Do lavic v pondělí usedlo 115 tisíc prvňáčků. Co je čeká? Podle experta mizerná škola, chaos a ustavičné nekoncepční změny

Foto: archiv

Popisek: Konkrétní kroky ministra školství Chládka jsou tudíž často v přímém rozporu se strategií, kterou na jeho popud vláda přijala. Konkrétní řešení má, sám mu ale hází klacky pod nohy

Školní premiéru si v pondělí užilo 115 tisíc prvňáčků, což je proti loňsku nárůst o více než 4000 dětí. Co o našem školství soudí expert na vzdělávání Tomáš Feřtek? Nic moc!

Podle odhadů ministerstva školství bude letos navštěvovat základní školy 853 400 dětí, střední zhruba 405 400 studentů a konzervatoře kolem 3400 žáků. První volno budou mít za dva měsíce, protože podzimní prázdniny jsou letos naplánovány na pondělí 27. října a středu 29. října. S víkendem a státním svátkem tudíž zůstanou doma pět dní. Před Vánoci půjdou naposledy do škol v pátek 19. prosince a vrátí se do nich až v pondělí 5. ledna 2015. První pololetí skončí ve čtvrtek 29. ledna a na pátek jsou naplánovány pololetní prázdniny, na něž bude navazovat šest týdenních termínů jarních prázdnin, rozdělených podle bývalých okresů. Ve čtvrtek a pátek 2. a 3. dubna budou velikonoční prázdniny a školní rok skončí 30. června 2015.

Inspekce chce inovovace

Přítomnost ve škole je jedna věc, co všechno se v ní děti a studenti opravdu naučí, je druhá. Učitelé by měli ve škole více sahat k inovativním formám výuky, jako jsou například individualizující přístupy k žákům, různé projekty či skupinové práce. Doporučila jim to Česká školní inspekce na základě analýzy výsledků průzkumu TALIS, podle nějž právě v těchto oblastech čeští pedagogové zaostávají v porovnání se zahraničím. Mělo by to vést i ke zvýšení motivace žáků, o níž v souvislosti s výsledky výběrového testování ve 4. a 8. třídách základních škol a u středoškoláků mluvil před pár dny ministr školství Marcel Chládek (ČSSD).

Podle experta na vzdělávání ze společnosti EDUin Tomáše Feřeka, jehož komentář zveřejnila 30. srpna Mladá fronta dnes, má sice ministr školství Marcel Chládek dobrou mapu, která volá po snížení nerovností ve vzdělání a zlepšení řízení škol. Bohužel se však Strategie 2020, kterou vláda přijala na jeho popud, příliš nedrží. Totální chaos, pořád nějaké reformy, snižování nároků, každý má titul a nikomu se nechce dělat. Tak nějak vypadá obecný názor na stav našeho vzdělávacího systému, který niméně neodpovídá tak úplně realitě. Stav české vzdělanosti je na mnoha školách a u mnoha absolventů mnohem lepší, než si veřejnost myslí. Na druhé straně se ale dál rozvírají nůžky mezi dětmi z chudších a bohatších rodin. Stát se sice pokouší situaci zlepšit a chovat se přitom koncepčně, ale ve skutečnosti nejspíš už nikdo netuší, kam vlastně celý systém směřuje.

Od reformy k reformě

Nekonečnou sérii reforem školství velmi špatně snáší nejen veřejnost, která se už v záplavě změn už definitivně „ztratila“, tak i učitelé, unavení stále dalšími, často vzájemně protichůdnými kroky. V 90. letech sice došlo k mnoha liberálním změnám, šlo ale spíš o jednotlivé, vzájemně nepropojené organizační kroky. Až Bílá kniha z roku 2001 změnila úhel pohledu a místo učiva se začala zabývat takzvanými kompetencemi, tedy tím, jak s fakty a informacemi žáci umějí zacházet. Od Bílé knihy se odvinula doposud jediná skutečná reforma. Odstartovala v roce 2005, kdy stát vydal obecný Rámcový vzdělávací program a školy měly rozhodnout, jak dosáhnou toho, co předepsal. Tato reforma běží dodnes, byť často spíš pokulhává.

Výsledkem je, že kompetence a vzdělávací programy jsou dnes mezi pedagogickou veřejností považovány téměř za sprostá slova. Přesto reforma způsobila jednu zásadní změnu – školy, které už během 90. let měnily způsob vyučování, to najednou mohly dělat oficiálně. I když stát podporu a řízení reformy nezvládl, umožnila spontánní šíření dobré praxe. Přineslo to výsledky, zatímco na přelomu tisíciletí bychom inovativní školy spočítali na prstech, dnes jich jsou stovky.

Učitelé volají po návratu

Velká část škol bohužel ve vývoji ustrnula, trpně snáší výmysly nových ministrů a tiše doufá, že se jednou vrátí čas, kdy všechno stát jasně nadiktoval, děti musely poslouchat a učitelé učili podle jednotných osnov. Proto je velmi důležité, jaký signál ministr školství Marcel Chládek vydá. Sebemenší zmínka, že by reforma byla odstavena na vedlejší kolej, je vítána s velkým nadšením. Také proto nás OECD opakovaně varuje, že v této fázi je velmi nebezpečné zavádět jakýkoli jednotný nástroj. Učitelé si ho velmi pravděpodobně vyloží tak, že vlastnoručně napsaný školní vzdělávací program definitivně mohou vyhodit a učit se bude to, co je v testech.

Letos v červnu přijala vláda dokument se složitým názvem, kterému se říká Strategie 2020 a má ambici stát se novou Bílou knihou. Jestliže Bílá kniha poprvé jasně pojmenovala, na co je třeba se v moderní škole soustředit, Strategie říká, jak toho dosáhnout. Především musíme snižovat nerovnost a selekci ve vzdělávání, podporovat učitele a zlepšit řízení škol. Zhoršující se výsledky v mezinárodních testech jsou především důsledkem selekce. Děti z lépe situovaných rodin míří už od mateřské školy na elitní školy, a co v jejich vzdělávacím programu chybí, k tomu je dostrkají rodiče. Ti chudší zbudou na základních školách a bez motivace. Proto je nutné podporovat učitelskou práci, dodat do škol pomocné profese, jasně pojmenovat, co má učitel umět, a chtít od pedagogických a učitelských fakult, aby tak své absolventy vybavily. Zvýšit kvalitu ředitelů, informovanost zřizovatelů a změnit způsob financování mateřských, základních a středních škol.

Dobré nápady s klacky pod nohama

Tohle všechno říká a podporuje i ministr Marcel Chládek. Přijaté zákony a konkrétní kroky tomu ale bohužel často neodpovídají. Jestliže například chceme dát učitelům najevo, že reforma postavená na kompetencích pokračuje, není rozumné zavádět jednotné přijímačky, kde budou vzdělávacím cílem základních škol dva víceméně znalostní testy. Jestliže potřebujeme na školách inspirativní a zaujaté učitele, není právě účelné současně přijmout zákon o pedagogických pracovnících, který jako jediné kritérium jejich správného vzdělání vidí diplom ze škol, o jejichž kvalitě má i většina absolventů vážné pochybnosti. Chceme-li snižovat selekci, neměli bychom jedinou přijímací zkouškou dělit děti na ty, které mají nárok na maturitní studium, a které ne. Stejně problematické je bez vnitřních změn učilišť posilovat odborné vzdělávání, jehož absolventi trpí mnohem víc nezaměstnaností.

Konkrétní kroky ministra jsou tudíž často v přímém rozporu se strategií, kterou na jeho popud vláda přijala. Bohužel se tím i ona postupně změní v papír, který většina učitelů nebude brát vážně. České školství stále připomíná koráb bez kormidla nesený proudem, jehož kapitán si myslí, že k cíli vzdělanostní společnosti doplaveme jistěji, když část námořníků naženeme do podpalubí, aby nesmrděli panstvu na očích. To ho ale k vysněnému cíli nedovede. Když už má kapitán konečně v ruce dobrou mapu, tak ať se jí drží.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská