem viděl, jak Klausovi padají lupy na límec, bylo mi ho líto

Foto: Archív

Popisek: Igor Chaun říká, že dnes mu je Václava Klause spíše líto.

CO NA TO ŘÍKÁTE, PANE CHAUN? Nejen o politice jsme hovořili s režisérem a spisovatelem Igorem Chaunem. Ten překvapivě nenadává až tolik na „poměry“, ale tvrdí: Jediné, co můžeme ve skutečnosti udělat, je změnit sami sebe!

Igore, zajímáš se o politiku?

Zajímám, ale podstatně méně než dřív. Zajímám se o politiku už ne v detailech, protože jsem zjistil, že detaily vysilují. Zajímám se o CELKOVÉ směřování sebe, lidí, státu, země i prezidenta. Podařilo se mi odbourat nicotné sledování průběžných detailních denních zpráv, které mě ve svém důsledku permanentně frustrovaly a nasíraly.  

Zúčastnil ses volby prezidenta?

Nechce se mi to přiznat, ale tato prezidentská volba byla první od revoluce, kterou jsem nestihnul. Vzhledem k tomu, že bych volil Karla Schwarzenbergera a vzhledem k tomu, že prohrál o více než jeden hlas, tak se domnívám, že nedošlo k fatálnímu úniku volebních hlasů.

Co ty víš, třeba právě ten tvůj hlas by byl rozhodující. Má ale prezident v naší zemi a společnosti vůbec nějakou šanci něco změnit? 

Samozřejmě, že ano. Člověk, který je vidět a je na tom pomyslném vrcholku pyramidy, má obrovskou moc. Jeho postoje, názory, cesty po zemi, osobní vyladění, pevná víra v dobro, v naději, je šířivá. Pokud to v sobě má aktivované, tak může udělat obrovskou práci. Zároveň si ale myslím, že je funkce prezidenta pro vlastní osobnost člověka nesmírně nebezpečná. Loni mi na Facebooku někdo napsal, abych kandidoval. Odepsal jsem: „Přátelé milí, velmi vám děkuji, ale myslím si, že pro každého normálního člověka by zapojení se do politiky V JEJÍ SOUČASNÉ PODOBĚ bylo zcela sebevražedné.“ Možná v nějakých příštích lepších nebo ideálnějších časech lidstva se na politice budu opět podílet aktivně. V současné době by ta dobrá počáteční energie byla přehlušena negativitou politického průměru, který převládá.

Svého času ses v politice angažoval velmi aktivně. Stál jsi vlastně včele listopadových revolucionářů. Jaká emoce v tobě teď převládá? Nepociťuješ jisté zklamání? 

Ne. Zklamání necítím, pouze trochu někdy nasrání.  Musíme být realisty. Náš současný společenský potenciál je prostě takový. Generujeme osobnosti takové, jaké máme. Podoba a stav voličstva – po devastaci komunismem, po odchodu mozků, po vítězství ateismu, průměru a šedi – daly vzniknout tomu, co tady teď máme. Já z toho hodně viním Václava Klause, kterého vnímám jako velmi negativní postavu v rámci moderních českých dějin, a myslím si, že budeme ještě hodně překvapeni, co se ještě v souvislosti s tímto jménem objeví. Respektive, já moc překvapený nebudu.

Jako „studentský vůdce“ jsi částečně přispěl ke svržení totalitního režimu. Říkáš, že jsi realistou, ale i tak se neubráním otázce, jestli ti nevadí, že se ti, proti kterým jsi ty sám osobně stál, teď zase vracejí? 

Vadí ti v noci, že nesvítí slunce? Nevadí, protože je noc. „A po zimě zase přijde jaro, po zimě zase rozkvetou květy a v létě pak dá zahrada své ovoce,“ jak prohlásil Chauncey Zahradník v legendárním filmu Byl jsem při tom. On byl prosťáček boží, ale v tomhle geniálním filmu to pomocí těchto jednoduchých floskulí dotáhnul až na amerického prezidenta. – Protože vlastně říkal PRAVDU. Jsou to tedy vlny a cykly vývoje, a nic s nimi neuděláme. Jediné, co můžeme ve skutečnosti udělat, je ZMĚNIT SAMI SEBE!

Když jsme znovu u tématu prezidenta, poslouchal jsi inaugurační projev Miloše Zemana?

Ano, včera v noci jsem si ho pustil na internetu.

Jsou tam body, pod které by ses podepsal a body, se kterými naopak nesouhlasíš?

Inaugurační projev nevnímám z hlediska bodů, ale spíš jako podanou vizitku. Určitě ale pan prezident mnohé překvapil citací modlitby k Bohu, která bývá připisována Františkovi z Assisi, on ji ale připsal Thomasu Moorovi. Tato modlitba je krásná, kéž by se jí náš nový prezident dokázal držet. „Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým.“ Každopádně už samotná citace této modlitby ho v mých očích velmi odlišuje od jeho ještěřího předchůdce. Ale objevil se i názor, že je to další ukázka pokrytectví, protože nejprve se předtím prohlásil za ateistu. Proč prý se tedy modlí k něčemu, v co nevěří? Vždy mne fascinuje, kolika možnými způsoby lze nahlížet na „realitu“.

Ohledně Václava Klause, ty ho asi opravdu nemáš rád... 

Ale ne, spíš je mi ho líto. Když jsem s ním před pár lety mluvil naposledy, po koncertě na párty v pražském Rudolfinu, když mě mezi hosty uviděl, řekl – tím vysokým, protahovaným hláskem: „To jste vy? Vy eště žijete?“ Já na to: „Žiju, pane prezidente, žiju. A jak se máte vy?“ Pak jsem se na něj zblízka podíval a zjistil jsem, že má na saku na ramenou samé lupy, zcela pokryto. A tak se pro mě probudil jakýsi soucit. Ne, že bych mu ty lupy začal oprašovat, ale najednou mi ho přišlo líto. Řekl jsem si, že on ani nemá nikoho, kdo by ho odlupoval. Tak jsem vedle něj chvilku stál a hovořili jsme, a on jak viděl, že nejsem nepřátelský, ačkoliv jsem ho ve výzvě „Děkujeme, odejděte!“ vyzýval předtím k odchodu, tak řekl – tím vysokým, protahovaným hláskem: „A co vy? NO TAK SE NĚKDY STAVTE...“ To mě zarazilo. Protože ve mě je krom břitkého satirika vždy přítomen i lidumil a buddhista. Já z něj vycítil zvláštní osamělost na tom Hradě - mezi těmi jeho Jakly, Hájky - a lupama. Stačilo na něj jen být chvíli hodnej, neútočit, a ta věta „No tak se někdy stavte...“  už zněla úplně jinak, než ta první „Vy ještě žijete?“ - Od té doby jsem několikrát měl vizi, jak přicházím k Pražskýmu hradu a hned prvnímu vojákovi z hradní stráže říkám, že jdu za prezidentem, protože mi řekl, že se mám stavit.

Fandil jsi Václavu Klausovi někdy jako politikovi? 

Jako studenti jsme byli fascinováni zjevením dynamického elegantního ekonoma, sečtělého, citujícího z hlavy neoliberální a konzervativní ekonomické vzory. Ministr financí Klaus. Proto tehdy vznikla čtyřdílná Léčba Klausem. Nebyla zdaleka jen o něm, ale názvem jsme mu ji symbolicky přisoudili.

Kdy se tato náklonnost změnila v averzi? 

Definitivně se to zlomilo po podpisu opoziční smlouvy s Milošem Zemanem, která následovala po předčasných volbách 1998. Smlouvu jsem vnímal jako totální podvod na voliče. A to bylo naposledy, kdy jsem volil ODS. Klaus dokonce těsně před volbama nechal ještě vylepit plakáty ve smyslu „Zastavme levici, levicové zlo, levicové nebezpečí.“ Já na tento slogan slyšel a i přes značnou nevoli jsem tehdy ODS znovu ještě volil - a oni se pak se Zemanem takhle domluvili. To byl podraz. A o rok později následovala naše výzva „Děkujeme, odejděte!“,  k desátému výročí Listopadu. Byla namířena hlavně proti opoziční smlouvě.

Nechme politiku. Co v současné době děláš? 

Kromě pokračování práce režiséra jsem hodně aktivní na internetu. Dělím se o určité duchovní poznání, jak svoje, tak i ostatních, a mám obrovský respekt vůči každému člověku, který je schopen nahlížet na svět a život nikoliv pouze materialisticky, ale i hledat ty skryté, složitější, ale stále zjevnější DUCHOVNÍ SOUVISLOSTI. Moc si vážím každého, kdo na tuto cestu nastoupí. Není jednoduchá, ale je krásná a pro každého dřív nebo později nevyhnutelná. Založil jsem neziskovou organizaci goscha.cz. Mám videokanály Goscha na Youtube a také jsem hodně aktivní na Facebooku, který, jak jsem pochopil, lze dokonale používat i na šíření dobrých a pozitivních informací, sdílení radosti a vzájemné inspirace. Pořádám také různá setkání, natáčím je a zdarma dávám na internet. Jezdím po republice, povídám, setkávám se s lidma a navzájem se obohacujeme. Tahle stránka mé osobnosti mi přináší stále větší porci radosti a cítím, jak mi pomáhá lépe chápat kdo JÁ vlastně jsem…

A kdo že jsi? 

Myslím, že už jsem pochopil a procítil, že Jsem duchovní bytost, věčná a od Boha zrozená, jsem duch, kráčející ke Světlu, nyní dočasně oděný v lidském těle. Stejně jako každý jeden z vás. Prošli jsme sice okamžikem zapomnění ve chvíli vtělení, ale zároveň to na hlubinné úrovni stále všechno víme, a právě teď se zase lavinovitě ROZPOMÍNÁME. Čím rychleji to dokážeme a čím víc nás bude, tím rychleji se tenhle náš svět změní k lepšímu… A neudělají to za nás „politici“, musíme to udělat každý jeden sám, ve svém srdci. A že to bolí, to zrovna já vím moc dobře. Ale když padneme, je třeba zase vstát. A pokračovat na Cestě ke Světlu. Že děláme chyby, že klopýtám, je LIDSKÉ. Vyšší síly s námi mají mnohdy větší soucit než my sami se sebou. Z vyššího pohledu jsme krásní a dokonalí už teď. Na naší úrovni chápání ale to většinou nevidíme a před pochopením a uskutečněním našeho Božského potenciálu teprve stojíme. Potenciálu lásky, spolupráce a porozumění. A schopnosti přijímat „plat“ přímo od Stvořitele, totiž přímo z jeho náruče, přímo od něj, nádechem a výdechem, tlukotem našich srdcí… Děkuju, že jsme si mohli takhle povídat… 

Jana Vlková