Havlův přítel Joska Skalník: Flanďákům nevěřím, restituce se možná změní ve šméčka. Klidně si to odseru

Foto: ČT

Popisek: Joska Skalník

ROZHOVOR Nastoupila kyberkultura, ale lidé by se měli zamyslet hlavně sami nad sebou a ne hledat odpovědi na internetu. Takhle hovoří výtvarník Joska Skalník, jenž byl poradcem bývalého prezidenta Václava Havla. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se dále dozvíte o jeho odchodu z Hradu, zklamání z dnešní doby a knize Reportáž psaná na prdeli, kterou asi nikdy nedopíše.

Jak to vnímáte, když se na vaše přátele disidenty vytahují různé údajně z kolaborace s StB usvědčující materiály?

Je to hnus.

Osobně jste byl u toho, když vytáhli nějaké kompromitující materiály na oběť komunistů Pavla Wonku. Můžete říct, o co šlo?

Pavla Wonku jsem znal z Jazzové sekce a podle mě byl hrdina. Kvůli jeho nekompromisnosti ho v kriminále oddělali. Nedávno se točil dokument a vytáhli na mě nějaký papír, že byl Wonka spolupracovník StB a že mluvili s tím estébákem. Strašně jsem se rozčílil. Wonka nežije a nemůže se bránit. Tak jsem jim vynadal, že věří víc estébákům. Pro mě to byl rovný člověk a tyhle hry, kdo byl spolupracovník a kdo ne, mě vůbec nezajímají.

Vy jste byl také obviněn z toho, že jste StB informoval o vzniku Občanského fóra a svých schůzkách se zaměstnanci velvyslanectví USA. Chtěl jste o tom dokonce napsat knihu. Už ji máte sepsanou?

Část mám rozepsanou, ale už se mi to vůbec psát nechce. Komu to vysvětlovat. Materiály jsem přes Johna Boka z Ústavu pro studium totalitních režimů získal. Měl jsem odposlech doma, na chalupě a v ateliéru. Jde o záznamy odposlechů, které schůzky tam proběhly. A mě už to fakt nezajímá. Vím, jak to bylo a co se dělo. Žádnou spolupráci jsem nepodepsal. Víc se o tom nechci bavit, protož už to mám za sebou. Všichni ti Pavlové Žáčkové a ostatní, co se do mě pustili, mě vůbec nezajímají.

Takže jste na vlastní podrobné vysvětlení tak trochu rezignoval?

Dá se to vysvětlit, ale nevím, jestli to někoho bude vůbec zajímat. Chtěl jsem vydat dva díly. První díl by vyšel za mého života a ten druhý po mé smrti. Celé bych to nazval Reportáž psaná na prdeli. A ten druhý díl, když jsem nad těmi fámami, pomluvami a desinformacemi přemýšlel, jsem chtěl vydat hodně speciální. Uvnitř by byly bílé stránky a uprostřed by stála jediná věta: „Seru na vás.“ Je to ostré, ale výstižné.

Proč se u nás podobné pomluvy na člověka objeví většinou až v jeho stáří, kdy se může hůře bránit, nebo po jeho smrti, kdy se už bránit nemůže? Třeba u prvního českého prezidenta Václava Havla, vašeho kamaráda, to platí skoro stoprocentně…

Nejspíš jde o mindráky a komplexy. Václava jsem znal léta, dodával jsem mu produkci Jazzové sekce. Dokonce jsme spolupracovali na dvou dokumentech Charty 77. Pro mě byl Václav rovný člověk, ale byl tak hodný, že si nedokázal představit, jak ho společnost semele. Havel zůstal v nás a všechno odešlo jeho smrtí. Najednou se objevují jeho kritici - a za co? Tuto společnost jsem celkem dobře poznal a od ideálu má daleko. Když jsem se vrátil z kriminálu, všichni přecházeli na druhou stranu ulice, aby mě nepotkali, protože jsem byl sledovaný. Když jsem pak šel na „kopeček“, tak říkám Hradu, jako poradce, chodili za mnou a chtěli byty. Říkal jsem jim, že se snad posrali, že je to jak za komunistů a nic takového nebude. K Havlovi mám výjimečně vřelý vztah.

Z Hradu jste odešel proto, že jste trpěl nezájmem okolí zabývat se kulturou. Jak ten nezájem vypadal?

Mně na Hradě říkali kulturista. Zakládal jsem radu na obranu kultury, chtěl jsem parlament nezávislé kultury a dokonce v té době byli zvoleni tři mluvčí. Milan Knížák, Martin Jirous a já. Scházeli jsme se, ale nikam to nevedlo. Nicméně hlavně kultura byla hybatelem všech těch změn v roce 1989. Underground a disent sice nahlížely na oficiální kulturu jako na kus lejna, ale nebyla to pravda. Bylo tady Divadlo na provázku, Hadivadlo a spousta dalších aktivit. A tehdy opravdu nebylo jednoduché dostat do dramaturgie věci, které byly proti systému. Z toho všeho se skládala takzvaná „šedá zóna“, která formovala mladé lidi.

Nicméně bylo něco, na čem jste se s Václavem Havlem neshodli?

Tenkrát za ním, jako za prezidentem, šla celá suita a on si postěžoval, že nejsou žádné anekdoty. Já na něj, že mu jednu řeknu: Víš, jaký je rozdíl mezi Přemyslem Oráčem a Václavem Havlem? Přemysl Oráč, když šel na Hrad, tak ty voly nechal na poli, ale ty sis je vzal sebou. Nicméně to platilo i pro mě. Někteří to ale neskousli.

Nemyslíte si, že koncept občanské společnosti v Česku, natruc všem Havlovým kritikům, vlastně posílil?

Posílil. Kolikrát se totiž stane, že při volbách je občas ještě referendum. Třeba o tom, jestli má být na Praze 7 nová radnice. Lidé na to konto jasně řekli, že za ty peníze nestojí. Nyní připravuje Strana zelených referendum, jestli v Česku zrušit herny či ne. Vždyť je u nás nejvíc heren snad na celém světě. A herny opravdu lidi neformují. Naopak jim ubližují a rostou z nich závisláci. Podívejte se na pražskou ulici Ve Smečkách. Těch bordelů tam. Milovníci divadla tam léta chodí do Činoherního klubu a nyní musí obcházet podniky, kam černoši nahánějí ožralé turisty a odkud vybíhají nahaté holky. Vyprovokoval jsem proti tomu petici, odevzdali jsme ji a nic se neděje. Takže lze na druhou stranu říct, že občanskou společnost nikdo nebere moc vážně. V Česku je důležité podporovat kvalitní věci a mladé, protože ti vytváří podhoubí pro vznikající kulturu.

Kultura byla a je přehlíženým resortem. Nezdá se vám, že podle toho vypadá i obsazování postu ministra kultury?

Přitom jde o jeden z mála artiklů, který můžeme nabídnout světu. Do obsazování jednotlivých resortů se vždy pletla politika. Podle mě se ale mělo dát na profese. Když bude někdo dělat zdravotnictví, musí ho znát. Když kulturu, musí ji znát. Posty se ale rozdělují podle poltických stran.

Dnešní ministr kultury Daniel Herman s kulturou, jako řemeslem, ale také moc do styku nepřišel…

Nevím. Nové vládě nechávám čas. Zatím mnoho jeho předchůdců říkalo, že by chtěli získat ze státního rozpočtu procento na kulturu, jak je tomu ve světě běžné. Uvidíme, jestli se mu to podaří. Upřímně říkám a mluvím za sebe, takže si to sám klidně i odseru, já flanďákům nevěřím. Pro mě je důležitý Krišnamurti, který prohlásil: Nehledej nikde Boha, člověče, Bůh je v tobě. Pokud bude pan Herman sloužit kultuře, jak má, v pořádku. Pokud ale do toho bude plést náboženství, půjde o průšvih. Kultura je totiž v první řadě svoboda.

Jaký máte názor na církevní restituce?

Velmi kritický. Zarazilo mě, když jsem viděl nějakého pána s talárkem, který říkal, že budou zakládat církevní realitky. Jak to tedy může skončit? Pokud církev bude sloužit lidem podle toho, co hlásá, tak budiž, ale já si myslím, že v tom budou zase šméčka a kšefty.

Nemyslíte si, že jsou ale některé kulturní organizace zbytečné? Osobně třeba nevidím smysl ve Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Proč je třeba podporovat film, ale chudší sestry tohoto odvětví, jako balet, moderní tanec, loutkoherectví, pantomima a spousta dalších, žádný svůj státní fond nemají?

No jasně. Tolik filmů, co se zde točí a tři čtvrtiny z nich jsou kraviny. To je blbost. Samozřejmě, že se rozptyl dotací musí týkat všech disciplín v kultuře, což se bohužel neděje.

Nicméně, nesouvisí právě tohle se všeobecnou globalizací, tedy s uniformitou a podporou komerce v kultuře, ale i v myšlení a idejích?

Souvisí. Dnes už lidé ve všem jedou přes počítače, vše mají na internetu. Málo se čte a chodí do divadla. Je pravda, že je v Česku nespočet divadel, galerií, je z čeho vybírat, ale návštěvnost je obecně mizivá. Lidé si dnes radši pustí film na internetu, než aby šli do kina. Nastupuje kyberkultura. Jednou jsem seděl na festivalu v Karlových Varech v Thermalu v kavárně. Vedle stála neskutečná fronta, prý na internet. Lidé sedí v kóji a jedou. Lidský kontakt, rozmluva z očí do očí, úplně mizí.

To je pravda. Lidi jsou na druhou stranu obecně informovanější anebo mají k informacím větší přístup, a to bez rozdílu…

A kde je řečeno, že člověk potřebuje až tolik informací? Důležité je, aby se trochu zamyslel i sám nad sebou. Měl by se informovat a poučit i ze svého života. Měl by si trochu uvědomit vlastní hodnoty a možná se zamyslet nad jejich správností a stálostí. Změna myšlení je možná. Alespoň já tomu pořád věřím.

Jan Rychetský

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová